Proti mně stojí zástupce Okresního národního výboru, který přišel vybrat povinné dodávky. Tento rok si toho berou až podezřele moc, ale nehádám se s nimi, nemělo by to význam. S dojetím se loučím s polovinou svých koní a chci už pány úředníky vyprovodit, zástupce mě ale ještě zastaví: "Počkejte, pane Jehlík, podle seznamu, který jste sám podepsal, máte odevzdat ještě část ovcí." Zamrazí mě. Nikdy jsem na statku žádné ovce neměl. Na tváři pana zástupce se objeví úlisný úsměv.

K prvním obětem nastupujícího komunismu v naší zemi patřili již na samém konci druhé světové války protibolševičtí emigranti ruské a ukrajinské národnosti, kteří svůj nový domov nalezli v předválečném Československu. Patřil mezi ně i generál Sergej Nikolajevič Vojcechovský. Jeho tragický osud připomíná pamětní deska, umístěná v květnu letošního roku na budově školy v Konviktské ulici v Praze.

Unést letadlo s cílem dostat se na Západ nebylo v komunistickém Československu ničím výjimečným. Zatímco tehdejší režim leckdy únosů propagandisticky využíval, v Sovětském svazu se je naopak snažili co nejvíce ututlat. Přesto i tam zažívaly pokusy utéct dopravním letadlem za hranice stejně jako u nás největší "boom" v 70. letech. V rozmezí roků 1954 až 1989 došlo na sovětském území k 57 únosům letadla, byť většinou spíše neúspěšným. Ten nejtragičtější se odehrál v květnu 1973. Dodnes jde co do počtu obětí o největší teroristický útok v sovětských dějinách, o kterém ještě donedávna věděl jen málokdo.

Bezmála dvě třetiny Turků žijících v Německu hlasovaly v nedělním ústavním referendu pro posílení pravomocí prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Podpořily tak fakticky zahraničního diktátora, který doma odstavil opozici a umlčel média. Sami němečtí Turci přitom žijí ve fungujícím demokratickém právním státě. Tato situace v mnoha ohledech připomíná situaci v Československu v roce 1935, kdy sudetští Němci v parlamentních volbách podpořili Henleinovu SdP.

Když v našich končinách někdo zmíní Aztéky, ve většině posluchačů zřejmě vyvolá představu bujné mexické džungle, kamenných pyramid a polonahých kněží přinášejících krvavé oběti svým exotickým bohům. To poslední, co by nás pod pojmem aztécká říše napadlo, je demokracie. Přesto se zdá, že přinejmenším určité prvky tohoto státního řízení byly v raně novověké střední Americe známé a rozšířené.

Je možné, aby někdo byl jenom špatný? Dá se i na tom nejhorším a nejtěžším zločinci najít něco dobrého a sympatického? "Problém je v tom, že se Adolf Hitler líčí jako absolutní zlo. Ale je samozřejmě známo, že v historii nic není ani pouze černé, ani pouze bílé." Těmito slovy zhodnotil nacistického vůdce kontroverzní člen pravicově populistické Alternativy pro Německo (AfD) Björn Höcke v nedávném rozhovoru pro Wall Street Journal. V souvislosti s třetí říši se opravdu hovoří o několika pozitivech - jde ale o pouhý mýtus.

Náš bratr ve zbrani nám vrazil dýku do zad, psala už loni turecká média, když německý Spolkový sněm schválil rezoluci označující masakr Arménů Osmanskou říší za genocidu. To ovšem nebyla narážka na nynější společné členství v NATO, ale na první světovou válku, kdy císař a sultán byli spojenci. Přitom to mezi nimi už tehdy pořádně zaskřípalo, a kdyby válka bývala dřív neskončila, neváhali by po sobě střílet.

Kolem roku 1900 byla nenávist vůči Židům ve Francii a Rusku mnohem výraznější, než v Německu. Jak je tedy možné, že holocaust nezačal právě třeba ve Francii? Odpověď hledá ve své nové knize německý historik Götz Aly.