I v České republice se postupně prosazuje a upoutává stále větší pozornost mezinárodní hnutí Extinction Rebellion, které se pomocí akcí občanské neposlušnosti snaží zastavit "probíhající hromadné vymírání a minimalizovat riziko společenského kolapsu" a přimět vlády v jednotlivých zemích, aby v situaci klimatické a ekologické krize začaly urychleně jednat.

Extinction Rebellion svými akcemi a celkovým pojetím otevírá řadu otázek ohledně nástrojů a strategií, které volí k prosazování svých cílů. A nakonec tím může vést k hlubším úvahám o současném politickém rozhodování, jaké k němu existují alternativy a jaké výhody a nevýhody mají jednotlivé způsoby, jak se dobrat k nějakému závaznému rozhodnutí, jehož důsledky se dotknou bezmála každého. S tím úzce souvisí i to, proč je toto hnutí, které se velmi rychle rozšířilo do mnoha zemí a také u nás získává nové stoupence, mezinárodně tak úspěšné.

Hnutí Extinction Rebellion, jak se píše na webových stránkách jeho české odnože, vychází z toho, že "volby, lobbování, petice, protesty a další konvenční způsoby občanského zapojení selhávají, protože změně brání silné politické a ekonomické zájmy".

Klíčovým prvkem, který stojí v jádru hnutí a jeho činnosti, je to, že k prosazení změny systému není potřeba nijak velká část občanů: "Z historických dat vyplývá, že k úspěchu potřebujeme, aby se zapojilo 3,5 % obyvatel – v ČR to znamená 370 tisíc lidí."

Strategií hnutí je proto nenásilná občanská neposlušnost, kdy chce narušit ekonomiku, a otřást tak stávajícím politickým systémem. Jinak řečeno - usiluje o narušení běžných pořádků s cílem upozornit na problém.

Narušení pravidel a svévole

V čem je takové jednání sporné, je vidět na první pohled. Provází ho značná míra svévole, kdy skupina lidí chce komplikovat každodenní život občanů, aspoň zčásti vykolejit běžný chod společnosti, a tím k sobě přitáhnout další příznivce, aktivizovat je, upozorňovat na krizi, které podle ní čelíme, stupňovat svůj nátlak, nabalovat na sebe ještě více sympatizantů, až se dosáhne vytyčeného procenta, a nakonec se podaří vynutit si žádané změny.

Legitimitu pro svůj postup čerpá Extinction Rebellion z toho, že se nacházíme v situaci kritického ohrožení lidstva, která ho zkrátka vyžaduje: Potřebujeme panikařit a bít na poplach, abychom se zachránili, protože ostatní možnosti se vyčerpaly a ukázaly jako nefunkční. I kdyby to byla pravda, prvek svévole tím nemizí a není možné ho zakrýt dovoláváním se sebevětší hrozby a její nezpochybnitelné a objektivní existence.

Společenské soužití má svá pravidla. Pokud je někdo narušuje ve snaze vyvolat paniku, v jejímž důsledku by se zcela zhroutila, bere na sebe velkou odpovědnost. Měl by počítat s tím, že není tak jednoduché nahradit určitý systém pravidel jiným ideálním, který si představuje jako Hurvínek válku. Případně nová skvělá pravidla teprve vzniknou pod tíhou nastalé situace po zhroucení starých, kdy se všechno tak nějak živelně a nanejvýš příznivě vyvine ve prospěch všech.

Výsledek však nejspíš bude horší a nějakou dobu nemusí platit pravidla žádná, což rozhodně není žádoucí stav. Především ale, pokud Extinction Rebellion bude ve stále větší míře nabourávat pravidla, která si občané nějakým způsobem vzali za svá a která usnadňují jejich fungování, společnost si to nenechá jen tak líbit.

Aktivisté si to uvědomují a jsou ochotni přijmout za své chování určitou odpovědnost a nechat se třeba i zatknout nebo platit pokuty. Ve skutečnosti je to součást jejich taktiky, která má za cíl na sebe upozornit a rozšířit řady přívrženců hnutí. Kromě toho to dodává jejich požadavkům nemalou váhu, protože se kvůli nim nerozpakují zakusit leccos nepříjemného.

Rebelie, represe a stupňování nátlaku

Potíž je v tom, kam by to celé vedlo, když to domyslíme do důsledků. Co kdyby Extinction Rebellion opravdu dalo v České republice dohromady 370 tisíc lidí, kteří by se skrz co největší ekonomické škody a narušení běžného fungování společnosti snažili dosáhnout požadavků hnutí, mezi které patří i to, aby vláda přijala "právně závazná pravidla k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2025 a ke snižování spotřeby"?

Takové množství občanů blokujících dopravu ve městech apod. působí jako utopie. Ale ti, kteří se v hnutí angažují, si zřejmě myslí, že to je možné, a upínají se k tomu. Ovšem kdyby se to podařilo, škody a výsledný chaos by byly značné.

Prosadilo by však hnutí spolu s tím své požadavky, anebo by spíš se stále větším rozsahem jeho akcí a počtem lidí, kteří by se jich účastnili, narůstala i represe, jež by měla za cíl působení Extinction Rebellion potlačit a jeho členy odradit od další aktivity?

Na mimořádnou situací vynucené počiny aktivistů by tak dost možná navázala výjimečná opatření ze strany státu a jeho orgánů, čemuž by případně předcházelo to, že by ve volbách uspěla uskupení požadující proti nim tvrdší a nekompromisní zásahy.

Ke stupňování, gradaci a nasazování krajních prostředků by proto docházelo na obou stranách a vše by se jen dále zhoršovalo. Domýšlí Extinction Rebellion tyhle následky? A kam až je ochotné zajít? Pokud jeho přívrženci mají pocit, že lidstvu hrozí to nejhorší, pak asi jejich odhodlání úplně malé nebude.

Láska, laskavost a zloba

Zároveň zásluhou efektních akcí, které nesou ovoce v podobě zviditelnění hnutí, jeho rychlého růstu a přílivu dalších příznivců, je angažmá v něm pro jeho nové členy motivující a prozatím jim nehrozí ve větší míře vyhoření.

Mohou se snadno zapojit, podílet se na konkrétních věcech a skoro okamžitě vidět výsledky své práce - ať už jde o mediální výstupy nebo dopady jejich konání na život měst. A mohou si od nich slibovat, že donutí běžné občany se zastavit a zamyslet se nad klimatickou a ekologickou krizí. Navíc si mohou říkat, že jsou součástí něčeho přelomového a zachraňují svět. Právě díky tomu se hnutí může nadále rozrůstat a šířit. A ještě zdaleka nemusí být za zenitem.

Jistě, vše se může odehrát i jinak a stupňování snahy narušit fungování společnosti na straně jedné a represe na straně druhé nemusejí nastat. Hnutí může o svých požadavcích přesvědčit většinu společnosti a změny prosadit klasickou cestou zastupitelské demokracie. To je ovšem spíše nepravděpodobné, protože cíle Extinction Rebellion jsou natolik radikální (a přitom z nich nechtějí v žádném případě slevovat a uzavírat kompromisy), že už z principu je není možné prosazovat jinak než formou nátlakových akcí.

Dají se obhájit tím, že k tématu klimatické krize přitáhnou pozornost a přimějí velké množství lidí se nad ním zamyslet? Mnohem více než burcovat společnost, aby se o změny klimatu zajímala a propadla panice kvůli tomu, co nám hrozí, by bylo užitečné debatovat o tom, jaká konkrétní opatření a s jakými náklady a dopady a na jaké úrovni by bylo dobré přijmout.

Hnutí Extinction Rebellion jde však mnohem dál. Má svoji představu světa, který je jakýmsi harmonickým a láskyplným rájem: "Naší vizí je svět, kde láska a laskavost jsou součástí každodenního života. Byl by to svět, kde se staráme a pečujeme o krásu přírodního světa, žijeme bok po boku se všemi lidmi a formami života. Byl by to svět, kde si vážíme všeho, co máme. Svět, kde nemusíme chtít stále víc – být něco víc, vlastnit víc, vidět víc. Svět, kde jsme spokojení s tím, jací jsme, co máme a kde žijeme. Naše každodenní životy jsou prosté, přesto je naplňuje hlubší smysl a soužití s ostatními."

Je možné, aby takový svět občanům vnutilo 3,5 procenta obyvatel pomocí narušování běžných pořádků, jak se hnutí domnívá? Lze si vyvzdorovat a vynutit lásku a laskavost? Nebývá to spíše tak, že výsledkem tlaku je protitlak? A kdo neváhá druhé rozzlobit, rovněž zlobu sklidí, a žádná láska a laskavost z toho nevznikne?