Může za vzestup radikálního islámu v Evropě francouzská politika laického státu?

MAGAZÍN - Magazín autor: Hana Dubnová

Přestože rozsáhlé muslimské komunity žijí ve většině západoevropských zemí a jen do Německa loni přišel milion migrantů z muslimských zemí, útoky v Paříži, Bruselu a nyní v Nice ukazují znepokojivou pravdu. Džihádisté útočí mnohem častěji ve francouzsky mluvících zemích. Proč?

Francie zakázala v roce 2010 nošení muslimských šátků zahalujících obličej

Francie zakázala v roce 2010 nošení muslimských šátků zahalujících obličej,zdroj: Profimedia.cz

Logickým vysvětlením by se mohlo zdát tvrzení, že ve Francii a Belgii žije nejvíc muslimů a většina z nich ve vykořeněných komunitách na periferii bohatých měst. Mladíci se cítí nechtění, znevýhodnění, frustrovaní a jsou tak ideálním cílem islamistických verbířů.

Může se také zdát, že této dvojici zemí policie selhává ve své roli – ostatně v Paříži i v Bruselu jsou údajně čtvrti, kterým se raději snaží vyhýbat i policisté.

Studie odborníků na náboženský extremismus Willa McCantse a Chrise Meseroleho z Brookinova institutu ale ukazuje, že je ve hře i třetí faktor – francouzský model laického státu.   

McCantse společně se svým doktorandem vycházeli z dat Mezinárodního centra pro studium radikalizace a politického násilí o počtu sunnitských muslimů, kteří odjeli do Sýrie a Iráku. Porovnávali jejich sociální postavení, ale i další aspekty života v daných zemích, včetně míry nezaměstnanosti mladých lidí či gramotnost muslimských obyvatel. 

Přísně laický stát

Ukázalo se, že rozhodujícím ukazatelem nebylo bohatství dané země, ani to, jak vzdělaní její občané jsou, jaký má země zdravotní systém ani dostupnost internetu. Nejvýrazněji vyčníval jejich jazyk, respektive to, že pocházeli z frankofonních zemí, tedy kromě Francie a Belgie zejména z Alžírska nebo Tuniska.

"Může se to zdát zvláštní, ale čtyři z pěti zemí s největší mírou radikalizace na světě, jsou frankofonní. Včetně dvou hlavních evropských – Francie a Belgie," napsali McCants a Meserole pro Foreign Affairs.

Vysvětlují si to specifikou francouzské politiky, která je už od francouzské revoluce striktně laická. "Francouzský přístup k sekularismu je agresivnější než, řekněme, britský. Francie a Belgie jsou jedinými dvěma zeměmi v Evropě, které zcela zakázaly nošení muslimských šátků ve školách," uvádí McCants.

Zákazy nošení muslimských šátků jako rozbuška?

Dvojice si všimla, že se počet bojovníků Islámského státu z Francie, Belgie a Tuniska zvýšil po roce 2010, kdy v těchto zemích začala kampaň za omezování používání šátků na veřejnosti. V dubnu 2010 zakázali ženám nošení muslimských šátků zakrývajících obličej na veřejnosti ve Francii, v Belgii začal platit podobný zákon v červenci 2011. V Tunisku je zákaz prosazovaný už od roku 2006.

Úlohu zákazu nošení nikábu potvrzuje i studie jejich kolegy Amarnatha Amarasingama z Dalhousieovy univerzity v kanadském Novém Skotsku, který se zabýval pozadím odchodu 16 islamistů z Québecku do Sýrie.

Přestože Kanada není zrovna rájem příznivců radikálního islámu a ani nemá tak tvrdou tradici laického státu, čtrnáct z těchto šestnácti mužů odešlo do Sýrie poté, co vláda začala projednávat zákaz šátků na veřejnosti. Z výpovědí jejich rodin Amarasingham usoudit, že právě tento zákon byl "rozbuškou" v jejich radikalizaci.

Zneužití hlavních myšlenek francouzského státu

Meserole americkému magazínu The New Yorker řekl, že jejich teorie vychází z toho, že radikalizace využila dvou základních francouzských politických myšlenek – "sekularismus a svoboda". Francie a Belgie nutí muslimům sekularizaci, ale zároveň jim dávají svobodu stavět se proti ní.

Nucené prosazování laické politické kultury může být silou, která působí na křehkou dvojí identitu muslimů – spojení víry v islám a zároveň snaha být Evropanem. Od toho se pak odvíjí tradiční příběh mladého muslima, sociálně znevýhodněného "kvůli tomu, že je muslim bydlící ve špatné čtvrti".

Matematický model, který McCants s Meserolem vytvořili na základě tisícovky proměnných, samozřejmě potvrdil i tyto známé fakty, včetně toho, že velkou roli hraje i velký rozdíl mezi silnou ekonomikou a ghetty v bohatých městech.

Sociální propast je největší ve frankofonních státech

Právě tyto rozdíly jsou ale podle nich nejmarkantnější v zemích mluvících francouzsky. "Tento 'frankofonní efekt' je nejsilnější v zemích, které jsou nejvíce rozvinuté. Francouzsky mluvící země mají nejvyšší gramotnost, nejlepší infrastrukturu a nejlepší systém zdravotní péče," říká McCants.

"Kdyby nic jiného, je to ukázka toho, co se stane, když francouzský ekonomický a politický vývoj někde hluboko zakoření," podotýkají autoři studie.

Upozorňují, že výbušná je hlavně kombinace nezaměstnanosti mladých zejména ve velkých městech a důsledné dodržování odloučení mezi státem a náboženstvím. "Ve velkých městech mají více příležitostí spojit se s lidmi hlásícími se k radikálním názorům. A když jsou tato města ve frankofonních zemích, které přijaly striktní francouzský model laického státu, je sunnitský radikalismus o to přitažlivější," shrnují McCants a Meserole.

Útok v Nice je druhým nejhorším ve Francii od roku 1995

25. července 1995 - Při výbuchu ve stanici Saint-Michel pařížského metra zahynulo osm osob a 80 dalších bylo zraněno. V následujících měsících atentáty pokračovaly, začátkem října se k nim přihlásila alžírská Islámská ozbrojená skupina (GIA).

3. prosince 1996 - Čtyři mrtvé si vyžádala nálož, která vybuchla v soupravě podzemní dráhy RER ve stanici Port-Royal v centru Paříže. Za pachatele byla označena alžírská Islámská ozbrojená skupina (GIA).

27. března 2002 - Osm lidí zastřelil a 19 zranil 33letý muž, který hodinu po půlnoci zahájil palbu na členy městské rady na radnici v Nanterre na předměstí Paříže. Pachatel Richard Durn druhý den spáchal sebevraždu skokem z okna ve 4. patře budovy v Paříži.

9. března 2012 - Francouz alžírského původu Mohammed Merah před židovskou školou Ozar Hatora v Toulouse zabil tři děti a dospělého; zřejmě rovněž on v předchozím týdnu zabil tři francouzské výsadkáře v Montaubanu a Toulouse. Merah se zabil skokem z okna 22. března po přestřelce s policií, která ho držela v obklíčení 30 hodin.

7. ledna 2015 - Střelba v pařížském sídle satirického týdeníku Charlie Hebdo si vyžádala 12 mrtvých, o den později zahynula při přestřelce jedna policistka, 8. ledna při útoku na obchod s košer potravinami zemřeli další čtyři lidé. Za tři dny zahynulo ve Francii v souvislosti s útoky 17 nevinných lidí a tři pachatelé, které zastřelili policisté.

13. listopadu 2015 - Při šesti teroristických útocích v Paříži zahynulo 129 lidí, jeden člověk zemřel později v nemocnici, přes 350 bylo zraněno, zemřelo i sedm atentátníků. Teroristé stříleli z útočných pušek v klubu Bataclan a na několika místech v centru Paříže. K útoku se přihlásil Islámský stát.

14. července 2016 - Nejméně 80 lidí zemřelo při večerním útoku ve francouzském městě Nice, kde do davu lidí oslavujících státní svátek najelo nákladní auto. Útočníkem byl podle policejního zdroje 31letý Francouz tuniského původu, který patrně jednal bez komplice. Policie jej zastřelila.

Tagy: Francie Belgie zahraničí islamismus víra a náboženství terorismus a násilí Radikální islám

Zdroje: The New Yorker,Foreign Affairs