V neděli 6. prosince vystřídal fronty před obchody jiný druh front: rekordní množství voličů ve Venezuele totiž čekalo před volebními místnostmi, aby mohli rozhodnout o osudu své země. Přitom se nevolil prezident, hlasovalo se pouze o složení jednokomorového parlamentu.

Mizerná ekonomická situace se každopádně promítla i do front na vhození volebního lístku. Většina lidí totiž hlasovala především proti ekonomické politice současné vlády.

V zemi se nedostává nezákladnějších potravin a také léků, zdravotnický personál některých nemocnic se dokonce musí uchylovat k používání veterinárních přípravků. Zatímco regály obchodů jsou prázdné, jejich zadní místnosti se plní nelegálním zbožím za vysoké ceny. Životní úroveň se hluboko propadla, prudce naopak stoupla úroveň násilí.

Kdysi bezpečnou Venezuelu nyní trápí víc vražd než nechvalně proslulou a marxistickým povstáním stíhanou sousední Kolumbie.

V takové situaci získala venezuelská opozice sjednocená v koalici Kulatý stůl demokratické jednoty (MUD) 56 procent hlasů a rekordní dvoutřetinovou většinu v parlamentu. Stalo se tak přes veškeré příkoří, jemuž museli její politici čelit: část z nich skončila ve vězení, jiným bylo zakázáno kandidovat, prezident Maduro navíc založil svou volební kampaň na obviňování protivníků z touhy po puči a některé vůdce opozice už na začátku roku obvinil z pokusu o jeho vraždu.

Některé zdroje dokonce mluví o tom, že k masivnímu falšování volebních výsledků přímo v den voleb se Madurův režim neuchýlil jen kvůli nepřízni armádních špiček.

Drtivé vítězství by teoreticky mělo zajistit opoziční koalici rozsáhlé pravomoci. Dvoutřetinová většina v Národním shromáždění umožňuje odvolat ministry a viceprezidenta a hlavně vypsat referendum o prezidentově odvolání, jak k tomu došlo v roce 2004.

Má to však několik háčků. V prvé řadě je to slabost a roztříštěnost samotné opoziční koalice, složené z více než dvaceti stran a straniček rozprostřených napříč politickým spektrem. 'Kulatý stůl' nemá jednoho lídra, zato výrazné osobnosti s touhou dominovat mají skoro všechny strany.

Radikály zastupuje třeba odstraněná poslankyně Marie Corina Machadová a uvězněný Leopoldo López, mezi umírněnými je nejvýraznější neúspěšný prezidentský kandidát Henrique Capriles. A ti se mezi sebou nedokážou shodnout ani na základním postupu – je důležitější rychle odstranit Madura nebo řešit palčivé ekonomické problémy? Ústavní většina stojí na několika hlasech a může se snadno rozpadnout.

Sám Maduro má navíc pořád slušný manévrovací prostor. Jím ovládaný starý parlament odchází teprve začátkem ledna a do té doby schvaluje mimo jiné soudce nejvyššího soudu, kde se uvolnila víc než polovina míst po nečekané hromadné rezignaci třinácti členů.

A poslanci je začínají vyměňovat za prověřené osobnosti. První novou soudkyní instituce, která může blokovat nepohodlné zákony a změny ústavy, se stala žena zodpovědná za čtrnáct let vězení pro zmiňovaného opozičního předáka Lópeze.

A co víc, poslanci mohou Madurovi narychlo schválit dalších osmnáct měsíců zvláštních pravomocí a zrušení tohoto balíčku příštím Národním shromážděním mohou zabránit právě prostřednictvím nejvyššího soudu. Opoziční parlament by tak byl nejen rozhádaný, ale i fakticky zcela bezzubý.

Tak otevřený výsměch volebním výsledkům by jistě vyhnal desetitisíce demonstrantů do ulic, kde se (často ozbrojení) Madurovi příznivci a odpůrci mohou navzájem utopit v krvi. Klíčové slovo při rozhodování o osudu Venezuely bude proto mít jako již mnohokrát v historii nakonec armáda.