Původní záměr kladenské historičky Gabriely Havlůjové bylo umístit desku na budovu s číslem 5 v Praze tam, kde bylo poslední bydliště Vojcechovského. Zde byl totiž téhož dne v roce 1945 generál a československý občan Sergej Vojcechovský zatčen příslušníky speciálních oddílů sovětské kontrarozvědky SMERŠ a následně odvlečen do Sovětského svazu.

Pamětní deska je však na sousedním domě, tedy v čísle 4. Italský majitel hotelu, který nyní sídlí v budově někdejšího velitelství československé armády, s umístěním desky na svém objektu ani po několikaměsíčním vyjednávání nesouhlasil. Naštěstí na pomoc přispěchal ředitel sousední Střední průmyslové školy a s umístěním připomínky na statečného vojáka ruského původu, který šest let po svém zatčení zemřel v koncentračním táboře na Sibiři, ochotně souhlasil. Pan ředitel byl podle vyjádření Havlůjové vstřícný.

Zřejmě sehrál roli i jeho pozitivní vztah k hrdinům z doby první a druhé světové války. Jak se ukázalo, jeho dědeček byl bojovníkem v Karpatsko-dukelské operaci. Slavnostního odhalení se zúčastnil také příbuzný generála Vojcechovském pan Sergej Tilly a dále rodina generála Sčepichina, která je s Vojcechovským rovněž v příbuzenském vztahu. 

Až na Sibiř

V loňském roce absolvovala Gabriela Havlůjová na vlastní náklady cestu do sibiřského Tajšetu v Irkutské oblasti, od kterého je to již jen několik kilometrů do prostoru, kde býval pracovní tábor s názvem Ozerlag, kde je v neoznačeném hrobě Vojcechovský pohřben. Na místo dovezla Havlůjová společně s předsedou Československé obce legionářské-Horácko Radimem Chrástem pamětní desku Sergeje Vojcechovského. Její umístění mělo v Tajšetu pozitivní ohlas, zejména mezi studenty a učiteli. Ti projevili rovněž zájem o besedu o této významné osobnosti československých dějin. Opakem bylo oficiální jednání místních politických představitelů, kteří například pomník obětem tzv. ledového pochodu, tj. Bělogvardějcům, kterým Vojcechovský velel, již několik let odmítají. 

"Cestu na Sibiř jsem si přála ke svým třicátým narozeninám. Mým přáním bylo najít místo, kde je slavný, ale trochu pozapomenutý generál pohřben, a jeho osobnost tak připomenout," říká Havlůjová. Dodává, že nyní se jí to daří prostřednictvím přednášek "Sibiří po stopách legionářů", se kterými cestuje po republice. 

Letos chce Gabriela Havlůjová, společně s kolegy z Běloruska, nechat vyrobit a instalovat poslední desku připomínající generála Vojcechovského ve Vitebsku, kde se hrdina obou světových válek narodil. Tím snaha na jeho připomínání nekončí a ráda by iniciovala výstavu v Tajšetu, která by oběti okolních gulagů stále připomínala. 

Proč vlastně zaujala mladou kladenskou historičku osobnost generála Vojcechovského? Tvrdí, že jí utkvěla v paměti fotografie T.G. Masaryka právě se Sergejem Vojcechovským a poté měla možnost seznámit se s korespondencí mezi oběma muži. "Zjistila jsem, jak si jeden druhého vážil. Byla jsem v šoku, jakým způsobem byl generál odvlečen bez jakékoliv intervence ze strany našeho státu v roce 1945, a tak jsem se rozhodla alespoň částečně přispět k jeho připomenutí," zdůrazňuje Havlůjová.

„Bělogvardějská verbež“ v hledáčku Reicina a Vaše

Renomovaný vojenský historik František Hanzlík z Univerzity obrany v Brně se ve svých knihách kromě jiného věnuje problematice antibolševické emigrace, jejíž příslušníci našli politický azyl v předmnichovském Československu. Připomíná přitom působení neblaze proslulých komunistických fanatiků z  Obranného zpravodajství (OBZ) Bedřicha Reicina a pozdějšího prokurátora Karla Vaše, který poslal na smrt generála Heliodora Píku.

V publikaci Vojenské obranné zpravodajství v zápasu o politickou moc v Československu 1945-1950 (Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha, 2003) uvádí: "O tom, že sovětské zpravodajské orgány na našem území zatýkají čs. občany, stejně jako o zatýkání civilních osob a jejich předávání sovětským zpravodajským orgánům, věděli odpovědní straničtí a vládní činitelé. Věděl o tom předseda čs. vlády Zdeněk Fierlinger, jeho náměstek a později předseda vlády Klement Gottwald, ale i prezident Edvard Beneš, ministr vnitra Nosek a generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský."

V knize se dále píše, že na základě nařízení Ministerstva národní obrany "pročesávaly skupiny OBZ osvobozená území a vyčišťovaly je od nepřátelských band". Ve spolupráci se sovětskými bezpečnostními orgány zatýkali příslušníci OBZ kolaboranty a zrádce, pracovníky a agenty gestapa, abwehru, uprchlé sovětské občany a podle Karla Vaše různou "bělogvardějskou verbež".

Spolupráci se sovětskými bezpečnostními složkami věnoval Vaš mimořádnou pozornost. K tomu uvádí: "…nabádal a nařizoval jsem všem podřízeným orgánům OBZ, aby vždy spolupracovaly se sovětskými orgány, aby jim předávaly zatčené osoby, o které by měli zájem sovětští orgánové, a poskytly jim informace podle potřeby o všem a bez výjimky."

Profesor Hanzlík ve své publikaci rovněž říká: "Ukončením branné pohotovosti státu ke dni 30. prosince 1945 skončily i mimořádné pravomoci armády a tím i obranného zpravodajství. Jeho příslušníci však přesto pokračovali v zatýkání civilních osob a v jejich předávání sovětským orgánům. Hlavní pozornost věnovalo vedení OBZ od počátku roku skupině ruských emigrantů po roce 1917."

Vzhledem k přetrvávajícím obavám z důsledků činnosti obranného zpravodajství a na základě informací, které měl k dispozici, požádal prezident republiky Edvard Beneš v rozhovoru dne 7. února 1946 Bedřicha Reicina o širší informaci k působení obranného zpravodajství. Reicin tak učinil obsáhlým dopisem prezidentovi republiky. Značnou pozornost v něm věnoval otázce ruské emigrace v Československu. Požadoval nekompromisní vyřešení tohoto problému. Podle něj se vzhledem k získání potřebné důvěry ze strany SSSR jednalo o nejsnáze řešitelný a z politického hlediska nejodůvodnitelnější problém. V dopise zároveň žádal prezidenta republiky o schválení postupu obranného zpravodajství vůči sovětské emigraci, který předpokládal: "Každého sebeméně se provinivšího podle okolností buď vydávat orgánům SSSR přímo, nebo vyhostit jako obtížného cizince." Dále Reicin požadoval "vytlačit antisovětskou emigraci z našeho státu úplně, pokud jde o optanty z území Zakarpatské Ukrajiny bedlivě sledovat, zda nejsou zneužíváni nepřátelskými živly a v takových případech rázně zakročovat proti viníkům, zejména v armádě."

Mlčení prezidenta Edvarda Beneše

Historička Havlůjová se domnívá, že mlčení prezidenta Edvarda Beneše v roce 1945 a de facto odevzdání Vojcechovského do rukou sovětských úřadů mělo dva důvody. Podle jejího názoru tehdejší československá vláda dala přednost dobrým vztahům se Sovětským svazem před záchranou svého občana, byť ruského původu. Druhým důvodem byl možná také nesouhlasný postoj generála Vojcechovského s Mnichovskou dohodou, kdy žádal boj proti nacistům a nepřijetí této dohody, tudíž bezvýhradné neuposlechnutí rozkazu.

Osudy odbojného generála ruského původu se rovněž zabývá na svých pravidelných výstavách a v publikacích brněnské Muzeum českého a slovenského exilu manželů Sabiny a Jana Kratochvilových. Jeho ředitel Jan Kratochvil zdůrazňuje, že Sergej Vojcechovský byl mimořádnou osobností, které naše společnost zůstala hodně dlužná a na kterou bychom neměli nikdy zapomenout.