I přes vítězství v prvním kole Národní fronta Marine Le Penové nakonec nezískala žádný ze 12 francouzských regionů. Dvěma největším stranám v zemi, konzervativním Republikánům exprezidenta Nicolase Sarkozyho a socialistům Francoise Hollandea, se podařilo i za cenu vzájemných nepustit krajní pravici k moci.

Oba lídři si odpustili vítězné proslovy a varovali před nutností řešit témata, kterými krajní pravice oslovuje své voliče – od masové nezaměstnanosti, přes uprchlíky, až po otázku národní bezpečnosti a terorismu.

Co nakonec záludné regionální volby ve Francii způsobily a jak ovlivní budoucnost i s ohledem na prezidentské volby v roce 2017? 

1. Národní fronta: Vítěz voleb, ale bez politické moci

Francouzští voliči znovu ukázali, že jejich drtivá většina nechce stranu Národní fronty vidět v čele jakékoli vlády.

Už jen vyhlídka toho, že by krajní pravice mohla získat tři z 12 největších oblastí (Provence, Alsasko a Nord) byla pro příznivce socialistů dostatečným důvodem, aby hromadně podpořili konzervativní kandidáty. Socialistická strana bezpodmínečně tam stáhla vlastní kandidátku jen několik hodin poté, co byly zveřejněny výsledky prvního kola.

Ve všech třech oblastech získala Národní fronta méně hlasů než se očekávalo. V druhém kole také výrazně stoupla volební účast (59 procent podle některých odhadů, oproti 43 procentům před týdnem). Francouzi se zkrátka postavili na odpor proti Le Penové.

2. Le Penová se nedokáže zbavit nálepky extremistky

Výsledky druhého kola připomněly Le Penové její největší problém. Francouzi jí a její stranu vnímají jako populistickou partaj, která se veze na vlně hněvu a frustrace části francouzské populace. 

Národní frontu to drží v izolaci a brání jí uzavřít jakékoli spojenectví, které by jí umožnilo dostat se k moci.

Navíc 27,7 procenta hlasů získaných v prvním kole zároveň znamená, že zbývajících 72,3 procenta patří těm, kteří ani náhodou nechtějí, aby se Národní fronta podílela na vládě.

Le Penovou tak v příštím roce a půl čeká nesnadný úkol přesvědčit voliče, že je připravená vládnout. 

3. Sarkozyho konzervativci – nepřesvědčiví a zranění

Strategie Nicolase Sarkozyho chopit se některých témat typických pro krajní pravici (EU, přistěhovalectví, národní bezpečnost), selhala už v prvním kole.

Nakonec to s ohledem na výsledky druhého kola vypadá, že opravdu největší prohru ve volbách zaznamenal právě bývalý prezident. Sarkozy a jeho hlavní opoziční strana totiž nedokázala profitovat z výrazného propadu popularity, kterému čelí Hollande a jeho vláda.

Neobdržet vítězství při tak velké míře averze vůči vládní straně, to je v moderní volební historii Francie docela nevídaná věc. 

Socialisté se navíc postarali o to, aby bylo jasné, že kdyby nestáhli ve třech regionech, které "ohrožovala" Národní fronta, své kandidáty, konzervativci by tam jen těžko zvítězili. Sarkozy tak vypadal jako vůdce, který potřebuje k vítězství pomoc od svých nepřátel.

Na exprezitentovi to zanechalo pár šrámů, Sarkozymu se však přece jen podařilo ukotvit svou pozici ve vlastní straně, takže ji teď může používat dle vlastních potřeb. Jeho největší rivalové v boji o předsednické křeslo ve straně, bývalí premiéři Alain Juppé a Francois Fillon, už varovali před stranickým uskupením, které půjde Sarkozymu na ruku, a vyzvali k přehodnocení toho, co se ve volbách stalo, což má být jasnou kritikou Sarkozyho.

Analýza voleb ale jen těžko odpoví na palčivou otázku, kam se mají Republikáni dál ubírat, zda se mají snažit kopírovat krajní pravici za cenu ztráty tradičních voličů, nebo se posunout směrem k socialistů a politickému středu, ale opět za cenu, že přijdou o část elektorátu.

4. Hollandeovi socialisté – vítězství navzdory porážce

Socialističtí ministři a straničtí šéfové se v neděli večer pokoušeli působit skromně a střízlivě. Pořád ještě vstřebávali výsledky prvního kola, které je dohnaly k sebekritice. Už jen kvůli obrovskému úspěchu krajní pravice. 

Volební katastrofa se přitom dala dopředu předpovídat, což socialisté nemohou popřít. Strana i Hollande si mohli nárokovat vyklizený politický střed a celé volby předložit voličům jako souboj mezi extrémisty (pravicí) a umírněnými (levicí). 

5. Dlouhá cesta 

Na pomoc tradičních spojenců z krajní levice a Zelených se tentokrát Hollande nemohl spolehnout, alespoň ne v prvním kole. Vstoupili totiž do voleb sami za sebe, místo aby vytvořili jednotnou levicovou kandidátku se socialisty.

Výsledek? Dopadli tak mizerně, že ve většině regionů nepostoupili ani do druhého kola. Hollande tak může oprávněně doufat, že to pro ně poslouží jako dostatečné varování pro rok 2017, aby ho raději podpořili než aby riskovali vlastního kandidáta. A to už od začátku a bez zbytečných pokusů.

Jistotu ale Hollande nemá. Do prezidentských voleb je navíc času víc dost. Vzpomínky na nedávné teroristické útoky a pompézní klimatickou konferenci (dvě věci, které podpořily Hollandeovu popularitu) postupně vyblednou. Pokud se z Elysejského paláce nechce stěhovat, je nejvyšší čas přehodnotit situaci...