Zapálené autobusy, pochod až k domu prezidenta Michela Temera v São Paulu a střety s policejními jednotkami za použití slzného plynu. Brazilská generální stávka, která 28. dubna zasáhla velká města ve všech 26 státech, skončila divoce. Paralyzovala hromadnou dopravu a významnou část ekonomiky. 

Nemocnice v brazilském státu Roraima v posledních měsících bijí na poplach a naléhavě žádají o pomoc federální vládu. Kvůli narůstající krizi se už tak podfinancované zdravotnictví v jednom z chudších států Brazílie potýká s nedostatkem léčiv, personálu i místa v nemocnicích. Problémy přitom nesouvisí s novou epidemií viru zika nebo žluté zimnice, ale s přívalem zoufalých Venezuelanů, utíkajících z kolabujícího státu.

Jihoamerický Ekvádor minulý týden vstoupil do nové etapy svých moderních dějin. Poprvé od roku 2006 totiž v prezidentských volbách nekandidoval Rafael Correa, dlouholetý prezident, vůdce "občanské revoluce" a muž, který proměnil Ekvádor tak jako nikdo jiný. Cestu k dalšímu funkčnímu období mu znemožnila ústava, a tak se voliči museli rozhodnout mezi jeho vyvoleným nástupcem a kandidáty opozice slibujícími radikální změnu nastaveného kurzu.

Venezuelský prezident Nicolás Maduro si nemůže stěžovat na nedostatek špatných zpráv. Od těsného volebního vítězství před třemi lety se mu sice daří udržovat a dokonce ještě posilovat osobní vládu, kdysi nejbohatší země Jižní Ameriky se ale v jeho rukou propadá do stále většího chaosu a chudoby. A zároveň do stále intenzivnější izolace nejen na mezinárodní scéně, ale i ve vlastním regionu, jak dokazuje čerstvé pozastavení členství v obchodním sdružení Mercosul.

"Voda je život, Evo je vrah". Tento nápis se objevil na transparentu jedné z mnoha demonstrací, které se v posledních dnech staly každodenní součástí života velkých bolívijských měst. Nejchudší stát v Jižní Americe totiž sužuje nejhorší sucho za posledních 25 let a "Evo", tedy bolivijský prezident Evo Morales, se zatím marně potýká s jeho následky.

Po neklidném týdnu plném statisícových protestů, desítek zraněných a dvanáctihodinové stávky, se v neděli díky intervenci papeže sešli zástupci opozice s autoritářským prezidentem Nicolásem Madurem. Cílem jejich "předběžných rozhovorů" bylo uklidnit napětí v zemi vyvolaného nekončící ekonomickou krizí a povzbuzeného rozhodnutím zabránit referendu o Madurově odvolání. 

267 tisíc mrtvých. 30 tisíc unesených. 30 tisíc pohřešovaných. 7 milionů lidí bez domova. Takové jsou hrozivé statistiky nejdelší občanské války v Latinské Americe, která měla po 52 letech naději na ukončení. Sloužit k tomu měla historická mírová dohoda, podepsaná zástupci kolumbijské vlády a veliteli FARC 27. září v Havaně. O osudu této dohody a tím pádem i čtyřletých mírových vyjednávání v neděli rozhodovali kolumbijští voliči, kteří navzdory všem průzkumům i předpokladům mezinárodního společenství dojednaný mír těsnou většinou odmítli.

Ponížení. To museli cítit členové venezuelské vlády a ostatně i běžní obyvatelé historicky jedné z nejbohatších zemí Jižní Ameriky po nejnovějších výrocích peruánského prezidenta. Pedro Pablo Kuczynski (obecně známý jako PPK), lídr naopak jednoho z nejchudších států kontinentu, totiž v projevu na Valném shromáždění OSN a v následujících rozhovorech pro světová média vyzval k humanitární pomoci pro "hladovějící" Venezuelu.