Francouzi mu říkají Nicolas Bonaparte. Malý postavou, zato rozený vůdce. Teď se Nicolas Sarkozy snaží o návrat do prezidentského křesla v Elysejském paláci.

Nedopadne ale jako Napoleon Bonaparte? Legendární císař se pokusil z vyhnanství vrátit k moci a prohrál u Waterloo. Bitva u belgického městečka dodnes platí za symbol konečné porážky.

Sarkozy však má pro strach uděláno. "Cítím, že mám sílu svést bitvu v neklidné době naší historie," píše v předmluvě své knihy Tout pour la France (Vše pro Francii), která dnes vychází. Vysvětluje v ní, proč se rozhodl kandidovat v prezidentských volbách na jaře příštího roku.

Císař z Uher

Byly to právě síla a energie, které ze Sarkozyho vyzařovaly během jeho prezidentství v letech 2007 až 2012. Sám se označoval za "hyperprezidenta". Poté, co vyhrál volby, v nichž porazil téměř o hlavu vyšší socialistku Segoléne Royalovou, pustil se do státních záležitostí s nevídanou vervou.

Nikdo z francouzských prezidentů od dob Charlese de Gaullea (hlava Francie v letech 1959 až 1969) nezanechal ve francouzské, ale i světové politice tak výraznou stopu jako Sarkozy.

Potomek maďarských šlechticů Sarközyů reformoval penze i sociální systém. Poté pravil: "Francie je zemí, kde není místo pro podřízenost žen, Francie je místo, kde není místo pro burky." A přiměl váhající parlament, aby přijal zákon zakazující muslimské hábity. Francie se tak před pěti roky stala první evropskou zemí, kde bylo zakázáno zahalovat si na veřejnosti obličej.

Konzervativec Sarkozy přivedl po čtyřech desítkách let zemi galského kohouta zpátky do spojeného velení NATO, v roli šéfa předsednické země řídil Evropskou unii a vedl alianci do vzdušné války v Libyi. Vzkazoval světu, že Francie je pořád velmocí a otvíral vojenské základny mimo francouzské území – jako první prezident od konce koloniálních časů v šedesátých letech minulého století. Prostě císař.

Sršel sebevědomím až nadutostí. Pamatujete, jak se vysmíval Mirku Topolánkovi, který po něm přebíral předsednictví Evropské unie? Podivoval se, jak může premiér tak titěrné země řídit Evropu.

Každopádně se ukázal jako rozhodný vůdce. A k tomu byl čiperný i mimo politiku – během pěti let v Elysejském paláci se stačil rozvést, oženit a zplodit potomka.

Před takovou hyperaktivitou se patří smeknout baret.

Tandem Merkozy

Sarkozy nesnášel artyčoky a také – karikaturisty. Nejspíš proto, že ho zobrazovali nejen jako Napoleona, ale také jako lokaje německé kancléřky Angely Merkelové, v lepším případě jako jejího přitakávače, slabší článek tandemu nazývaného Merkozy. Ve všech variantách hleděl Sarkozy se svými 163 nebo164 centimetry na kancléřku (a na německou ekonomiku) s hlavou zvrácenou do stropu.

Leč žádná sláva neroste do stropu, což v Sarkozyho případě platí dvojnásob. Jeho rozlet zarazila finanční krize eurozóny, která smetla celou generaci evropských lídrů s výjimkou zmíněné Merkelové. Krize obrátila ekonomický růst k poklesu, jejím důsledkem byl propad veřejných rozpočtů.

Ratingová agentura Standard & Poor's odebrala Francii nejvyšší rating "AAA", což vládě prodražilo splátky jejích dluhů. Sarkozy byl zahnán do kouta a před dalším propadem rozpočtu zachraňovaly vládu vyšší daně a také úplně nová daň z finančních transakcí, známá jako daň Robina Hoooda, který obvykle patří do výzbroje levicových politiků.

Z tohoto tábora také pochází politik, který Sarkozyho porazil ve volbách před čtyřmi lety – socialista a nynější prezident François Hollande.

Chrochtali u koryt

Většina analytiků dává Sarkozymu jen mizivé šance na comeback. Podle nich Francouzi nemají krátkou paměť a Sarkozy jim pořádně hnul žlučí.

Nicolas Napoleon dopálil Francouze hned poté, co nastoupil do nejvyššího úřadu. Uspořádal na pařížském bulváru Champs-Elysees opulentní párty, na kterou pozval pařížskou smetánku a vlivné podnikatele. Poté ho paparazzi vyfotil na jachtě ve Středomoří s vlivným obchodníkem Vincentem Bollorem.

Francouzi se nestačili divit, jak si vládní elita za Sarkozyho prezidentství užívala peněz z daní, které na ně Sarkozy a spol. uvalili. Vybírám dvě křiklavé ukázky vládní marnotratnosti z té doby, které by mohly sloužit za odpuzující příklady, jak se dají vyžírat koryta:

1. Státní tajemník pro rozvoj zámořských oblastí si na služební cestu do Karibiku pronajal za 116 500 eur (tehdy 2,5 milionu korun) soukromý tryskáč.
2. Tajemník vlády pro oblast Paříže zase z ministerského fondu utratil 12 000 eur (270 tisíc korun) za cigarety a doutníky. A třetinu z nich stihl vykouřit!

Posel naděje?

Cesta k návratu do Elysejského paláce vede pro jednašedesátiletého Sarkozyho před dvoukolové primárky Republikánů, v nichž se utká především s někdejším premiérem Alainem Juppém. Tento nynější starosta Bordeaux ho v poslední době v průzkumech pravidelně porážel. Jenže v primárkách za tři měsíce to může být jinak.

Pokud je Sarkozy zvládne, čekají ho příští rok dvoukolové volby prezidenta. V nich by změřil síly s kandidátem socialistů (není jisté, že to bude prezident Hollande) a šéfkou nacionalistické Národní fronty (je téměř jisté, že to bude Marine Le Penová).

Kampaň se Sarkozy chystá zaměřit na národní identitu a obranu země před terorem islamistů. Plánuje přísnější pravidla pro imigraci. "Příštích pět let bude plných nebezpečí, ale i nadějí," píše na svém twitterovém účtu. A sebe prohlašuje za "posla naděje".

Jenže jsou Francouzi ochotní vkládat své naděje právě do Nicolase Sarkozyho?