Zatím se ale zdá, že letošní rok nebude lepší.

Donedávna populární bolívijský prezident Evo Morales nedokázal protlačit referendum, které by mu umožnilo už počtvrté kandidovat do nejvyššího úřadu. Brazilská prezidentka Dilma Rousseffová a chilská prezidentka Michelle Bacheletová se musí potýkat s popularitou v jednotkách procent, Rousseffová kromě toho čelí milionovým demonstracím i hrozbě impeachmentu.

Levicové strany jako brazilská vládnoucí Strana pracujících (PT) se hádají a rozpadají pod tíhou korupčních obvinění, množících se skandálů a stupňující se ekonomické krize. Časy prosperity jsou dávno zapomenuty, jako by snad ani nepatřily do tohoto století – a jeden levicový režim za druhým se třese v základech.

Všudypřítomná korupce

Konkrétní důvody pro tento strmý pád se v každé zemi liší stejně jako typy a pozice vládnoucích stran – politika levice ve Venezuele a například v Chile nebo Brazílii by nemohla být vzdálenější. Dvě věci však agónii různých levicových režimů spojují: korupční skandály a mizerná ekonomická politika.

Je to paradoxní. Řada výrazných levicových politiků se dostala do čela právě proto, že kritizovala korupcí prorostlé režimy svých předchůdců, kteří v období divoké privatizace v 90. letech často své země zruinovali a přitom se řádně obohatili. Například argentinský prezident Carlos Menem, který nejbohatší zemi jihoamerického kontinentu dovedl až k absolutnímu krachu, byl za skandály ze svého funkčního období již několikrát odsouzen a stejně dopadla řada ministrů jeho kabinetu.

Jenže bojovníci proti těmto poměrům se postupně prokázali jako stejně zkorumpovaní – třeba brazilský exprezident Lula da Silva kdysi stával v čele statisícových pochodů proti beztrestným elitám a dnes se sám všemi možnými způsoby snaží vyhnout zodpovědnosti za sérii obvinění ze zpronevěry státních financí. Včetně toho, že se nechal jmenovat ministrem, aby si tak zajistil imunitu.

Zúčtování levicového experimentu

Ani v hospodářské politice se většina levicových vlád v Latinské Americe dlouhodobě neosvědčila. Venezuela má po letech mizerného řízení nejvyšší inflaci na světě a obyvatelům se nedostává základních potravin či léků. Argentina se v marasmu potácí už několik dlouhých let a Brazílie se do něj ponořila nedávno.

Na vině nejsou až na výjimky ani tak konkrétní chybné kroky, ale spíš absence důležitých změn, které by omezily latinskoamerickou závislost na surovinách a ropě. Snížení čínské poptávky po surovinách spolu s rekordně nízkými cenami ropy snadno zlomily vaz mnoha ekonomikám, jež naopak v době opačného trendu prosperovaly – jenže získané peníze se buď rozkradly, nebo špatně investovaly.

Vlády je na rozdíl od třeba Ruska, Číny a Saúdské Arábie ani neukládaly do rezerv na horší časy. Nyní je proto dopad nepříznivých podmínek na mezinárodních trzích mnohem drtivější než mohl být.

Nutno dodat, že přestože se na to v těchto dnech snadno zapomíná, levicové vlády proměnily za skoro dvě desítky let své dominance Latinskou Ameriku k nepoznání. Především se jim podařilo zmírnit proslulou nerovnost, výrazně snížit míru extrémní chudoby a umožnit vznik početné střední vrstvy.

To vše – s nečestnou výjimkou Venezuely – v ruku v ruce s větší demokratizací společnosti. Zmiňovaná nová střední třída v Brazílii, Uruguayi, Argentině nebo v Chile je vzdělanější, politicky aktivnější a zároveň mnohem ambicióznější.

Pouhá sociální štědrost přestává stačit a společnost očekává víc. Mimo jiné méně zkorumpovanou, klientelistickou a oligarchickou politickou scénu, což dosavadní vládnoucí levicové strany nemohou nabídnout. Příliš na to mezitím se státními institucemi prorostly a převzaly praktiky svých předchůdců.

Časy se mění...

Proto po dlouhých letech úspěchů přirozeně dochází k postupnému odumření. Bude trvat několik let, než dosavadní levice definitivně zahyne, a zatím není jasné, jak přesně bude vypadat alternativa. Jedno je však jisté už nyní: nebude to "stará" pravice z dob vojenských junt a americké dominance v regionu.

Dokazuje to například Mauricio Macri, nový argentinský prezident, který se prezentuje spíš jako středový a konsenzuální politik. Nebo strany z vítězné koalice v posledních venezuelských volbách, z nichž se většina hlásí k sociální demokracii evropského typu. Ostatně i největší brazilská opoziční strana je dle jména "sociálně demokratická" a odmítá zařazení na pravici.

Pro indikaci budoucího vývoje bude nejzajímavější sledovat pečlivě budované projekty s přesahem typu Síť (REDE) Mariny Silvové v Brazílii, která si klade za cíl dlouhodobou transformaci země. Místo ekonomiky založené na výkyvech cen surovin a fosilních paliv nabízí udržitelné hospodářství s využitím obnovitelných zdrojů energie.

Od společnosti očekává maximální zapojení do politických procesů a občanskou angažovanost v politickém procesu. A od svých vlastních politiků zase maximální zodpovědnost a čistý osobní štít – REDE již odmítla přijmout do svých stran řadu poslanců i senátorů s pošpiněnou pověstí, přestože tak mohla výrazně zvýšit svou politickou váhu a ostatně také finančně profitovat.