Ve srovnání s Francií si židovská menšina v Německu kolem roku 1900 nežila špatně. Za císaře Viléma II. byli Židé většinou asimilovaní a emancipovaní. Sice tu existovaly více či méně otevřeně antisemitské strany, na víc než pár procent hlasů a hrst křesel v Říšském sněmu to ale nedotáhly.

Antisemitismus se tu nezdál být nijak zvlášť nebezpečný, stejně jako protižidovská publicistika. Ta jen výjimečně měla významnější dopad – jako například v případě článku historika Heinricha von Treitschkeho z listopadu 1879. V něm označil Židy za odpůrce národního sjednocení Německa a v letech 1879 až 1881 pak následovala veřejná debata o tak zvané "židovské otázce", pro niž se vžil název Berlínský spor o antisemitismus.

Ve Francii přitom právě na přelomu století vrcholila Dreyfusova aféra, kdy francouzského židovského důstojníka obvinili ze zrady a špionáže pro Německo. Dav tehdy otevřeně žádal pro všechny Židy smrt, v lepším případě deportaci. Na stěnách domů se objevovaly nápisy typu Nenakupujte u Žida nebo Francie Francouzům. Docházelo i ke spontánním útokům, které připomínaly tehdejší pogromy v carském Rusku. Protižidovské nálady ve Francii na konci 19. století pak významně přispěly k myšlence sionismu.

Hmotné zájmy a závist?

O postavení Židů ve Francii a dalších civilizovaných evropských právních státech píše berlínský politolog a novinář Götz Aly ve své nové knize Evropa proti Židům 1880-1945. Řeší zde zásadní otázku, proč se právě němečtí a následně evropští Židé stali terčem nacistického rasového běsnění, jemuž padlo za oběť šest milionů lidí. Už v roce 2011 ve své knize Proč Židé, proč Němci? hledal Aly na tuto otázku odpověď a dospěl tehdy k závěru, že důvodem byly především hmotné zájmy a závist vůči Židům ze strany mnoha Němců.

Pro celou Evropu, zvláště pak třeba pro Francii a Řecko, ale tento model neplatí. V Soluni, což bývala řecká židovská bašta, bylo kolem dvou tisíc Židů ve více či méně vysokém postavení. Zároveň tu ale žilo i 1200 židovských kramářů, 2200 obyčejných řemeslníků, 8000 obchodních příručích a zhruba stejný počet pracovníků v tabákovém průmyslu, 2000 sluhů, číšníků a pouličních prodavačů. Ve Francii bylo Židů zase zanedbatelně málo - jejich podíl na celkovém počtu obyvatel činil asi jednu osminu toho, co v Německu. To je pro destruktivní nenávist příliš málo.

Proč tedy ve Francii a v Řecku docházelo k výraznějším, místy dokonce k ještě radikálnějším projevům antisemitismu než v Německu? Aly na to má dvě odpovědi. Na jedné straně dokázali Židé ve většině evropských zemí lépe využít příležitostí k sociálnímu vzestupu, které vyplývaly z přechodu k industriální společnosti. Na druhé straně potřebovaly evropské národní státy a nacionalistická hnutí v mnohonárodních státech (jako byla Osmanská říše nebo carské Rusko) nějakou menšinu, proti níže by se mohly vymezit a samy sebe konstituovat.

K nařízeným deportacím jinak přistupovali v Dánsku, Rumunsku i Maďarsku

Aly v této souvislosti také právem poukazuje na to, že "úspěch" Německem požadovaných deportací Židů ze zemí, které byly v Hitlerově moci, výrazně závisel na místní úrovni antisemitismu. V Dánsku se například díky zdejším úřadům a angažovanosti mnoha občanů podařilo většině Židů uniknout. Naopak v Rumunsku se místní antisemité pustili do holocaustu v podstatě z vlastní iniciativy. V Maďarsku se postupně odehrálo obojí: Umírněná vláda do roku 1944 maďarské Židy chránila, pak se prosadily radikální síly a holocaust dosáhl svého apokalyptického vrcholu.

Vysvětlení hrůzy holocaustu je složitá záležitost a určitě neexistoval jediný aspekt, který masové vyvražďování umožnil a způsobil, píše německý deník Die Welt. Tím si podle něj lze vysvětlit i fakt, že Alyho závěry v nové knize v podstatě nekorespondují s jeho předchozími díly. V nich dospěl mimo jiné k závěru, že nacistické vedení stabilizovalo svou moc díky sociálně-politickému appeasementu, který financovalo systematickým vyvlastňováním majetku nejdříve jen německých, později ale všech Židů žijících v mocenském dosahu Německa.