Barack Obama se rozhodl strávit letošní Semana Santa, Pašijový týden, v Latinské Americe, a to na dvou vpravdě historických státních návštěvách. Nejprve jako první americký prezident po téměř 90 letech zavítal na Kubu, kde tak završil své úsilí o normalizaci vzájemných vztahů. Na Zelený čtvrtek pak přiletěl do Argentiny.

Zatímco ale na komunistické Kubě čekalo Obamu vřelé přijetí místního obyvatelstva a nadšení z americké návštěvy, ve svobodné Argentině vypadalo přijetí trochu jinak.

Na více než stotisícovém protestním pochodu centrem hlavního města Buenos Aires nesli demonstranti transparenty s nápisem "Go home, Obama" a svůj nesouhlas vyjádřily snad všechny klíčové lidskoprávní organizace v zemi.

Vadilo jim především načasování návštěvy amerického prezidenta: uskutečnila se totiž na 40. výročí vojenského převratu a začátku krvavé diktatury, na jejíž existenci měly svůj podíl i Spojené státy.

Vláda vojenské junty trvala pouhých sedm let (1976-1983). Přesto během ní došlo ke strašlivým a těžko uvěřitelným zločinům. Desetitisíce odpůrců režimu bylo uneseno a krutě mučeno v tajných vojenských zařízeních a většina z nich následně skončila ve studených vodách Atlantiku, kam byli obvykle ještě zaživa vyhazováni z letadel.

Podobně nechvalně jako "lety smrtiL se argentinský režim proslavil unášením dětí z rodin a jejich odebírání uvězněným a mnohdy posléze umučeným matkám. Unesené a odebrané děti armáda nechávala po nacistickém vzoru umístit do pečlivě vybraných rodin na převýchovu a dodnes se i po mimořádném úsilí podařilo dopátrat jen několik desítek z nich.

Právě bývalí mučení vězni a příbuzní unesených dětí stáli v čele protestů proti Obamově příjezdu v době výročí.

Jako Adolfo Pérez Esquivel, prominentní lidskoprávní aktivista a mimo jiné nositel Nobelovy ceny míru z roku 1980, který napsal argentinskému prezidentovi Macrimu otevřený dopis žádající odložení příjezdu americké hlavy státu, protože vojenská junta závisela na "amerických penězích, tréninku a koordinaci".

Tehdejší vláda Geralda Forda si byla dobře vědoma zločinů nastupující diktatury, a přesto s ní pod záminkou boje proti světovému komunismu aktivně spolupracovala, podobně jako už dříve Američané spolupracovali s diktaturami v Chile, Brazílii a vůbec po celé Latinské Americe.

"Pokud je třeba učinit některé kroky, učiňte je rychle," řekl tehdejší ministr zahraniční Henry Kissinger v roce 1976 svému argentinskému protějšku na schůzce, kde nastupující junta žádala o americkou podporu při likvidaci opozice.

A když na ni skutečně došlo, Kissinger to ocenil. "Dění v Argentině jsme pozorně sledovali," prohlásil o několik měsíců později. "Přejeme nové vládě jen to nejlepší. Doufáme, že uspěje. A pro tento její úspěch uděláme vše, co bude potřeba."

Je však třeba doplnit i druhou kapitolu vztahu Spojených států a krvavého argentinského režimu, která se začala psát za Jimmyho Cartera, Fordova nástupce v prezidentském úřadu.

Carter na rozdíl od svých republikánských předchůdců netoužil po úzkých vztazích s latinskoamerickými diktaturami: do Argentiny po svém nástupu vysílal speciální vyslance, jež měli za úkol sbírat důkazy o zmizelých a zavražděných, a apeloval na tehdejšího diktátora Jorgeho Rafaela Videlu, aby v této věci zasáhl.

Americká ambasáda se za jeho vlády stala centrem pomoci příbuzným obětí a spojencem v boji za lidská práva. Carter navíc nezůstal u pouhé kritiky bývalého spojence – vyvinul na něj i ekonomický tlak prostřednictvím přísných sankcí, jež stály Argentinu stovky milionů dolarů a přízeň mnoha významných firem.

Právě na často opomíjené Carterovo úsilí alespoň částečně napravit neblahou historickou politiku vlastní země se dnes snaží navázat Barack Obama.

Těsně před příletem do země dal konečně odtajnit zbývající vojenské a zpravodajské materiály z období diktatury, ke kterým se dlouhá léta snažila dostat argentinská vláda a místní lidskoprávní organizace, protože mohou obsahovat klíčové důkazy pro stíhání dosud neodsouzených pachatelů.

Obama kromě toho po boku Macriho uctil oběti vojenské junty u památníku v Parque de la Memoria, kde se omluvil za selhání své země při obraně lidských práv.

"Tento památník nám všem připomíná naši zodpovědnost. Nesmíme zapomínat na naši minulost. Ale když najdeme dostatek odvahy se minulosti postavit čelem a vypořádat se s ní, máme na čem stavět lepší budoucnost," řekl mimo jiné v projevu.

Jestli to ale bude stačit obětem, jejich příbuzným a vůbec nepřátelsky naladěné argentinské společnosti, se ukáže až při další návštěvě. Příští americký prezident ostatně může mít na minulou i současnou politiku vlastní země zcela opačný názor.