Česko má problém, alespoň se to zdá podle úrovně veřejné debaty a vystupování některých politiků nebo známých osobností. V české kotlině se nebývale daří konspiračním teoriím, hoaxům, pomluvám, drbům a blábolům.

Hodně slyšíme na zaručeně pravé informace o muslimech, které jsme vlastně nikdy neviděli, uprchlících, které jsme viděli jen na fotkách, a terorismu, který se nám naštěstí vyhýbá obloukem.

Nově se také na scénu dostalo téma nebezpečných organizovaných pedofilních homosexuálů, o což se zejména zasloužilo poslanecké duo Nytrová-Huml ze stáje ČSSD. Češi ale mají v oblibě také naprosté pitomosti, jako jsou chemtrails (práškování obyvatelstva jedy z letících dopravních letadel), nebo mýty o spiknutí CIA, zednářů, iluminátů a dalších tajných institucí, které usilují o ovládnutí světa.

Stále relativně početná skupina lidí také z nějakého záhadného důvodu čerpá informace o dění na Ukrajině ze zaručeně objektivních serverů, jako je Sputnik nebo Aeronet, a která věří v rozsáhlé spiknutí celosvětových médií, jemuž hrdinně vzdoruje pár prokremelských webů.

Že pitomosti hltají teenageři nebo malé děti, které v nich vidí lákavé tajemno nebo dobrodružství, by se dalo pochopit. Že si v blábolech rochní i čtyřicátníci a padesátníci zasedající v parlamentních lavicích, to už je na pováženou.

Ovšem abychom byli spravedliví, lví podíl na tom mají sama média. Ta mainstreamová zdaleka neodvádí kvalitní práci a oprávněných výhrad je celá řada. Některá z nich přišla o kredit tím, že se stala hračkou v rukou Andreje Babiše případně dalších českých oligarchů. Celkem logicky pak kdejaký malý blogísek nebo web tvrdí, že je jediný nezávislý, protože ho nikdo nevlastní a nikdo si ho neplatí.

Bez mediální výchovy to nepůjde

Na mediální scénu se snesla podivná konspirační deka, kdy nikdo nevěří nikomu, média bojuj proti sobě navzájem a ve snaze získat čtenáře či diváky se někdy uchylují k neověřeným spekulacím nebo pochybným praktikám (viz. například direktivy na poradách v TV Prima).

Víc než kdy dřív Česko potřebuje buď kvalitnější média, nebo hodně kvalitní mediální východu. Nebo ideálně oboje. To první je běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. To druhé se dá relativně snadno začlenit velmi rychle do výuky.

Vlastně není co zavádět, mediální výchova už funguje na mnoha školách. Schovává se zpravidla za občanskou výukou. Jenže každá škola si to dělá tak nějak po svém - respektive každá, která to dělá, protože pochopitelně stále řada škol mediální výuku stále postrádá.

Stát na to nijak zvlášť netlačí, ministerstvo školství se raději opájí představami matematicky vzdělané společnosti. Ano, matematiky je českému národu jistě také třeba, ale v běžném životě si většina lidí přečte nepoměrně víc zpráv v novinách či na internetu, než kolik vypočítá rovnic o dvou neznámých.

Z médií a internetu si lidé utvářejí svůj světonázor, činí reálná životní rozhodnutí, získávají politické názory, zkrátka média včetně internetu jsou dnes mimořádně silným nástrojem socializace (kromě rodiny a školy) a jejich význam neustále roste. Školství musí tuto situaci začít reflektovat daleko silněji, než je tomu v současné době.

Středověk neskončil, středověk trvá?

Mladým lidem by se mělo vštípit, že novinářská práce a novinářské produkty mají určité atributy, a pokud je nemají, pak prostě nejsou věrohodné. Že zpráva má mít ideálně citaci, že mluvit v ní má někdo kompetentní, musí v ní být uvedené přesné datum a místo, atd. Nebo třeba jaký je rozdíl mezi zpravodajstvím a publicistikou, zprávou a komentářem. Může se to zdát jako banální, ale při pohledu na paletu komunikátů, které dnes lze najít na nejrůznějších webech, se podobná osvěta jeví jako zásadní.

A to je jen začátek. Jak si vybírat zdroje informací? Pokud danou informaci přinese web Opravduopravdovapravda.cz a nikdo jiný, neznamená to, že jde o sólokapra, nebo že zmíněný portál jako jediný nepodlehl tlaku temných sil a zveřejnil pravdu, ale že je to jednoduše blábol. A nejde jen o pravdivost informací, ale také například o pozici konkrétního periodika, zda jde o levicové, pravicové periodikum, portál zaměřený na lidskoprávní tématiku nebo veřejnoprávní médium. Každé z nich bude vybírat, třídit a interpretovat informace jinak, neznamená to však, že je to všechno snůška lží a kryptozednářských konspirací. 

To je jen zlomek ze série argumentů, proč by měla být mediální výchova urychleně zavedena jako samostatný předmět (podobně, jako se to kdysi stalo s počítačovou výchovou, která také vznikla doslova na zelené louce a nikdo se ji nesnažil schovat například pod technické práce). Jinak si ) zaděláváme na další generace Humlů a Nytrových, které budou čerpat informace z "internetů".

Nemůžeme ovlivnit to, že po světě budou pobíhat hlupáci, nebo že nám budou dokonce vládnout. Ale měli bychom se snažit, aby informační a mediální gramotnost národa nebyla úplně bídná. Jinak hrozí, že nás zaručeně pravdivé zprávy o spiknutí gayů, muslimů, Židů (dosaďte si, co chcete), kteří chtějí ovládnout svět, pošlou zpátky do duševního středověku.