Největší teroristický útok v sovětských dějinách, o němž se mlčelo

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Unést letadlo s cílem dostat se na Západ nebylo v komunistickém Československu ničím výjimečným. Zatímco tehdejší režim leckdy únosů propagandisticky využíval, v Sovětském svazu se je naopak snažili co nejvíce ututlat. Přesto i tam zažívaly pokusy utéct dopravním letadlem za hranice stejně jako u nás největší "boom" v 70. letech. V rozmezí roků 1954 až 1989 došlo na sovětském území k 57 únosům letadla, byť většinou spíše neúspěšným. Ten nejtragičtější se odehrál v květnu 1973. Dodnes jde co do počtu obětí o největší teroristický útok v sovětských dějinách, o kterém ještě donedávna věděl jen málokdo.

Havárie Tu-144 na pařížském aerosalónu v roce 1973

Havárie Tu-144 na pařížském aerosalónu v roce 1973,zdroj: Profimedia.cz

Únosy letadel v bývalém Československu určitě nebyly něco, čím by se režim chlubil. Přesto tu snad každý věděl o kauze kriminálníka Rudolfa Bečváře nebo o nejznámějším případu z června 1972, kdy desetičlenná skupina unesla do Bavorska letadlo na lince z Mariánských Lázní poté, co šéf skupiny Lubomír Adamica zastřelil kapitána letadla. Posledně jmenovanou událost znal každý nejpozději z propagandistického zpracování v díle Mimikry ze seriálu Třicet případů majora Zemana nebo z jednoho z největších hitů Olympicu ze 70. let Únos.

Unést letadlo nebylo tak složité - chtělo to hlavně odvahu

Emigrovat ze Sovětského svazu na Západ bylo mnohem obtížnější než od nás, leckdy zhola nemožné. Unést civilní letadlo se v tomto směru paradoxně zdálo být skoro nejjednodušším řešením. Chtělo to vlastně jen trochu odvahy. Na bezpečnost na vnitrostátních linkách se tehdy moc nehledělo, zpočátku cestující před nástupem ani nikdo neprohlížel, takže si klidně mohli na palubu přinést, co je napadlo – včetně zbraní a výbušnin. Zbývalo jen vybrat trasu, která vede v blízkosti hranic, a pod pohrůžkou donutit piloty změnit kurs. Dnes se tomu říká terorismus, dříve to většinou nazývali leteckým či vzdušným pirátstvím.

V 50. letech a 60. letech se několik lidí v SSSR neúspěšně pokusilo o únos letadla, poprvé uspěli až dva Litevci v roce 1970. Otec a syn na lince Batumi-Suchumi zastřelili letušku, zranili několik členů posádky a vynutili si přistání v Turecku. Ankara odmítla pachatele vydat, odsoudila je podle tureckých zákonů a za několik let amnestovala.

Třebaže v 70. letech byly zaznamenány tři desítky pokusů o únos letadla, sovětské orgány to nejen tutlaly, ale ani je nenapadlo následně zpřísnit bezpečnostní opatření – přinejmenším provádět osobní kontroly před vstupem na palubu. Namísto toho každou linku, která letěla nedaleko státních hranic, provázel ozbrojený policista v civilu. Do té doby se bezpečnostní opatření omezovala jen na to, že kapitán letadla měl v kabině pro všechny případy služební pistoli.

Bilance nejhoršího teroristického útoku v SSSR: Jednaosmdesát mrtvých

Největší tragédie se odehrála na jaře 1973. Sedmnáctého května večer odstartovalo letadlo Tu-104 z Moskvy do dálněvýchodní Čity. Trasa měla tři mezipřistání – v Čeljabinsku, Novosibirsku a Irkutsku. V Irkutsku se nejen vyměnila posádka, ale na palubu přišli i dva klíčoví aktéři: jistý Tengiz Rzajev a podporučík milice (sovětské policie) Vladimir Jožikov. Měl u sebe služební zbraň, jako doprovod letu ale byl podle platných pravidel v civilu.

Rzajev se narodil v roce 1941 v ázerbájdžánském Kirovabadu (dnešní Gandža) a jeho vysněným cílem bylo dostat se do známého institutu MGIMO a stát se diplomatem. Veškeré jeho pokusy o přijetí na školu ale byly marné. V cestě mu stála taková drobnost: neuměl žádný cizí jazyk. Svůj neúspěch ovšem přičítal spiknutí ze strany režimu a rozhodl se jednat.

Jako cíl emigrace si vybral Čínu, protože byl z neznámých důvodů přesvědčen o tom, že Mao Ce-tung jeho kvality ocení lépe než sovětští soudruzi. Situace je o to paradoxnější, že to bylo necelé čtyři roky od ozbrojeného konfliktu o ostrov Damanskij a Peking byl v té době s Moskvou na kordy.

Rzajev byl na vojně u ženistů a ve výbušninách se vyznal. Kromě toho pracoval u silničářů a podařilo se mu postupně nanosit domů dostatečné množství trhaviny. Den před odletem dorazil do Irkutska a koupil si letenku do Čity. V noci 18. května letadlo odstartovalo z Irkutska. Na palubě bylo 72 cestujících a devět členů posádky. Chvíli po startu Rzajev přes letušku vzkázal pilotům, že žádá změnu směru. Piloti to nahlásili na zem a krátce poté vyslali nouzový signál. Během několika sekund se spojení s letadlem přerušilo a stroj zmizel z radaru. Celý incident se odehrál v rozmezí dvou minut.

Co se na palubě stalo?

Trosky letadla se našly po několika hodinách asi 100 kilometrů od Čity – byly roztroušené v okruhu deseti kilometrů. Vyšetřování prokázalo, že stroj se ve výšce 6500 metrů roztrhal na kusy. Síla bomby, která to způsobila, odpovídala šesti kilogramům TNT. Po identifikaci a ohledání těl a prozkoumání trosek rekonstruovali vyšetřovatelé následující průběh události:

Rzajev si zavolal letušku a nařídil jí, aby posádku informovala o jeho požadavku změnit směr letu a pohrozil, že u sebe má výbušninu. Vzkázal rovněž, že za chvilku osobně přijde do pilotní kabiny a upřesní, kam se poletí. Piloti o tom informovali řídící věž a obratem zablokovali dveře do kokpitu. Asi za minutu přišel Rzajev a snažil se dveře vylomit. V ten moment zasáhl policista Jožikov a začal na Rzajeva střílet. Jedna střela minula, druhá únosce zasáhla do zad. Piloti ještě stihli vyslat nouzový signál, umírající Rzajev ale splnil svou hrozbu a odpálil výbušné zařízení, které měl u sebe.

Výbuch Tu-104 se stal co do počtu obětí největším teroristickým činem v sovětských dějinách. Zahynulo při něm 81 lidí. Na jeho základě se zpřísnila bezpečností opatření na sovětských letištích. Před vstupem na palubu se začala prohlížet zavazadla cestujících a zrušila se praxe policejního doprovodu letů, který se prokázal jako neúčinný a nebezpečný. Nepřímým důsledkem neštěstí byl i vznik skupiny Alfa v rámci KGB, jejímž hlavním úkolem byl boj s terorismem na palubách letadel a osvobozování rukojmích.

Další únosy následovaly, útočilo se i v metru

Přijatá opatření dalším pokusům o útěk za hranice nezabránila, sovětské úřady se ale nadále snažily podobné pokusy držet pod pokličkou. Tragické rozměry měl například i únos z listopadu 1983, který spáchala sedmičlenná skupina Gruzínců. Šlo vesměs o děti vysoce postavených rodičů, které do letadla propašovaly zbraně přes tehdejší salonky pro funkcionáře. Únosci chtěli letět do Turecka, zastřelili dva piloty, letušku a dva cestující a těžce zranili další dva členy osádky. Letadlo nakonec přistálo v Tbilisi a zvláštní komando teroristy zneškodnilo.

Pokud jde o zametání podobných incidentů pod koberec, je třeba připomenout, že ani teroristické útoky v ruském metru nejsou ničím novým. První pumový útok na moskevskou podzemní dráhu se odehrál 8. ledna 1977. Výbuch si tehdy vyžádal sedm obětí, podle některých údajů až 29. Šlo o sérii útoků, další dva následovaly v obchodech. Z atentátu byli obviněni tři arménští nacionalisté, kteří byli v roce 1979 odsouzeni k smrti a popraveni. Řada sovětských disidentů v čele s Andrejem Sacharovem nicméně rozsudek zpochybňovala s tím, že muži byli nevinní a posloužili jen jako obětní beránci.

Tagy: Rusko zahraničí komunismus historie Československo únos letadla dějiny a fakta zločiny a kriminalita

Zdroje: Vlastní