Krok od války: Spojenectví Turků a Němců kdysi vzalo zasvé kvůli kořisti

MAGAZÍN - Magazín autor: luk

Náš bratr ve zbrani nám vrazil dýku do zad, psala už loni turecká média, když německý Spolkový sněm schválil rezoluci označující masakr Arménů Osmanskou říší za genocidu. To ovšem nebyla narážka na nynější společné členství v NATO, ale na první světovou válku, kdy císař a sultán byli spojenci. Přitom to mezi nimi už tehdy pořádně zaskřípalo, a kdyby válka bývala dřív neskončila, neváhali by po sobě střílet.

Arnold von Winckler a Enver Paša na makedonské frontě

Arnold von Winckler a Enver Paša na makedonské frontě,zdroj: Profimedia.cz

Dnes sice nic podobného (zatím) nehrozí, německo-turecké vztahy ale znovu procházejí vážnou zatěžkávací zkouškou. Zakázaná vystoupení zástupců Ankary, kteří chtěli v německých městech propagovat před tureckým referendem kontroverzní ústavní změny, zatčení novináře Denize Yücela – to všechno zpochybňuje ono tolikrát zdůrazňované přátelství mezi Berlínem a Ankarou.

Toto přátelství ale vlastně skončilo už v roce 1918 u Baku po vítězství nad Ruskem, píše německý deník Die Welt. V poslední fázi první světové války se oba státy dokonce připravovaly na vzájemný ozbrojený střet. Válečná kořist pro ně totiž byla důležitější než svazek, díky němuž válku na východě vyhrály.

Ústřední mocnosti pod německým vedením nadiktovaly v brestlitevském míru z 3. března 1918 bolševickému Rusku tvrdé mírové podmínky. Polsko, Ukrajina, Finsko a jižní Pobaltí získaly nezávislost, Bělorusko, Estonsko a Livonsko zůstaly obsazené německými jednotkami. Rusko tak ztratilo čtvrtinu svého evropského území a třetinu obyvatelstva. Kromě toho muselo souhlasit s rozsáhlými dodávkami ropy, nerostných surovin a potravin.

Masakry Arménů za první světové války za genocidu oficiálně uznaly více než dvě desítky zemí. V Turecku je použití termínu genocida pro označení událostí z roku 1915 trestné a Ankara kritizuje země, které jej používají. Masakry, při nichž přišlo o život asi 1,5 milionu Arménů, považuje Ankara za "běžné incidenty, které se staly v podmínkách první světové války".

Spolkový sněm schválil rezoluci o genocidě Arménů loni v červnu. Napětí mezi Ankarou a Berlínem polevilo až poté, co německá vláda poukázala na to, že rezoluce není právně závazný dokument.

Jelikož loutkový režim, který Němci dosadili na Ukrajině, nedokázal plnit rozsáhlé požadavky vrchního velení, nastoupily jednotky ústředních mocností. Obsadily dokonce i Krym.

Ačkoliv Britové postupovali na jihu a na východě, tedy v Mezopotámii a Palestině, vidělo osmanské vedení vítězství na Kavkaze na dosah a dalo do pohybu vlastní jednotky. Cílem bylo Baku – centrum ruské těžby ropy a hlavní město Ázerbájdžánu. Turecko se totiž pokládalo za ochránce tamního muslimského obyvatelstva,

Turci se chopili šance

Po 150 letech neustálého ústupu před carskou armádou nyní turečtí generálové viděli šanci otočit zpět kolo dějin. Zatímco se Rusko zmítalo v občanské válce mezi bílými a rudými, zahájila osmanská 3. armáda ofenzivu proti Arménii, která v květnu 1918 vyhlásila nezávislost. Nastaly strašlivé masakry, jehož se sice dopouštěly obě strany, ale jelikož se válka odehrávala na Kavkaze, zasáhly především tamní křesťany.

Vedle Arménie vyhlásila nezávislost a demokratickou republiku i Gruzie. Zatímco Arménie hledala podporu u Ruska a Ázerbájdžán byl považován za juniorského partnera Osmanské říše, obrátila se Gruzie o pomoc na Německo a Rakousko.

Po neúspěchu jarní ofenzivy na západě snil armádní velitel a fakticky německý diktátor Erich Ludendorff o takovém míru, který by Německé říši zajistil obrovské koloniální území na východě, což byl i důvod jeho postupu na Ukrajině.

Obratem poslal do Gruzie bavorské a pruské jednotky. Jejich velitelem jmenoval bavorského plukovníka Friedricha Kresse von Kressensteina, který si udělal jméno jako poradce a důstojník generálního štábu osmanské armády. Skutečným cílem mise bylo připravit na Kavkaze zázemí pro pozdější útok na Angličany v Indii. Proto zdejší německé jednotky také o několik měsíců později obdržely tropickou výstroj.

Ludendorffův příkaz, aby se osmanské jednotky z Kavkazu stáhly, ale vláda v Istanbulu obratem odmítla. Velitel tureckých jednotek na Kavkaze namísto toho prohlásil, že v případě nutnosti se nebude bát jít s Němci do války. Závod o Baku začal.

Kress měl díky posilám brzy k dispozici 20 tisíc mužů, což stačilo na to, aby nové gruzínské vládě zajistil potřebnou autoritu ve vztahu k rebelům a sousedům. Také Turci si zachovávali odstup. Jak ale uvedl Kress, neslýchané krutosti, masakry a rabování, které Ázerbájdžánci a Turci způsobovaly Arménům, vedly mezi německými vojáky k tomu, že se mezi nimi stále více vytrácel pocit sounáležitosti s osmanskými spojenci.

Osmanským vojáků se podařilo dobýt Baku 15. září 1918. Slabé britské jednotky, které se předtím dostaly do města přes Kaspické moře, byly evakuovány.

Němci měli s Rudou armádou obsadit Baku

Kress vzápětí dostal rozkaz, aby se svými jednotkami vyrazil směrem na Baku. Důvodem byl srpnový dodatek k brestlitevské smlouvě, v němž Německo uložilo Rusku značné reparace. Výměnou se Německo zavázalo, že zabrání Turkům v tom, aby zabrali Baku. Podle Kresse měli Němci s bolševiky společně město obsadit; mělo zůstat Rusku a Rusové měli ústředním mocnostem dávat čtvrtinu ropné produkce.

Kress ale se zděšením zjistil, že pro vítězné tažení v Baku je nezbytná prestiž, jaké se Turecko těší v muslimském světě. Kvůli společnému německému tažení s Rusy by se navíc Ázerbájdžánci stali jejich nepřáteli na život a na smrt. Navzdory tomu ale Kress nadále všechno připravoval na společnou akci s Rudou armádou, zatímco Turci se Němcům postavili do cesty a dali jednoznačně najevo, že jejich postup zastaví vojenskými prostředky.

Zhroucení ústředních mocností na ostatních frontách ale nakonec zabránilo tomu, aby Německo vytáhlo po boku Rudé armády do boje proti někdejšímu spojenci. Epizoda z posledních měsíců první světové války přitom jasně ukazuje, jak křehké bylo spojenectví, které Berlín a Istanbul uzavřely v roce 1914. Bylo to osudové společenství, které formoval společný nepřítel. Když ale šlo o kořist, bylo rázem po přátelství.

Tagy: Německo zahraničí Turecko Arménie historie dějiny a fakta arménská genocida první světová válka

Zdroje: Die Welt