Když Nathan Ames v roce 1859 v americkém Massachusetts přihlásil patent na "jezdící schody", neměl o ně nikdo zájem. Kritici tvrdili, že jsou nepoužitelné a k ničemu. A měli pravdu: Před 150 lety ještě nebyla poptávka po vynálezu, který by dokázal rychle přepravit masy lidí nahoru – a zase dolů. Ames prostě předběhl svou dobu o několik desetiletí.

Trvalo 36 let, než se jeho nápad dočkal realizace – a to ještě jako pouhá pouťová atrakce. Pro newyorský lunapark na Coney Island postavil v roce 1895 jistý Jesse Wilford Reno šikmý přepravní pás ze dřeva s elektrickým pohonem. Ten sice ještě neměl stupně, zato byl vybaven místy k sezení. "Cestující" mohli naskakovat a vystupovat za jízdy. Nová vymoženost dokázala přepravit čtyři tisíce lidí za hodinu.

V roce 1892 si pak George A. Wheeler nechal patentovat jezdící schody, které už měly skutečně formu schodů. Jelikož jeho vynález funguje na stejném principu jako dnešní modely, je Wheeler považován za skutečného otce eskalátorů. Ani on se ovšem nedočkal úspěchu.

Chtělo to ještě obchoďák

K tomu, aby eskalátory konečně dosáhly masového uplatnění, muselo totiž být vynalezeno ještě něco: Obchodní dům. Rozhodujícím datem tak je 16. listopad 1898, kdy londýnský obchodní dům Harrods instaloval eskalátory, aby své zákazníky pohodlně dopravil do horních pater. Pro uklidnění bázlivých klientů údajně postávali nahoře zřízenci, kteří je na přání napájeli alkoholem.

Na světové výstavě v Paříži v roce 1900 byly pohyblivé schody představeny veřejnosti. Samozřejmě ještě chvíli trvalo, než se prosadily, protože v prvních letech docházelo často k úrazům – především dětí.

Dnes jsou eskalátory ve velkých městech dávno samozřejmostí - a někdy dokonce přímo nezbytností, jako třeba v podzemní dráze či nákupních centrech. Dny klasických obchodních domů jsou už ale zřejmě sečteny...