Dějiny varují: Zbaví se Turci Erdogana jako kdysi sultána Abdülhamida?

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Kdo se nepoučil z dějin, musí je znovu prožívat, prohlásil kdysi francouzský filozof a spisovatel Jean-Paul Sartre. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan možná tento citát nezná – anebo ho naopak zná až moc dobře. Za svůj vzor a inspiraci sice označuje slavného Sulejmana I. Nádherného, jeho politická dráha přitom ale až nápadně připomíná osud jiného sultána: Abdülhamid II. byl rozporuplnou postavou tureckých dějin a šel na to na přelomu 19. a 20. století hodně podobně jako Erdogan – a špatně skončil.

Sultán Abdülhamid II.

Sultán Abdülhamid II.,zdroj: Profimedia.cz

Erdogan bývá označován za nejvlivnějšího tureckého lídra od doby Kemala Atatürka. Během svého působení v čele vlády i jako prezident se stal významným hráčem na mezinárodní politické scéně a připisují se mu zásluhy za ekonomický růst Turecka i za řadu reforem.

V posledních letech se ale proti jeho stále více autoritářskému způsobu vlády, nedodržování lidských práv, omezování svobody slova a tisku, pronásledování politických odpůrců či ohrožování sekulárního systému množila kritika a demonstrace.

Loni v červenci se část armády neúspěšně pokusila o státní převrat, po němž Erdoganův režim zahájil rozsáhlé čistky v armádě, policii a státní správě. V zemi byl vyhlášen výjimečný stav, který umožňuje vládě bez oslovení parlamentu přijímat dekrety omezující základní občanská práva pod záminkou ochrany státu před rozvratem.

Navzdory dohodě o uprchlicích jsou velmi napjaté vztahy Turecka s Evropskou unií a především s tradičním spojencem Německem. Před pár dny v referendu Turci těsnou většinou podpořili ústavní reformu, která postavení hlavy státu značně posílí.

profimedia-0313316134

"Jeden národ, jeden stát, jedna vlajka, jedna vlast", hlásá Erdoganův předvolební billboard,zdroj:Profimedia.cz

Erdogan a Abdülhamid: Jako přes kopírák

Když se sultán Abdülhamid II. dostal v roce 1876 na trůn, také jej v zahraničí oslavovali jako novou naději pro budoucnost osmanské říše, jako ztělesnění liberálního Turecka a jako vládce, který bude prosazovat demokratické reformy a bude úplně jiný, než jeho siláčtí předchůdci opírající se především o vojenskou moc.

Zvlášť Německo jej považovalo za garanta dobrých vztahů a budoucích velkolepých projektů. Brzy se z něj ale také vyklubal autoritativní vůdce, který brutálně potlačoval opozici, zrušil ústavu, kterou nedlouho předtím sám vyhlásil, a nakonec masakroval křesťanské menšiny.

Abdülhamid byl 34. sultánem osmanské říše a vládl jí 33 let (1876 až 1909). Ještě jako princ stál po boku svého strýce Abdulazíze, který byl jednou z hlavní postav tak zvaného tanzímátu. Tímto pojmem se označovalo období reforem, které měly modernizovat správu a orgány osmanské říše, aby mohla konkurovat Západu. Podle západního vzoru byla přebudována i armáda, aby byla lépe připravena na boj proti osvobozeneckému hnutí na Balkáně a jeho ruským spojencům.

Po nástupu Abdülhamida na trůn se předpokládalo, že bude v politice modernizace pokračovat. A zpočátku to tak opravdu vypadalo: Podporoval rozvoj školství a infrastruktury a v prosinci 1876 vydal první ústavu osmanské říše, která dokonce umožňovala, aby se do nejvyššího státního úřadu velkovezíra dostal i nemuslim.

Neuplynuly ale ani dva roky a obraz domnělého reformátora utrpěl první trhliny. Po porážce ve válce s Ruskem s odkazem na údajnou "mimořádnou politickou krizi" využil Abdülhamid svého ústavního práva a rozpustil parlament. Nové volby ale už nevypsal. Ústavu zrušil, poslal do vyhnanství jejího skutečného otce Midháta Pašu a následně jej nechal zavraždit.

Dvě tváře jednoho sultána

Abdülhamid to podobně jako Erdogan hrál na obě strany: západní kapitál mu nesmrděl, zároveň ale pěstoval velmi konzervativní životní styl, považoval se za hlavu všech muslimů (chalífu) a podporoval většinově sunnitské oblasti. Těm byla především určena jeho panislámská propaganda, s níž se vymezoval vůči svým protivníkům v armádě a racionální ústřední správě z doby tanzímátu.

Proti nim postavil svou palácovou politiku a klientelismus. Nestrpěl kolem sebe žádné poradce a obklopoval se v podstatě jen samými špiony a patolízaly. Přes své tajemníky kontroloval vládu a vybudoval policii a tajnou službu, které mu de facto podléhaly.

V penězích, které mu přitékaly do pokladny od vykořisťovaných poddaných, viděl jen prostředek, jak vyslídit a potrestat všechny, kdo se postavili jeho vládě nebo jeho životnímu stylu.

Masové vyvražďování Arménů v osmanské říši si v letech 1915-1923 vyžádalo až 1,5 milionu obětí. Taktiku vyvražďování celých skupin obyvatelstva ve snaze potlačovat odpor proti turecké nadvládě ale použila osmanská říše i dříve. Režim sultána Abdülhamida II. v letech 1895-1896 zmasakroval až 300 tisíc Arménů a v roce 1876 pobily turecké ozbrojené síly desítky tisíc Bulharů při protitureckém povstání.

Když se množily akce arménských bojovníků za svobodu proti osmanské správě v roce 1894, zakročily proti nim muslimské milice Hamidiye obzvlášť brutálně. Během dvou let si masakry vyžádaly nejméně 100 tisíc mrtvých, podle některých odhadů dokonce až třikrát víc.

Po neúspěšném pokusu o puč proti němu v roce 1896 zahájil Abdülhamid ještě mnohem brutálnější postup proti opozici a tisku. Bezpečnostní orgány se zaměřily především na městské instituce, které byly pokládány za hlavní motor modernizace.

Sultán potlačil i řecké nepokoje na Krétě, což v roce 1897 vedlo k řecko-turecké válce. Vítězství jeho reorganizovaných jednotek ještě více posílilo jeho vnitropolitické postavení a oslabilo opozici.

Sultána je třeba odstranit, prohlásil německý císař

Německý císař Vilém II., který přitom později genocidu Arménu během první světové války záměrně přehlížel, tehdy prohlásil, že sultán musí pryč. Stejný názor zastávalo i stále více armádních důstojníků a příslušníků turecké elity, která měla západní vzdělání.

Sázeli na výbor "Jednota a pokrok" reformního hnutí Mladoturků, které se zasazovalo o modernizaci podle západního vzoru. Když se Abdülhamidovi nepodařilo zvládnout separatistické povstání v Makedonii, začala klesat jeho prestiž v řadách ozbrojených sil.

V roce 1908 si Mladoturci vynutili obnovení ústavy, kterou sultán 30 let předtím zrušil. O rok později pak Abdülhamida sesadili a poslali do vyhnanství do Soluně. Novým osmanským sultánem byl vyhlášen jeho mladší bratr Mehmed V. Ten však už byl jen loutkou v rukou Mladoturků, kteří vehnali osmanskou říši do první světové války a k následnému zániku. Ten zpečetil poslední sultán osmanské říše Mehmed VI., kterého v roce 1922 sesadil Mustafa Kemal Atatürk – zakladatel a první prezident Turecké republiky.

Erdogan rád prezentuje jako svůj vzor a inspiraci slavného sultána Sulejmana I. Nádherného, který v 16. století přivedl osmanskou říši na vrchol moci. Erdogan ale nepochybně zná turecké dějiny dost dobře na to, aby znal i osud Abdülhamida II., který se neúspěšně pokusil otočit nazpět kolem dějin.

Možná je to náhoda – fakt ale je, že Erdogan používá stejné metody. Možná i proto, že se bojí, že jednou skončí jako jeho neslavný předchůdce. A jen pro pořádek: mezi oběma státníky je ještě jeden drobný rozdíl. Zatímco Abdülhamid II. měl 13 manželek a 17 dětí, Erdogan má manželku jednu a děti pouze čtyři. 


Tagy: zahraničí Turecko muslimové referendum dějiny a fakta arménská genocida turecká politika turecká armáda pokus o vojenský převrat v Turecku

Zdroje: vlastní,Die Welt