Chladná, napjatá, rozpačitá, křečovitě zdvořilá a s několika trapnými momenty. Tak vesměs popisují komentáře washingtonskou schůzku Donalda Trumpa a Angely Merkelové. Ovšem přestože z obou státníků asi nikdy velcí kamarádi nebudou, jejich setkání lze s odstupem času hodnotit spíše pozitivně.

Je možné, aby někdo byl jenom špatný? Dá se i na tom nejhorším a nejtěžším zločinci najít něco dobrého a sympatického? "Problém je v tom, že se Adolf Hitler líčí jako absolutní zlo. Ale je samozřejmě známo, že v historii nic není ani pouze černé, ani pouze bílé." Těmito slovy zhodnotil nacistického vůdce kontroverzní člen pravicově populistické Alternativy pro Německo (AfD) Björn Höcke v nedávném rozhovoru pro Wall Street Journal. V souvislosti s třetí říši se opravdu hovoří o několika pozitivech - jde ale o pouhý mýtus.

Náš bratr ve zbrani nám vrazil dýku do zad, psala už loni turecká média, když německý Spolkový sněm schválil rezoluci označující masakr Arménů Osmanskou říší za genocidu. To ovšem nebyla narážka na nynější společné členství v NATO, ale na první světovou válku, kdy císař a sultán byli spojenci. Přitom to mezi nimi už tehdy pořádně zaskřípalo, a kdyby válka bývala dřív neskončila, neváhali by po sobě střílet.

Kolem roku 1900 byla nenávist vůči Židům ve Francii a Rusku mnohem výraznější, než v Německu. Jak je tedy možné, že holocaust nezačal právě třeba ve Francii? Odpověď hledá ve své nové knize německý historik Götz Aly.

Případ německo-tureckého novináře Denize Yücela znovu jasně ukázal, že novinařina prostě je a bude rizikové zaměstnání. Nemusí přitom jít rovnou o reportáže z válečného pole, investigativní práci či působení v zemi, kde svobodě tisku moc nepřejí. Rizika číhají na novináře i tam, kde svoboda patří k nejvyšším hodnotám a kde jí je zdánlivě ažaž.

Dopisovatel německého listu Die Welt Deniz Yücel skončil v Turecku ve vazbě. Důvod? Je podezřelý z členství v teroristické organizaci, což je obvinění, které Ankara proti svým odpůrcům používá velmi často a velmi ráda. Yücel v tom ovšem není sám – v tureckých věznicích sedí 155 novinářů. Nové na tom je pouze to, že tentokrát jde o dopisovatele netureckých novin.

Je lepší krajně vyostřená parlamentní debata, nebo zdánlivě férová, která je ve ale skutečnosti zmanipulovaná? Evropský parlament je zjevně spíše pro druhou možnost a schválil ve vší tichosti příslušnou změnu jednacího řádu. Pokud v řečníkově projevu zazní rasistické či urážlivé výroky, bude moci předseda europarlamentu nově nejen vypnout živý stream, ale dokonce i smazat nahrávku z archivu.

Když se v Evropě mluví o pravicových populistech, většinou zaznívají jména jako Marine Le Penová nebo Geert Wilders. To zřejmě přišlo jejich kolegům z Dánské lidové strany trochu líto, a tak se také ozvali. Troškaři rozhodně nejsou: chtějí, aby jim Německo vrátilo Jižní Šlesvicko.