Nutno říct, že prezidentu Hollandeovi se nedaří být miláčkem Francie vlastně od samého počátku. Vyzkoušel přitom už tolik taktik! Stylizoval se do role odvážného vojevůdce, když se stal proponentem intervence v Libyi a Mali, nebo když požadoval důrazný zásah proti syrskému prezidentu Bašáru Assadovi.

Snažil se stát mluvčím demokratických hodnot po masakru v redakci Charlie Hebdo, nebo neúprosným bojovníkem proti terorismu po loňských útocích v Paříži, když vyhlásil výjimečný stav a zaplavil Francii policejními raziemi.

Žádná z těchto rolí mu ale dlouhodobě oblibu nepřinesla, některé mu dokonce spíš uškodily – intervence v Libyi skončila absolutním rozpadem tamního státu, několikrát prodlužovaný výjimečný stav kritizuje OSN či místní lidskoprávní organizace a mnoho lidí na levici to vnímá jak zneužití moci...

Jeho zatím poslední pokus přiblížit se francouzským voličům je ovšem výjimečný. Návrh komplexní reformy zákoníku práce totiž vyvolal prakticky každodenní protesty a socialistického prezidenta definitivně odstřihl od původních zdrojů jeho podpory – od mladých lidí, státních zaměstnanců a odborů.

V posledních dvou měsících se konaly stovky demonstrací ve všech větších městech po celé zemi, během těch největších vyšlo do ulic na půl milionu lidí a i v minulých týdnech to byly desítky tisíc, přičemž demonstrace se čas od času zvrtnou v násilné střety s policií.

K tomu stávkují státní zaměstnanci napříč obory; od učitelů, přes řidiče vlaků a autobusů (dokonce včetně školních autobusů), až po letecké techniky, inženýry a řidiče letového provozu. Na konci dubna a opět minulý týden byl ochromen provoz na největších francouzských letištích Charles de Gaulle, Orly a Marseille.

Některé odborové organizace rovnou prohlásily, že budou stávkovat každé úterý a čtvrtek až do červencového šampionátu ve fotbale, takže se Francouzi mohou těšit na dlouhé období problémů s veřejnou dopravou.

Facky ze všech stran

Proč takový rozruch kvůli jednomu zákonu? Odborům se nelíbí, že Hollandeova novela zjednodušuje ukončování dlouhodobých pracovních smluv a snižování platů v případě finančních problémů zaměstnavatele, že dělá slavný 35hodinový pracovní týden flexibilnější, nebo že zvyšuje maximální denní počet odpracovaných hodin z 10 na 12.

Ve skutečnosti nejde o skutečně výrazné změny pracovních podmínek, Hollandeovi se spíš podařilo píchnout do vosího hnízda francouzského veřejného mínění, které je velmi citlivé vůči zásahům do svých pracovních práv a bojí se propouštění v době už tak rekordní nezaměstnanosti, přesahující 10 procent u celkové populace a skoro 25 procent mezi mladými lidmi.

Prezident a jeho spojenci argumentují, že reforma zákoníku práce je pro snížení nezaměstnanosti klíčová. Podle Hollandea přinese desítky tisíc nových pracovních míst a bude výhodná jak pro zaměstnavatele, tak i pro zaměstnance – nově jim dává například právo nepřijímat pracovní hovory v určených večerních hodinách a o víkendech.

Navíc jde o velmi okleštěnou a pečlivě vyjednávanou verzi původního, mnohem radikálnějšího návrhu vlády a na začátku procesu s reformou souhlasily i umírněné odborové svazy. Jenže pokusy o vysvětlování kroků vlády dopadly podle Hollandeovy tradice katastrofálně a vyvolaly odpor dvou třetin francouzských obyvatel.

Těžké situaci musí prezident čelit i ve vlastní straně. Proti reformě se postavila část vlastních zákonodárců, kteří dokonce neváhali podpořit svržení vlády v hlasování o nedůvěře a hrozí, že se o něj pokusí znovu.

Mezi rebely byli i dva bývalí ministři - Aurélie Filipetti a Benoît Hamon. K prosazení zákona přes dolní komoru parlamentu François Hollande použil prezidentský dekret, což mu na popularitě rozhodně nepřidalo, stále jej však musí projednat senát, kde má většinu pravice.

Ani u ní nemá navrhovaná reforma podporu, ovšem z opačných důvodů – podle pravicových stran je konečná podoba zákona příliš mírná. "Podporovali jsme původní verzi," nechal se slyšel předseda Senátu Gérard Larcher. "Možná nebyla dokonalá, ale šla správným směrem."

Tak trochu sebevrah

Francouzskému prezidentovi se podařilo dostat do nezáviděníhodného obklíčení ze všech stran, ze kterého prakticky není úniku. Řada klíčových osobností Socialistické strany otevřeně uvažuje o tom, jak Hollandea pokud možno do prezidentské kampaně příští rok vůbec nepustit – v případných stranických primárkách se mu bude chtít postavit přinejmenším bývalý ministr hospodářství Arnaud Montebourg a pařížská senátorka Marie-Noëlle Lienemann, další vlivná jména o tom uvažují.

Strana by si ze všeho nejvíc přála, aby Hollande vůbec nekandidoval, jak původně naznačoval. Jenže teď to nevypadá pravděpodobně.

Prezident zřejmě sází na to, že prokletou reformu rychle protlačí třeba silou, že nezaměstnanost do roka klesne a on bude mít konečně v ruce první větší úspěch na tomto poli - prudké snížení nezaměstnanosti totiž sliboval už během prvního roku v pozici hlavy státu.

K tomu se rozhodl přidat poměrně neobvyklou volební strategii: prezentovat se jako nejmenší zlo, ke kterému podle jeho slov "není alternativa". "Pokud levice nezvítězí, bude vládnout pravice nebo extrémní pravice," varoval voliče. Za jediného relevantního zástupce levice přitom považuje sám sebe.

Hollande zkrátka sází na to, že Francouzi mu v konečném důsledku a na základě racionální volby dají přednost před ozkoušeným a tehdy rovněž patřičně nenáviděným exprezidentem Nicolasem Sarkozym, i před Marine Le Pen z Národní fronty, která je všeobecně považovaná za extrémistku.

Vzhledem k výsledku všech ostatních dosavadních plánů a předpokládů prezidenta Hollandea je to opravdu hodně odvážná sázka na nejistotu.