Filosof Václav Bělohradský kandiduje za Stranu zelených a sociální demokracii v letošních říjnových volbách do senátu na Praze 6. Ve hře není jen případná přítomnost profesora Bělohradského v horní komoře parlamentu, ale také další spolupráce obou uvedených stran. Jejím předpokladem je však Bělohradského úspěch a to, že se aliance zelených a sociálních demokratů osvědčí. 

Bělohradský zahájil volební kampaň tím, že na stěně vestibulu metra Hradčanská společně se zástupci Strany zelených a ČSSD alespoň částečně vyčistil nápisy "Klinika hoří" a další symboly, které tam někdo nasprejoval. Začátek kampaně to není špatný, zvlášť na Praze 6, kde hlavním Bělohradského protikandidátem bude zřejmě ředitel Gymnázia Jana Keplera Jiří Růžička, který kandiduje za TOP 09.

Vymezení se proti nenávisti, proti tekutému hněvu, o kterém Bělohradský sám v minulosti psal, snaha smazat nápis obsahující zkázu Autonomního sociálního centra Klinika, jemuž filosof opakovaně vyjádřil sympatie, je navíc dostatečně čitelná a symbolická a také v naprostém souladu s tím, jaké názory profesor Bělohradský doposud zastával.

Právě čitelnost a srozumitelnost bude pro Bělohradského nemalou výzvou, a to nejenom ve volební kampani, ale i následně v jeho případné politické kariéře. Možná o to více, že dříve se vyznačoval spíše opakem, což je ale do jisté míry pochopitelné. Filosof vyjadřuje složité myšlenky, které zvlášť v dnešní době, kdy se každé sdělení zkracuje a zjednodušuje na maximum, bývají zkreslovány a dezinterpretovány, k čemuž v případě Bělohradského také přispívají jeho kritici a oponenti.

Nesrozumitelný intelektuál

Kandidát do senátu tak musel například vysvětlovat, že jeho podpora ČSSD po roce 2010 nebyla podporou jejího programu. Nestal se sociálním demokratem, ale zastal se role této strany v demokratickém systému.

Stejně tak jeho vystoupení na sněmu hnutí ANO v roce 2015 nemělo být vyjádřením toho, že se k uskupení Andreje Babiše a k tomu, co představuje, přiklání. Bělohradský byl ale nepochopen a dodnes se musí hájit, že není žádný oportunista, ale že jeho výstupy sledují jinou logiku, která se odvíjí od toho, že nechce, aby byly z demokratického provozu vykazovány subjekty, které v něm podle jeho názoru hrají důležitou roli.

Příkladem toho, jak snadno mohou být Bělohradského výroky zkresleny, je také jeho rozhovor na webu ČT24 z listopadu 2012 s titulkem "Do politiky pravda a láska nepatří, říká Václav Bělohradský“. Čtenář, který vidí pouze název, si pomyslí, že filosof přivírá oči nad různými nepravostmi, které se v politice vyskytují, relativizuje je a toleruje, že politici lžou a štvavě na sebe pokřikují.

Bělohradský přitom v rozhovoru říká něco úplně jiného. Morální kategorie, jako je pravda a láska, jsou podle něj v politice nebezpečné kvůli své apolitičnosti. Mají být součástí našich životů a společnosti a když se politika vymkne z kloubů a začne společnost drtit, je právě láska a pravda potřeba. Pokud jsou ale součástí běžné politiky, potom podle Bělohradského budou v takové chvíli chybět a svoji roli nesehrají. Proto do politiky nepatří.

Proč nám špetka filosofie neuškodí

Ve zjednodušené podobě může taková teze vyvolávat emoce a znít provokativně, ale pokud se v parlamentu budou utkávat politici, kteří si o sobě budou myslet, že jsou představiteli nejvyšší pravdy a své oponenty budou vnímat jako její popírače, politika se posune od hledání kompromisu reprezentantů různých skupin obyvatel ke snaze definitivně přetlačit a zničit své nepřátele.

Ostatně každý pokus dohodnout se s někým, kdo popírá pravdu, se stává jejím popřením a člověk se tak dopouští zrady na pravdě. Jedinou šancí je své odpůrce zamáčknout či převychovat. Takové jsou konce pravdy a lásky v politice, bohužel do nadpisu se podobné výklady nevejdou.

Bělohradský je především filosof a intelektuál, který umí svými názory zaujmout a rozpoutat diskuzi či polemiku. Naposledy se mu to podařilo svými texty v deníku Právo, kde se střetl se zástupcem veřejné ochránkyně práv Stanislavem Křečkem a také bývalým prezidentem Václavem Klausem a jeho někdejším kancléřem Jiřím Weiglem.

Bělohradský zde mimo jiné tvrdí, že nejpevnějším základem demokracie je nevyhnutelný proces "kreolizace" či bastardizace všech tradic, kdy se všechny lidské příběhy o vlastním původu a minulosti mísí, a vzniká nový postmoderní demos, společenství těch, kdo prohlédli relativitu všech tradic a vzbouřili se proti jejich nároku být pány našeho vědomí a svědomí.

Obstojí v politice?

Klaus a Weigl ho právě v návaznosti na to obviňují, že chce každého jednotlivce zbavit všeho, co ho utvářelo a co mu dodávalo jeho lidskou, ale také společenskou dimenzi. Filosof podle nich prosazuje atomizovanou společnost zcela vykořeněných jedinců, kdy chce rozbít přirozené vazby institucí a tradic.

Bělohradský samozřejmě nic takového nechce. Pouze vyzdvihuje schopnost lidí rozpoznávat, co je utváří, a reflektovat tradice a zvyklosti, které tvoří vzorce našeho myšlení a chování. Nebojuje proti tradicím, ale chce, abychom si jich byli vědomi a tím pádem nad nimi měli alespoň určitý nadhled a kontrolu.

Důsledkem je pak i to, že máme větší svobodu se rozhodnout si danou tradici ponechat nebo se jí vzdát. Bělohradský se tak v tomto smyslu na rozdíl od Václava Klause projevuje jako pravý liberál a zastánce svobody.

Na facebookové stránce si zatím Bělohradský a jeho tým, co se týče komunikace, nevedou vůbec špatně. Být politikem si však od něho žádá docela jiný typ dovedností a způsob prezentování se navenek, než s jakými si doposud vystačil. Že je špičkový intelektuál, už doložil mnohokrát, že je dobrý politik, bude muset Václav Bělohradský teprve prokázat, teoretické předpoklady pro to jistě má.