Po neklidném týdnu plném statisícových protestů, desítek zraněných a dvanáctihodinové stávky, se v neděli díky intervenci papeže sešli zástupci opozice s autoritářským prezidentem Nicolásem Madurem. Cílem jejich "předběžných rozhovorů" bylo uklidnit napětí v zemi vyvolaného nekončící ekonomickou krizí a povzbuzeného rozhodnutím zabránit referendu o Madurově odvolání. 

267 tisíc mrtvých. 30 tisíc unesených. 30 tisíc pohřešovaných. 7 milionů lidí bez domova. Takové jsou hrozivé statistiky nejdelší občanské války v Latinské Americe, která měla po 52 letech naději na ukončení. Sloužit k tomu měla historická mírová dohoda, podepsaná zástupci kolumbijské vlády a veliteli FARC 27. září v Havaně. O osudu této dohody a tím pádem i čtyřletých mírových vyjednávání v neděli rozhodovali kolumbijští voliči, kteří navzdory všem průzkumům i předpokladům mezinárodního společenství dojednaný mír těsnou většinou odmítli.

Ponížení. To museli cítit členové venezuelské vlády a ostatně i běžní obyvatelé historicky jedné z nejbohatších zemí Jižní Ameriky po nejnovějších výrocích peruánského prezidenta. Pedro Pablo Kuczynski (obecně známý jako PPK), lídr naopak jednoho z nejchudších států kontinentu, totiž v projevu na Valném shromáždění OSN a v následujících rozhovorech pro světová média vyzval k humanitární pomoci pro "hladovějící" Venezuelu.

Pro Michela Temera to byla první zahraniční zkouška v roli brazilského prezidenta. Jen několik dní poté, co senát definitivně potvrdil impeachment dočasně odstavené prezidentky Dilmy Rousseffové, musel Temer na schůzce skupiny G20 v Číně prezentovat novou tvář latinskoamerického giganta. Neobešlo se to bez drobných problémů a škobrtnutí, které ilustrují, v jak těžké pozici se náhradník Rousseffové právě nachází.

Čtyři roky náročného vyjednávání plného ústupků z obou stran přinesly zázrak, na který Kolumbie čekala více než padesát let. Mír, ze kterého nevyšel jako vítěz nikdo a zároveň všichni. 

Na Daniela Ortegu si dnes vzpomenou spíš pamětníci. V 80. letech byl jako vůdce Sandinistické revoluce v Nikaragui, věrný spojenec Sovětského svazu a také úhlavní nepřítel amerického prezidenta Ronalda Reagana celkem častou součástí oficiálního československého zpravodajství. S koncem komunistického režimu v Československu (a shodou okolností prakticky ve stejnou dobu v Nikaragui) se Ortega z televizních obrazovek vypařil a málokdo v tuzemsku si povšiml, že před deseti lety opět stanul v čele Nikaraguy. Nebo že se v poslední době vrací k autoritářským praktikám.

Olympiáda v Rio de Janeiru je v plném proudu, což přináší nejen sportovní příběhy zvýšenou za hranici, ale také pokusy přiblížit divákům hostitelskou zemi, o níž drtivá většina Čechů stejně jako tuzemských novinářů moc nebo spíš nic neví. A že je to tentokrát obraz patřičně apokalyptický, který spolehlivě potěší každého, kdo olympiádu sleduje z bezpečí domova na televizní obrazovce.

Jinak spíš ospalé město Tucumán na severu Argentiny bylo v sobotu nabité k prasknutí. Na oslavy 200 let od vyhlášení nezávislosti země se sem sjely tisíce návštěvníků. Celá ceremonie započala vztyčením státní vlajky, následované dlouhou mší v místní katedrále za přítomnosti tucumánského arcibiskupa, loni zvoleného argentinského prezidenta Mauricia Macriho, a představitelů jeho vlády. Odpoledne oslavy pokračovaly přehlídkou vojenských kapel z osmnácti zemí světa.