Dánští populisté si nárokují část německého území. Hrozí konflikt?

Když se v Evropě mluví o pravicových populistech, většinou zaznívají jména jako Marine Le Penová nebo Geert Wilders. To zřejmě přišlo jejich kolegům z Dánské lidové strany trochu líto, a tak se také ozvali. Troškaři rozhodně nejsou: chtějí, aby jim Německo vrátilo Jižní Šlesvicko.

Euroskeptická Dánská lidova strana (DF) přitom není žádným okrajovým seskupením. Je druhou nejsilnější parlamentní stranou, zastoupena je i v europarlamentu a pravicově-liberální menšinový kabinet Larse Lökkeho Rasmussena vládne s její tichou podporou. V parlamentních volbách v roce 2015 získala DF 21 procent hlasů – o dvě procenta více, než vládnoucí strana Venstre.

"Historie není statická," prohlásil doslova místopředseda DF Sören Espersen, který žádá posunutí hranic s Německem až k řece Eider, což by rozdělilo německou spolkovou zemi Šlesvicko-Holštýnsko zhruba v polovině. "Když dánská menšina v Německu neživí naději na sjednocení s Dánskem, k čemu je potom dobrá?" ptá se Espersen, který je zároveň i předsedou zahraničního výboru dánského Folketingu (parlamentu).

Argumentuje tím, že za svou věc bojují i menšiny jinde v Evropě, jako třeba ve Skotsku nebo na Ukrajině. "Proč bychom neměli mít územní nároky? Je to naše naděje a sen," řekl v rozhovoru pro televizi dk4 a vyzval dánskou menšinu v Německu, aby hranice z roku 1920 zpochybnila.

Návrat o 1206 let zpátky?

Espersen nicméně připouští, že pohraniční spolupráce mezi oběma zeměmi funguje perfektně, a jeho cílem rozhodně není vyvolat válku o sporné území. "Nevěřím tomu, že by se o Jižní Šlesvicko v dohledné době strhla tanková bitva - a ani si to nepřeji," zdůraznil.

Ministr zahraničí Anders Samuelsen ale rychle přispěchal s prohlášením, že v případě územního požadavku nejde o oficiální stanovisko dánské vlády. A politické zastoupení dánské menšiny v Německu SSW (Jihošlesvický voličský svaz) odmítlo požadavek připojení území k Dánsku jako populistický, nereálný a anachronický a za nebezpečný hazard s dlouholetým mírovým urovnáním, jehož se po staletích německo-dánských konfliktů podařilo dosáhnout.

Mluvčí SSW Per Dittrich se navíc obává, že by nyní mohli přijít pravicoví populisté z německé AfD a požadovat naopak obnovení hranic z roku 1871. Taková debata by politiku ohledně národnostních menšin vrhla o několik desetiletí zpět.

Rozdělení bývalého Šlesvického vévodství mezi Německo a Dánsko byl komplikovaný proces. Do roku 1864 bylo součástí Dánska, po dánsko-německé válce se dostalo pod kontrolu Pruska a od roku 1871 bylo součástí Německého císařství. V roce 1920 na základě Versailleské smlouvy následoval plebiscit, v němž obyvatelé sami rozhodovali o své státní příslušnosti. Území pak bylo rozděleno (víceméně na národnostním principu) na dánské Severní Šlesvicko a německé Jižní Šlesvicko.

Tuto hranici nezpochybnil ani Adolf Hitler během německé okupace Dánska v letech 1940 až 1945. V roce 1946 pak vznikla německá spolková země Šlesvicko-Holštýnsko. Espersenův požadavek by ale znamenal otočit kolo dějin o více než 1200 let zpátky. Řeku Eider jako společnou hranici stanovili vyjednavači Karla Velikého a vikinského krále Hemminga už v roce 811, kdy ještě žádné Německo ani Dánsko nebylo.

Espersen v rozhovoru také prohlásil, že kdyby bývalo Dánsko chtělo, mohlo po druhé světové válce získat celé Šlesvicko pouhým lusknutím prstů. Kodaň to ale tehdy ze strachu před příliš silnou německou menšinou na svém území odmítla.

Dánové v Německu mají zvláštní práva

Dánská menšina v Německu má naopak od roku 1955 zvláštní práva. Pro SSW například neplatí pětiprocentní klauzule pro volby do zemského sněmu v Kielu. V Německu žije kolem 100 tisíc příslušníků dánské menšiny a navenek harmonické soužití zřejmě úplně bez problémů není.

Šéf parlamentní frakce SSW v zemském parlamentu v Kielu Lars Harms si například postěžoval, že křesťanští demokraté (CDU) od dánské menšiny požadovali, aby se od územního požadavku jasně distancovala – mimo jiné i "kvůli své finanční závislosti na dánském rozpočtu". To podle Harmse ukazuje, jak CDU ve skutečnosti smýšlí o menšinách. SSW proto kategoricky odmítá povolební spolupráci s CDU po zemských volbách.

Německé hranice se během uplynulých staletí často posouvaly, což vedlo k neustálým sporům a bojům a ve 20. století dokonce ke dvěma katastrofálním světovým válkám. Nynější hranice Spolkové republiky na severu, západě a jihu platí od roku 1949, na východě od roku 1990. A pokud nepočítáme rozpad Jugoslávie, Československa a Sovětského svazu, byly územní změny v Evropě až do Putinovy anexe Krymu v roce 2014 nepředstavitelné.

Pokud by Espersen se svým požadavkem uspěl, připadly by Dánsku mimo jiné města jako Flensburg nebo Šlesvik nebo oblíbené severofríské prázdninové ostrovy Sylt, Amrum a Föhr.

Máme se bát, anebo spíš pousmát?

Je otázka, zda Espersenův požadavek představuje skutečnou hrozbu, či zda jde jen o bouři ve sklenici vody. Někomu se zdají jeho nároky dokonce spíš legrační. Německý deník Welt třeba s nadsázkou píše, že nápad zase není tak špatný. Proč nakonec Dánům v zájmu dobrých sousedských vztahů nevyhovět?

Politické kultuře by prý například výměna obyvatelstva ve Šlesvicku-Holštýnsku jen prospěla. Zemské vedení má nešťastný sklon ke skandálům, aférám, intrikám, černobílému myšlení a zlobě. Dánská kultura konsensu by na něj měla pozitivní vliv.

Dánsko navíc dokáže z ošklivých nudných měst udělat hezká nudná města a v takovém případě je skoro škoda, že hranice nesahá až k Hamburku. A hlavně: Němci by měli královnu! Všichni odpůrci eura by se sem mohli přestěhovat a platit si hezky korunou.