Březnový dekret tureckého prezidenta o odstraňování tělesného ochlupení může vypadat na první pohled legračně. V zemi se hromadí uprchlíci, v sousední Sýrii zuří již několik let válka, s Evropskou unií je Ankara na kordy, dozvuky loňského pokusu o puč stále trvají, stále platí výjimečný stav, pokračují zátahy proti odpůrcům režimu a domácí opozice těžce nese posílení prezidentských pravomocí, které voliči odkývali v dubnovém referendu. Zabývat se v takové situaci epilací ale zdaleka není tak bizarní, jak by se mohlo zdát. To jen (téměř) všemocný Recep Tayyip Erdogan prostě testuje, kam až může zajít.

Kdo se nepoučil z dějin, musí je znovu prožívat, prohlásil kdysi francouzský filozof a spisovatel Jean-Paul Sartre. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan možná tento citát nezná – anebo ho naopak zná až moc dobře. Za svůj vzor a inspiraci sice označuje slavného Sulejmana I. Nádherného, jeho politická dráha přitom ale až nápadně připomíná osud jiného sultána: Abdülhamid II. byl rozporuplnou postavou tureckých dějin a šel na to na přelomu 19. a 20. století hodně podobně jako Erdogan – a špatně skončil.

Šli byste do války za tureckého sultána? Při této otázce si nejspíš poklepete prstem na čelo. Jistě, zní hloupě, ale hloupá není. Turecko je naším spojencem.

Turecko se ani nestačilo vzpamatovat z pokusu o vojenský převrat a prezident Recep Tayyip Erdogan už měl jasno, kdo za ním stojí - Fethullah Gülen, islámský klerik pobývající v americké Pensylvánii a muž nazvaný bývalým americkým velvyslancem "druhým nejmocnějším Turkem". Gülen je zároveň zakladatelem globálního hnutí Hizmet ("Služba"), podle názoru prezidenta a jeho strany AKP jakési rakovinové struktury rozežírající celé Turecko zevnitř.

Co je menší zlo? Nesmlouvavá vojenská diktatura, nebo tuhý náboženský režim? Turci zvolili druhou možnost.