Co nešlo po zlém, půjde možná po dobrém. V Latinské Americe se armáda pomalu vrací k moci zadními vrátky. Nebezpečné flirtování demokraticky zvolených prezidentů s generalitou vyvolává neblahé vzpomínky.

Protestovat proti věcem, které se nám nelíbí, se dá různě. Někteří chodí s popsanou cedulí na demonstrace, línější si hodí rozhořčený status na svůj profil na nějaké té sociální sítí, ti opravdu zapálení pak drží třeba hladovku nebo si demonstrativně uříznou kus prstu. A někdo se rozhodne jít na to doslova přes postel a vyhlásí sexuální stávku, jako to udělala jedna americká herečka minulý víkend. Rozhodně to však není poprvé a fenomén sexuálních stávek je rozšířenější, než by se mohlo zdát.

Nezávazná hlasování v orgánech OSN obvykle nevzbuzují velkou pozornost. Jinak tomu ale bylo ve čtvrtek minulý týden. Mimořádné zasedání Valného shromáždění totiž jednalo o rezoluci odsuzující nedávný krok Spojených států, které se rozhodly oficiálně uznat Jeruzalém za hlavní město Státu Izrael a v dohledné době tam přesunout z Tel Avivu svoji ambasádu. 

V Hondurasu to vře. Přestože se volební místnosti v této středoamerické zemi uzavřely již před více než třemi týdny, způsob sčítání a jeho výsledek způsobil od počátku bouři nevole, která se zatím ne a ne uklidnit. Právě naopak. Naposledy v pátek zablokovalo několik tisíc příznivců neúspěšného opozičního kandidáta Salvadora Nasrally hlavní dálniční tahy hořícími pneumatikami a nic nenaznačuje tomu, že by se jedna strana chystala ustoupit.

Vláda Nicoláse Madura úspěšně vypudila ze země předního kritika venezuelského režimu. Luisa Ortegová, bývalá generální prokurátorka a blízká spojenkyně zesnulého prezidenta Huga Cháveze, se v pátek objevila v sousední Kolumbii. Její loajální nástupce zatím slibuje pronásledovat demonstranty, kterým bude napříště hrozit až čtvrt století za mřížemi.

Před 33 lety byla přijata mezinárodní úmluva proti mučení, přesto se ve světě mučí dál. Pachatelé na to ale jdou jinak: zatímco ve středověku se mučilo veřejně, dnes se to děje tajně a ve vší tichosti. Oběti mlčí, a tak musí nastoupit experti.

Letošek je zatím možná nejdramatičtějším rokem v historii pro velmi specifickou skupinu lidí: bývalé a současné hlavy státu jižní Ameriky. V souvislosti s obřím skandálem s původem v Brazílii totiž jeden za druhým končí před soudem – a někteří dokonce za mřížemi. Taková situace může mít očistné dopady na korupcí prolezlou politickou scénu. Zároveň ale vyvolává dosud nevídanou nejistotu.

Michel Temer nikdy neměl stanout v čele největšího státu Latinské Ameriky. Šestasedmdesátiletého právníka a amatérského básníka libanonského původu si prezidentka Dilma Rousseffová zvolila za svého viceprezidenta, aby tak posvětila středovou alianci a v domnění, že jde o technokrata bez ambicí. Temer skutečně loajálně dostával své pověsti spolehlivé šedé myši až do minulého roku, kdy překvapivě využil politickou a ekonomickou krizi a významně přispěl k impeachmentu ženy, která ho přivedla do nejvyšších pater politiky.