Francouzský volební guláš: Potenciální budoucí prezidenti, o nichž se nemluví

MAGAZÍN - Magazín autor: František Kalenda

Francois Hollande a Nicolas Sarkozy patří mezi nejviditelnější kandidáty na budoucího prezidenta Francie. Přestože se však o jejich šancích v celonárodním hlasování hlasitě spekuluje už dlouho, ani jeden z nich zatím nemá jistou nominaci vlastního politického uskupení. Musí totiž nejprve porazit výrazné soupeře ve stranických primárkách, kteří mají nemalé šance pohřbít předčasně jejich politické ambice.

Alain Juppé, bývalý premiér současný starosta Bordeaux

Alain Juppé, bývalý premiér současný starosta Bordeaux,zdroj: Profimedia.cz

O něco přehlednější je situace v případě Sarkozyho, ucházejícího se o nominaci Republikánů, tedy hlavní francouzské pravicové strany. V primárkách ho vyzve nejméně třináct kandidátů, včetně dvou bývalých premiérů a čtyř ministrů.

Zdaleka nejvýznamnějším z nich je ale expremiér a současný starosta Bordeaux, Alain Juppé, který svou kandidaturu ohlásil jako jeden už v roce 2014 a od té doby na ní poměrně nenápadně, leč systematicky pracuje. A evidentně se mu to vyplácí, protože ve volebních průzkumech má se Sarkozym v prvním kole přinejmenším vyrovnané šance a ve druhém kole ho dokonce zpravidla poráží. U francouzské veřejnosti pak vede žebříčky popularity.

Sedmdesátiletý matador francouzské politiky je svým politickým stylem protikladem Sarkozyho. Jestliže exprezident sází na kontroverzní výroky a konfrontační, bojovnou rétoriku, Juppé se prezentuje jako umírněný státník, který by chtěl spojovat stále rozdělenější francouzskou společnost.

Umírněný každým coulem

Prosazuje koncept "šťastné identity" (identité heureuse), v němž představuje Francii postavenou na vzájemném pochopení, respektu a toleranci mezi rozličnými skupinami včetně lepšího spolužití většinové společnosti s imigranty. V původním materiálu z roku 2014, kde se tento koncept objevuje, apeluje Juppé "porozumět a akceptovat" pouto imigrantů s kulturou jejich země původu, která je "zdrojem diverzity obohacující naše vlastní kulturní dědictví".

V právě zuřícím sporu o zákaz tzv. burkin na francouzských plážích se tedy pravicový kandidát celkem nepřekvapivě staví k liberálnímu přístupu a zákaz odmítá, místo toho navrhl navázat přátelské spojení s vůdci muslimské komunity, jež by mohlo přispět ke zklidnění vzájemného napětí.

Právě na tomto příkladu je nejlépe vidět kontrast se Sarkozym, který se svými názory na islám stále víc přibližuje Marine Le Penové z ultrapravicové Národní fronty – burkiny by podle něj měly být zakázány celostátně, protože jde o "provokaci" podporující radikální islám, a zákaz by měl postihnout i nošení hidžábu na univerzitách.

Sarkozy varuje před "tyranií menšin" a neváhá označovat Francii za "křesťanskou zemi", jakkoli jindy brání její sekulární charakter právě při debatě o veřejném nošení náboženských symbolů.

Ekonomika jako sud s prachem

Naopak v ekonomických otázkách se od sebe oba pravicoví kandidáti příliš neliší: jejich hlavním cílem je liberalizace podle nich zkostnatělého trhu práce a slavného 35 hodinového pracovního týdne, zeštíhlení státní správy nebo snížení daní pro firmy a pro nejbohatší.

I když v tomto ohledu jde Juppé možná ještě dál. Před volbami slibuje, že vzhledem ke svému vysokému věku chce sloužit pouze jediný prezidentský termín, který hodlá využít k prosazení radikálních reforem, aniž by se musel ohlížet na politické následky.

Není bez zajímavosti, že Juppé ve funkci francouzského premiéra zažehl nejkritičtější vlnu stávek od roku 1968 a třeba jeho momentální návrh na zvýšení věku odchodu do důchodu z 62 na 65 let a propuštění čtvrt milionu státních zaměstnanců by měl jistě podobně výbušný potenciál.

Nechtěný prezident

Jestliže se primárky Republikánů dají redukovat na dvojici Sarkozy-Juppé, souboj o nominaci vládnoucích socialistů je o poznání komplikovanější. Například proto, že sám prezident Francois Hollande se dosud nevyjádřil, jestli do voleb v příštím roce vůbec půjde a svoje definitivní rozhodnutí si prý nechává až na konec letošního roku.

Jeho osobní zájem o prezidentskou nominaci je dobře známý, jenže s ním nesouhlasí část jeho vlastní Socialistické strany, která se obává Hollandovy extrémní nepopularity. Je skoro k nevíře, že se prezidentovi daří vyvolávat ještě větší odpor francouzské společnosti, než to bylo v případě již několikrát zmiňovaného Sarkozyho.

Díky jeho váhání a ostrým vnitrostranickým debatám o budoucnosti stávajícího prezidenta v tuto chvíli kandidaturu v primárkách oficiálně oznámilo "pouze" sedm lidí, z nichž tři nejsou ani členy Socialistické strany (patří k menším levicovým uskupením).

Jediným vážným kandidátem je bývalý ministr financí Arnaud Montebourg. Uvažuje se o stávajícím premiérovi Manuelu Vallsovi, jeho popularita je však stejně mizerná jako ta Hollandova a není jisté, jestli by si jeho nominací strana vůbec polepšila.

Hollandeho chlapec

Juppého pozici mezi Republikány se tak nejvíce přibližuje Emmanuel Macron, který na post ministra financí rezignoval minulý týden s cílem "proměnit Francii" v příštím roce. Pouze osmatřicetiletý Macron se do vrcholné francouzské politiky dostal před dvěma lety, když ho Hollande posadil do nepohodlného křesla ministra financí, tehdy ještě jako svého chráněnce a miláčka pravého křídla socialistů.

Veřejnost se s ním však rychle seznámila díky změnám v zákoníku práce, jež vyvolaly vlnu protestů, stávek a násilných střetů s policií. Kromě četných odpůrců mu však vynesly i obdiv části společnosti nespokojené s příliš vysokým vlivem odborových organizací – mezi vrcholnými politiky nalevo od středu je dnes zdaleka nejoblíbenější a nejvolitelnější.

Macron v dubnu založil vlastní hnutí En Marche (volně přeloženo "Kupředu"), které má v současnosti na 75 tisíc příznivců a mezi jeho podporovatele se řadí asi padesát členů obou komor parlamentu, z nichž nejvlivnější je socialistický senátor a starosta Lyonu, Gérard Collomb. Programem hnutí má být především rychlá, od ideologie oproštěná modernizace ekonomiky i společnosti, doplněná o opravu "rozbitého politického systému".

Zajímavé je, že palčivá otázka soužití s islámem a s imigranty vůbec stojí na samém okraji Macronova zájmu a politik sám se třeba k nošení šátku či burkin nijak specificky nevyjadřuje.

U Macrona na rozdíl od Juppého zatím není jasné, jestli bude kandidovat v rámci socialistických primárek nebo jestli se do voleb postaví se svým novým hnutím, z něhož by postupně vybudoval vlastní stranu.

Socialistická nominace by mu přirozeně skýtala větší potenciál, bývalý ministr financí je ovšem částí strany považován za zrádce, o odporu radikálnější levice ani nemluvě. Může se proto stát, že se v jarních volbách vedle sebe bude o prezidentský post ucházet jak oficiální socialistický kandidát – pravděpodobně Hollande či Valls – tak progresivní Macron, čímž se nutně zvýší šance pravicových kandidátů na postup do druhého kola.

Je třeba dodat, že kandidaturu nevyloučil v případě neúspěchu mezi Republikány dokonce ani Alain Juppé. Pokud by se v nadcházejících prezidentských utkala rovnou pětice víceméně rovnocenných kandidátů – tedy Le Penová, Sarkozy, Juppé, Macron a kandidát socialistů – byl by to ve francouzských dějinách dosud nevídaný volební guláš. 

Tagy: Francie zahraničí francouzská politika francouzské prezidentské volby 2017

Zdroje: Vlastní