"Co vám to tam píše za idiota? Vyhoďte toho pisálka! Počkej, až si tě najdu!" Tak takové, podobné a ještě mnohem horší příspěvky lze číst v diskusích pod články na webu. Příjemné to rozhodně není a slabší povahy mezi autory to může – v lepším případě - pěkně otrávit.

Nic nového pod sluncem, všechno už to tady bylo: tvrdými reakcemi počínaje a osobními útoky konče. Kdo se prezentuje v médiích, musí s kritikou zkrátka počítat. Na druhou stranu často platí, že věcná a oprávněná kritika se málokdy uchyluje k invektivám.

Novou kvalitu kritiky (lze-li vůbec takové slovo použít) přinesl web a především sociální sítě, které umožňují kritiku okamžitou, padají zde zábrany, volba slov je daleko ostřejší a dosah větší, než za dob klasických "dopisů diváků".

Němečtí sociologové vyhodnotili útoky na novináře

Útoků na novináře a nenávistných komentářů proti nim na webu povážlivě přibývá. Zabývala se tím již řada univerzit, agentur pro výzkum mínění či nadací. Tentokrát ale němečtí odborníci poprvé podobné útoky na novináře systematicky vyhodnotili.

Tým kolem sociálního psychologa Andrease Zicka z Bielefeldské univerzity kontaktoval koncem loňského roku přes 18 tisíc novinářů působících v Německu, kteří anonymně hovořili o svých zkušenostech z uplynulých dvanácti měsíců.

Studie tak poprvé doložila, jak zásadní dopad mají projevy nenávisti na jejich práci. Hulváti a sprosťáci se svými komentáři prostě fungují bezmála stejně účinně, jako státem řízená cenzura.

Otázky průzkumu se zaměřovaly na slovní výpady, ale i na výhrůžné telefonáty nebo fyzické útoky. Odpovědi poskytují přehled, čemu jsou novináři vystaveni, jaké to má příčiny, jak se to projeví v jejich každodenní práci a jak na to oni sami i jejich redakce reagují.

Podle aktuální statistiky v roce 2015 stoupl počet trestných nenávistných komentářů o 176 procent. Mnohá média před touto skutečností kapitulují. Podle autorů studie více než třetina redakcí deníků raději články k určitým tématům už vůbec nedává na Facebook, polovina nezvládá moderování svých diskusních fór.

Anonymita webu sice umožňuje urážení a ponižování, útoky se už ale bohužel neodehrávají jen na webu. Facebook a Twitter už nejsou jediným ventilem nenávisti a 76 procent dotázaných už zažilo na vlastní kůži osobní útok tváří v tvář, 35 procent se pak s něčím takovým setkává pravidelně. A to nejen například během rozhovorů, kde si od zpovídaného musí nechat líbit kdeco, ale i na demonstracích populistů či pravicových extremistů, kde dochází i k fyzickému napadení.

Po přímé konfrontaci následují podle studie na druhém místě útoky na sociálních sítích, v komentářích k článkům zveřejněným na webu a na konci žebříčku se pak pohybují dopisy čtenářů, e-maily nebo telefonáty. Terčem nenávistných útoků pak bývají hlavně zaměstnanci celostátních médií, kteří informují o politice, a ti, kdo píší o islámu nebo o demonstracích hnutí Pegida.

Jak na to postižení reagují?

Většina žurnalistů je pro, aby se podobné útoky nenechávaly bez povšimnutí a bojovalo se s nimi – ať už soudní cestou, nebo prostřednictvím nejrůznějších kampaní. Pět procent novinářů to naopak odmítá a 68 procent přiznává, že už se pustilo do diskuse s odesílateli kritických příspěvků. Nemálo je ale i těch, kdo útoky prostě ignorují – téměř 80 procent. Zhruba stejné procento se už obrátilo na právníky, policii či odbory.

Nenávistné zprávy se ale přesto nemíjejí účinkem. Každý druhý novinář totiž přiznává, že ho podobné útoky zatěžují psychicky, pracovně i v soukromí. A není přitom důležité, zda se stávají jemu nebo jeho kolegům – už to, že vůbec existují, bohatě stačí. Cítí se být omezováni ve své práci a trpí pocitem bezmoci. Pokud právě toto je cílem útočníků, pak je třeba konstatovat, že vyhráli.

Publikovat kritické články se prostě dnes stává něčím na způsob plnění bobříka odvahy. Řada žurnalistů přiznává, že ze strachu z fyzického útoku dokonce odmítají chodit do terénu. Na vyhrocené akce neonacistické NPD a dalších radikálních skupin se odvažují reportéři pouze ve skupinách a podle svých slov hlavně koukají, kde je nejbližší policejní auto.

Autocenzura jako důsledek urážek

Studie také prokázala, že kvůli výše uvedeným rizikům se novináři stále častěji uchylují k autocenzuře. Raději si to dvakrát rozmyslí, než se pustí do tématu, které si přímo koleduje o další slovní či fyzické útoky.

Lámat si hlavu s podobnými otázkami kromě toho zabírá spoustu času, který potom nezbývá na práci jako takovou. Mnozí spatřují v nenávisti a agresi publika omezení svobody tisku. Leckdy musí také ukončit probíhající rešerše, protože začnou mít strach o svou bezpečnost.

A co na to redakce?

Třetina novinářů má navíc pocit, že je v tom redakce nechávají vykoupat, čtvrtina může počítat s právní pomocí, 40 procent uvádí, že se v jejich domovských redakcích o problému pravidelně diskutuje. Školení od expertů jsou ale spíše výjimkou. Někteří novináři se pokoušejí na situaci reagovat s humorem a prezentují na webu vybrané komentáře zábavnou formou. Smích totiž, jak známo, posiluje psychické zdraví a snižuje stres.

Nejde přitom pouze o útoky, které přímo souvisejí s prací, jako je nespokojenost s obsahem příspěvku či interpretací faktů. Čtvrtinu dotázaných například napadli čistě jen kvůli jejich politické orientaci, 11 procent kvůli pohlaví a pět procent kvůli rase.