Existuje vůbec něco jako spravedlivá vražda? A může být pomsta legitimním motivem násilného činu? O tom rozhodoval soud, když přesně před 102 lety zastřelil atentátník za bílého dne na berlínské ulici strůjce arménské genocidy.

Čeští poslanci odsoudili masakr Arménů, ale také nacistické masakry, což silně popudilo Ankaru. Český parlament v úterní rezoluci totiž výslovně zmínil arménskou genocidu, čím ji de facto uznal. Turecko se přitom dlouhodobě brání tomuto označení. 

Kdo se nepoučil z dějin, musí je znovu prožívat, prohlásil kdysi francouzský filozof a spisovatel Jean-Paul Sartre. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan možná tento citát nezná – anebo ho naopak zná až moc dobře. Za svůj vzor a inspiraci sice označuje slavného Sulejmana I. Nádherného, jeho politická dráha přitom ale až nápadně připomíná osud jiného sultána: Abdülhamid II. byl rozporuplnou postavou tureckých dějin a šel na to na přelomu 19. a 20. století hodně podobně jako Erdogan – a špatně skončil.

Náš bratr ve zbrani nám vrazil dýku do zad, psala už loni turecká média, když německý Spolkový sněm schválil rezoluci označující masakr Arménů Osmanskou říší za genocidu. To ovšem nebyla narážka na nynější společné členství v NATO, ale na první světovou válku, kdy císař a sultán byli spojenci. Přitom to mezi nimi už tehdy pořádně zaskřípalo, a kdyby válka bývala dřív neskončila, neváhali by po sobě střílet.

Zpochybňovat arménskou genocidu není zločin. Evropský soud pro lidská práva dal za pravdu tureckému politikovi Dogu Perincekovi a odmítl odvolání Amal Clooneyové. Prohlášením, že "arménská genocida je jedna velká mezinárodní lež" se Turek podle soudu nedopustil žádného zločinu. 

První genocida 20. století slaví sto let. A spolu s ní si můžeme připomenout neslavné výročí zapírání ze strany Turecka, které od vzniku samostatného státu odmítá uznat rozsah a plánování systematického vyvražďování arménského obyvatelstva. Turecké zatloukání bohužel zatím sdílí také drtivá většina světa v obavách před poškozením vlastních zájmů.