Rodištěm Františka Křižíka (1847 až 1941) je městečko Plánice nedaleko Klatov. Narodil se 8. července 1847 v malé chalupě číslo 86 (upravené dnes na muzeum) obuvníkovi Václavu Křižíkovi a Marii, rozené Bohůnkové, v té době již čtyřiačtyřicetileté. František byl dítětem více než vytouženým, přišel totiž na svět po pětadvacetiletém neplodném manželství.

Maminka byla obětavou, houževnatou a podnikavou ženou, snažící se, aby syn získal vyšší vzdělání. Po jeho přijetí na klatovskou reálku se celá rodina přestěhovala do Klatov. Matka posluhovala u zdejšího varhaníka, otec příštipkařil.

Karel Klostermann, rovněž v Klatovech studující, vzpomíná na přítelovy nelehké začátky: "Po dobu jeho studií v Praze jeho matka, aby se tam uživil, třebas dvakrát za měsíc pěšky za ním docházela z Klatov s nůší na zádech, v níž mu donášela chleba, různých potravin a prádla."

Ano, František začal studovat v Praze. Peněz se nedostávalo, bydlel tedy zdarma u krejčího Sládka, jehož potomky oplátkou vyučoval, a spával na slamníku pod stolem. Přes týden obědval v klášteře svatého Tomáše či u známých (mimo jiné u plánického rodáka Kovařovice, jehož syn Karel, také Křižíkem doučovaný, se stal hudebním skladatelem). Večeře sestávaly z jídla, donášeného měsíčně matkou z Klatov. Později si přivydělával kondicemi a opisováním not. Ke složení maturity bylo ovšem tehdy zapotřebí většího poplatku, který Křižík neměl. Posléze byl tedy přijat na techniku pouze jako tak zvaný mimořádný posluchač.

Tou dobou se v pivovaru na Petrském náměstí, kam si občas zašel na pivo, seznámil s jistým hodinářem Holubem. "Vyptával se mě, kdo jsem, čím jsem a odkud jsem, a když zvěděl, že chudý student na technice, povídá mi najednou, že by měl pro mě slušné místo. Dozvěděl jsem se, že je ve spolku s majitelem mechanické dílny, v níž se vyrábějí signálové a telegrafické přístroje pro železnice."

Mladého Křižíka přijali rovnou jako technického ředitele

Pan Kaufmann, jehož firma vyráběla a instalovala signalizační zařízení na železniční tratě u nás i v Sedmihradsku, mladého muže přijme, dokonce rovnou jako technického ředitele. A dobře udělá. Křižík objeví závadu na zvonkových signalizačních zařízeních. Nejenže obdrží finanční odměnu, ale také doporučení, které mu umožní práci u "Ferdinandky" neboli C. k. privilegované Severní dráhy císaře Ferdinanda, kde dozoruje signální přístroje.

Když se později s platem 700 zlatých ročně a nárokem na byt propracuje k zajištěnému postavení, rozhodne se založit rodinu. "Dopsal jsem své známé Pavlíně Štulíkové, dceři mlynáře v Dolech u Luže, kterou jsem poznal jako student v Praze v tanečních hodinách. V Dole jsem byl vlídně přijat, a při druhé nebo třetí návštěvě padlo již rozhodné slovo. Dne 7. října 1872 byla svatba. Získal jsem vzornou ženu, jakých je málo. Na sobě šetřila, ale pro děti a pro mne dovedla učinit a opatřit vše."

Po lepší finanční nabídce s možností vynálezecké činnosti od Plzeňsko-březenské železnice se Křižíkovi stěhují do Plzně. Toto období označí později František za nejkrásnější léta svého života. Tady se mu narodí první čtyři z osmi potomků, z nichž se dospělosti bohužel dožijí jen dvě dcery a syn. Tady také vynalézá.

Když spatří Křižík na pařížské Světové výstavě roku 1878 elektrické světlo ruského vynálezce Jabločkova, je nadšen. Začne pracovat na jeho vylepšení a za dva roky přivádí na svět diferenciální obloukovou lampu, která poprvé zazáří v plzeňské papírně firmy Piette. Světové veřejnosti je "Plzeňská lampa" představena na další výstavě v roce 1881, opět ve francouzském hlavním městě. Inženýr Křižík zde získá zlatou medaili, jedinou pro Rakousko-Uhersko. Zájem o jeho obloukovku, která přesvítila zároveň vystavované Edisonovy žárovky, projeví Anglie, Francie, Německo i Amerika.

Křižík do roku 1914 rozsvítil třiašedesát měst a obcí

Křižík, sídlící nyní v pražském Karlíně, se může pustit do smělých projektů. Rozsvěcuje česká a moravská města (první je Písek), továrny i zámky, obchody i nádraží. Do roku 1914 "zelektrizuje" 63 obcí a měst včetně Prahy a Plzně. Těší se na osvětlování Národního divadla, zakázka je ale přidělena německé firmě. Když se však objeví poruchy, Křižík se hodí. Zrekonstruuje instalaci, přičemž některé z jeho zařízení fungují dokonce až do roku 1974.

V době Jubilejní výstavy roku 1891 Křižík exceluje. Z jeho dílny pocházela veškerá elektrická zařízení spolu s osvětlením. Největší úspěch sklidí světelná fontána s barevně nasvícenými vodními gejzíry, tryskajícími až do výše pětadvaceti metrů. Také první pražská elektrická tramvaj, řízená samotným Křižíkem, vyjíždí 18. července 1891 po trati z Letné na Výstaviště. "Ono to nebylo ani kilometr, ale koncesi jsem měl jako na Severozápadní dráhu - šest ministrů se na to muselo podepsat a ještě císař pán, než mi dovolili s tím vagonkem vyjet," píše Křižík.

Křižíkovy tramvaje vytlačily z ulic koňky

V roce 1898 byla pražská koňka definitivně nahrazena Křižíkovými tramvajemi. Jeho pravnuk profesor Randa vzpomíná: "Pradědeček vyprávěl, že když plánoval novou trasu tramvajové linky, sedl si na ulici, počítal chodce oběma směry a dělal si čárečky, aby věděl, zdali se mu ta trať právě tam vyplatí a jestli tou tramvají budou lidé jezdit." Jeho dílem byla i městská elektrická dráha v Plzni a vozový park chorvatského Dubrovníku. O sedm let později vybudoval první elektrickou železnici v Rakousko-Uhersku na trase Tábor - Bechyně. "Elinka" byla ve své době jedinou dráhou, nepočítající ani alternativně s parním provozem. A nesmíme zapomenout na Křižíkův elektromobil – ten první se podobal kočáru a disponoval silou pěti koní.

Na Štědrý den roku 1937 byl nestor české elektrotechniky vyzván, aby v nadcházejících válečných časech oslovil v Pozdravu dobré vůle po radiových vlnách Alberta Einsteina, a skrze něj i světovou veřejnost. Bohužel mír už zachovat nešlo. Po březnové okupaci 1939 odjíždí jednadevadesátiletý Křižík z Prahy, aby pobýval střídavě u dcery Anny v Bechyni či u syna Jana v Stádlci u Tábora. Tady také končí jeho životní pouť. Při pádu způsobeném ztrácejícím se zrakem si způsobí vnitřní zranění, kterým podlehne 22. ledna 1941. Jeho pohřeb se stane mlčenlivým protestem proti okupaci. Na vyšehradském Slavíně odpočívá dodnes plánický rodák František Křižík jako jediný technik a vynálezce.