Zmíněným sultánem byl (vlastně je) Recep Tayyip Erdogan. A není to žádná pohádka, ale realita: Turecký prezident se snaží Evropě dokázat, že jeho moc nekončí na tureckých hranicích.

Před několika dny potvrdil, že má nevymáchaná ústa. Rozohnil se poté, co německá města a nizozemská vláda zakázaly členům turecké vlády agitovat ve prospěch ústavních reforem, které posilují moc tureckého prezidenta. (Turci o nich budou hlasovat v referendu plánovaném na duben.)

Jste jako nacisté, vzkázal Erdogan Němcům a Holanďanům. "Za tohle zaplatíte, my vás naučíme diplomacii!" pohrozil a požádal mezinárodní organizace, aby Německu a Nizozemsku vyhlásily sankce.

Kdo s náckem zachází…

Nadávkami připomínajícími Evropě stinné stránky její minulosti by však neměl být nikdo překvapen. Srovnáními s nacisty a fašisty Erdogan nikdy nešetřil. A nejen tehdy, když chtěl někomu vynadat.

O nacistech a dokonce o nacistovi nejvyšším – Adolfu Hitlerovi – mluvil Erdogan například loni v lednu. A je s podivem, že na to při jeho nynějším extempore nikdo neupozorňuje.

Takže, tady je připomínka jeho památného vystoupení: Na tiskové konferenci mluvil turecký prezident o plánovaných ústavních reformách a užaslým novinářům oznámil, že by chtěl mít takové pravomoci, jaké měl Hitler.

Hitlerův režim nazval Erdogan příkladem úspěšného politického systému a pravil, že Turecko by si z něj mělo vzít příklad. "Příklady úspěšných politických systémů ve světě existují. Uvidíte ho, když se podíváte na Hitlerovo Německo," prohlásil (bez nadsázky nebo ironie) turecký vůdce.

Takže, jak to je s tím náckovstvím, prezidente Erdogane?

Turecké povstání

Za nadávkami do fašistů a nacistů však zůstala téměř nepovšimnuta patrně ještě horší slova tureckého prezidenta. Erdogan v reakci na zákaz agitek svých emisarů v Německu během shromáždění v Istanbulu pohrozil: "Když budu chtít, odletím do Německa. Třeba zítra…" A potom z tribuny vzkázal německé vládě: "Přijedu, a pokud mi neumožníte promluvit (k turecké diaspoře), zorganizuji povstání!"

Tak tedy zastrašuje a vydírá Erdogan spojence z NATO a státy Evropské unie, do které chce vstoupit. Není snad nejvyšší čas přístupové rozhovory s Tureckem definitivně odpískat? A s tím také dotace ve výši čtyř a půl miliardy eur (120 miliard korun), které má země půlměsíce dostat do roku 2020 jako pobídku k přípravě na členství?

Navrhuje to rakouský kancléř. "Nestačí pozastavit přístupové rozhovory s Tureckem (k tomu vloni vyzval Evropský parlament). Měli bychom tyto rozhovory rázně ukončit. Nemůžeme přece vyjednávat o členství se zemí, která se distancuje od demokratických standardů," prohlásil Christian Kern.

Jeho hlas je (zatím) mezi šéfy unijní vlád ojedinělý. Je přitom nad slunce jasnější, že Turecko do Evropské unie nepatří. Erdogan svou zemi táhne od demokracie k diktatuře, v lepším případě k autoritářskému státu. Prosazuje teokracii, ve které pravidla politiky určují islámští klerici.

Tchoř v Evropě

V Evropě bývá Erdogan označován za umírněného (rozuměj hodného) islamistu. Jenže i pro něj jsou hodnotami prorok a korán, ne svoboda a demokracie. "Demokracie je jen vlak. Pokud jednou dorazíte do cílové stanice, tak z něj vystoupíte," pravil na počátku své politické kariéry.

Erdogan už z vlaku vystoupil. Teror, který rozpoutal po neúspěšném pokusu o puč, předčí represe po vojenských převratech, které země půlměsíce zažila v minulých desetiletích. Prezident dal zavřít tisíce politických odpůrců, zlikvidoval nezávislá média. Ve státní správě, armádě, policii a justici provedl důkladné čistky.

Evropa kolem něj pořád chodí po špičkách. Erdoganův vyděračský potenciál je vysoký. Turecký prezident ví, že Evropa potřebuje jeho pomoc při řešení migrační krize. Nechystají se snad na tureckém pobřeží čluny pro uprchlíky? Uvidíme v příštích dnech.

Pátá kolona

Turečtí (osmanští) sultánové kdysi dobývali Evropu. Ovládali Balkán, Černomoří i Uhry a jejich vojska obléhala Vídeň. Sultán (formálně prezident) Recep Erdogan se na tuto tradici viditelně snaží navázat.

Proti vůdcům osmanské říše Selimovi a Sulejmanovi je jeho panství omezeno na poloostrov Malá Asie a malý cíp Evropy u Bosporské úžiny. Zato má v evropských státech miliony Turků. A ti mu mohou posloužit jako pátá kolona.

"Jste součástí naší země," vzkázala před několika dny německým Turkům kancléřka Angela Merkelová. Jenže protesty a zbožné uctívání Erdogana, které dávají najevo mnozí Turci v Německu, Nizozemsku a některých dalších zemích, vyvolává pochyby o tom, komu jsou vlastně loajální: Zemi, ve které žijí, anebo své původní domovině?

Je patrné, že loajalita evropské zemi a zemi půlměsíce není jedno a totéž. Tyto loajality mohou být v rozporu.

V Německu přitom žijí tři miliony Turků, v Nizozemsku téměř 400 tisíc.

Kolik jich stojí za Erdoganem? A kolik je ochotných zapojit se do jeho vyděračské hry s Evropou?