A co vlastně čtyřicetiletý poslanec spáchal? V debatě Národní rady (jedné z komor parlamentu) o iniciativě "fair food", v níž šlo o zlepšení podmínek pro zvířata v průmyslových velkochovech, prohlásil: "Když jsem naposledy viděl dokument o transportu prasat, bezděky jsem si vzpomněl na záběry masových deportací do Osvětimi z filmu Schindlerův seznam. Nemůžu za to, prostě to tak bylo." A vzápětí dodal větu, která se mu stala os(t)udnou: "Lidé, kteří tam byli deportováni, měli alespoň malou šanci přežít. Prasata vezou na jistou smrt."

Švýcarský bulvár měl konečně zase někoho, koho mohl pronásledovat jako štvanou zvěř. Deník Blick na titulce rovnou psal o "osvětimském skandálu v parlamentu" a článek doplnil snímkem poslance a židovského transportu v pozadí.

Ruku na srdce: Poznámka, že prasata jedoucí na jatka jsou na tom hůř než kdysi deportovaní Židé, je nepochybně nevkusná a vůči pozůstalým po obětech holocaustu krajně necitlivá. Ale rozhodně není antisemitská. Už jen proto, že to Fricker jako radikální ochránce práv zvířat myslel obráceně: nesnížil lidi na úroveň prasat, ale prasata naopak pozvedl na úroveň lidí.

Přesto se do něj pustila nejen média, ale i političtí, a hlavně straničtí kolegové. Těm totiž nešlo pod fousy, že několik příslušníků krajní pravice vyjádřilo uspokojení nad tím, že podobné přirovnání vyslovil pro změnu někdo jiný než oni.

Fricker se samozřejmě omluvil a jeho omluvu přijala i švýcarská židovská obec, která dokonce vyzvala k tomu, aby se případ přestal skandalizovat. Nebylo to ale nic platné a pod tlakem stranického vedení se musel Fricker 30. září vzdát svého poslaneckého mandátu.

Jsou zvířata něco jako lepší lidé?

Pokrytečtí moralisté zase jednou vyhráli a odstřelili někoho, kdo to myslel dobře. Fricker přitom svým výrokem nadhodil odvěkou filozofickou otázku: čím se vlastně zvířata odlišují od lidí?

Po celá staletí člověk vycházel z toho, že jsou zvířata nižšími bytostmi. Myšlenka, že mezi lidmi a zvířaty není z etického hlediska v podstatě rozdíl, přitom dnes získává stále více přívrženců. Někdy dokonce lze nabýt dojmu, že zvířata jsou lepší lidé. I spousta dobročinných organizací potvrzuje, že vybírat peníze na zvířata je mnohem snazší než na lidi. A totéž platí i v médiích: příběhy zvířecích osudů zpravidla zasáhnou mnohem širší publikum než kauzy trpících lidí.

To, že člověk nahlíží na zvířata jako na tvory, kteří si zaslouží naši ochranu, je přitom relativně nový fenomén. S respektem vůči němé tváři to šlo z kopce od chvíle, kdy se ji člověk naučil chovat na konzumaci. Čím silněji ovládal přírodu, tím více nabyl dojmu, že ono ovládané nemá duši.

Velká monoteistická náboženství jako judaismus, křesťanství nebo islám nahlížela na člověka jako na vyšší bytost, která si má přírodu podrobit. Sice od 18. století zaznívaly hlasy, které volaly po důstojném zacházení se zvířaty, ale moc sluchu se jim nedopřávalo. Proti trápení zvířat se vyslovoval i Immanuel Kant, i když ani ne tak s ohledem na zvířata samotná, ale spíš kvůli tomu, že by člověk měl projevovat soucit.

Srovnání holocaustu a zvířecích jatek není nové

Velký přelom na cestě k ochraně zvířat znamenal rok 1975, kdy vyšla kniha Osvobození zvířat od australského filozofa Petera Singera, který tehdy zpopularizoval označení speciesismus. Zatímco u rasismu jde o diskriminaci na základě rasy a u sexismu na základě pohlaví, u speciesismu se tak děje na základě živočišného druhu. Podle Singera nesmí být žádná skupina živých tvorů diskriminována jinou skupinou. Rozhodující podle něj není, zda jde o člověka či zvíře, ale o to, jak vyzrálé je jejich vědomí.

Některé Singerovy teze dodnes vyvolávají kontroverzi – například s ohledem na důsledky, které by mohly mít pro duševně nemocné lidi. Před pár lety například vyvolal poprask, když prosazoval právo matky na zabití novorozeněte.

Tento kontroverzní filozof – mimochodem sám Žid – už jednou obhajoval srovnání holocaustu s velkochovem zvířat, které použila organizace na ochranu práv zvířat PETA. Argumentoval tím, že pokud nelze takovým srovnáním bojovat proti ubližování zvířatům, protože by se to mohlo dotknout některých lidí, měla by být ze stejných důvodů zakázána jakákoliv náboženská kritika.

Srovnání mezi zvířecími jatkami a holocaustem použil v několika svých knihách i nositel Nobelovy ceny za literaturu Isaac Bashevis Singer. "Ve vztahu ke zvířatům jsou všichni lidé nacisty. Pro zvířata je jejich život navždy Treblinkou," napsal tento důsledný vegetarián v povídce Řezník. A spisovatel a aktivista Edgar Kupfer-Koberwitz, který přežil Dachau, zase prohlásil, že sám vytrpěl tolik, že se dokáže vžít do utrpení ostatních živých bytostí. Debata na toto téma tedy rozhodně není nová.

Skandální není Frickerův výrok, ale způsob, jak s ním strana zametla

Odpůrci teorií o rovnoprávnosti všech živých tvorů ale argumentují mimo jiné tím, že pokud zvířata postavíme na roveň člověku, hrozí nebezpečí, že lidský život bude postupně ztrácet svou hodnotu. Podobná srovnávání a hodnocení jsou navíc pokaždé subjektivní. V očích matky je vlastní dítě vždy důležitější než dítě cizí. A stejně tak z pohledu zvířete má život vlastní nebo život vlastního mláděte nejvyšší prioritu.

Tato otázka si tedy zaslouží především obsáhlou odbornou diskusi, a nikoliv jen bulvární titulky o jakémsi "osvětimském skandálu".  Pokud je na celé věci něco opravdu skandální, pak to není Frickerův holocaustový úlet, ale způsob, jakým jej nechali jeho straničtí kolegové padnout, píše švýcarský magazín Die Weltwoche.