V souvislosti se změnami klimatu se velmi často hovoří o nutnosti přehodnotit to, jakým způsobem uvažujeme o ekonomickém růstu. Také klimatická aktivistka Greta Thunbergová se ve svém projevu na Valném shromáždění OSN vymezila proti pohádkám o věčném ekonomickém růstu, které nám cpou političtí lídři.

Od příznivců Grety Thunbergové, environmentálních aktivistů a těch, kteří by rádi v souvislosti s klimatem změnili to, jak naše společnost a ekonomika funguje, stále dokola zaznívá, že nekonečný růst na konečné planetě není možný.

Také jeden z organizátorů středoškolských stávek za klima Petr Doubravský v rozhovoru pro Tiscali.cz před časem uvedl: "Ve chvíli, kdy naše ekonomika roste jenom na základě drancování přírodních zdrojů - a opravdu ten ekonomický růst neroste na stromech, ale vždycky roste na úkor nějakých zdrojů, ať už jsou to přírodní zdroje, nebo zdroje lidské - myslím si, že nekonečný ekonomický růst na planetě, která má přírodní zdroje omezené a má omezené množství emisí skleníkových plynů, které může vypustit do atmosféry, prostě není možný."

Pod vlivem klimatických změn, hnutí, které Greta Thunbergová dala do pohybu, a mediálního poprasku, který se rozpoutal, se tak nelze vyhýbat ani otázkám spjatým s ekonomickým růstem a principy, na kterých jsou naše ekonomiky postavené.

Nakolik má smysl ekonomický růst odmítat? Je potřeba hledat takové uspořádání společnosti, kde by růst a touha po něm nehrály žádnou roli? Je možné ho něčím nahradit? Jaký význam má a jak ho vůbec chápat? To vše se zdá být aktuální a je nutné se na to ptát.

Překonávání překážek a společensky škodlivé aktivity

Problematika ekonomického růstu je velmi složitá. Samotné číslo, o kolik ta která ekonomika za poslední rok vzrostla, může být ovlivněno spoustou služeb a produktů, u nichž může panovat větší či menší konsensus na tom, že jejich společenský dopad je negativní, nebo dokonce společnost ohrožující.

Přesto platí, že ekonomický růst představuje určitý pohyb a změnu, která je spojená s nemalou energií. Čím větší tahle energie je, tím větší potenciál je v ní obsažený. A spolu s tím se také zvětšuje příslib vyšší životní úrovně, bohatství, pokroku a toho, že lidstvo se bude vyvíjet a překonávat všemožné překážky, kterým čelí.

To neznamená, že ekonomický růst se neskládá z mnoha aktivit, které jsou třeba i společensky škodlivé. Nelze však zapomínat na to, že jeho součástí jsou nadějné vyhlídky, a to navzdory tomu, jakou kvalitu ekonomický růst má a z čeho je složen.

Pokud se některá energetická společnost rozhodne ukončit činnost svých uhelných elektráren a nahradit je větrnými či solárními, samozřejmě tím přispěje k ekonomickému růstu. Jestliže se někdo zbaví svého starého automobilu se spalovacím motorem a pořídí si elektromobil, rovněž jde o příspěvek k ekonomickému růstu. Pokud počítač, na kterém pracuji, už nevyhovuje mým požadavkům, abych na něm mohl plnit nové a náročnější pracovní úkoly, a proto si pořídím výkonnější, opět napomáhám ekonomickému růstu atd.

Kouzlo i hlavní negativní rys ekonomického růstu spočívá v tom, že k němu stejně tak přispívá to, když se postaví modernější a více vyhovující nemocnice nebo se investuje do lékařského výzkumu, který přinese průlom třeba v léčbě rakoviny a prodlouží průměrnou délku života, jako to, když si někdo koupí svůj 121. automobil či prohraje spoustu peněz v kasinu.

Nerovnoměrný ekonomický růst

Magie ekonomickému systému, ve kterém žijeme, se odvíjí od toho, že je natolik složitý, provázaný a komplexní, že není možné docela jednoduše oddělit jedno od druhého. Tím, že si někdo kupuje další a další nesmysly a hlouposti, které ve skutečnosti nepotřebuje, sice velmi zprostředkovaně, přesto však ovlivňuje řadu dějů a procesů souvisejících s celkovou kondicí hospodářství, ale i výzkumem a vývojem, jehož součástí jsou také elektroauta či různé jiné objevy a vynálezy.

I peníze vyhozené za úplné zbytečnosti nebo za něco, co se jako zbytečné může někomu jevit, mohou nakonec dotéct tam, kde sehrají důležitou roli a přispějí k tomu, že společnost jako celek se vyvíjí, životní úroveň stoupá a výsledkem je pokrok v různých oblastech života občanů.

Z toho neplyne, že cokoli, co k ekonomickému růstu přispívá, je pozitivní. Jde jen o to, že to v rámci komplexního celku má určitý význam, a pokud by se to z něj bylo příliš rychle vytrhlo, může to mít nepředvídatelné a bolestivé následky. Proto všechny zásahy, které jdou tímto směrem, by se měly podnikat opatrně, a ne příliš zhurta.

Další podstatná charakteristika ekonomického růstu je jeho nerovnoměrnost. Blahobyt a celková spotřeba energie jsou v některých státech mnohonásobně vyšší než v jiných a uvnitř jednoho státu jsou zase pro změnu velmi velké rozdíly mezi jednotlivými obyvateli.

Takže můžeme stokrát říkat, že je mnoho zemí, které ještě mohou růst, kdežto například část evropských států už vyrostla dost, a měly by naopak brzdit. Ale většina jejich občanů na to pravděpodobně bude mít odlišný názor, protože právě oni patří k těm, kteří tak vysokou spotřebu a životní úroveň nemají. Těžko si tak představit společnost, která by se ekonomického růstu zcela zřekla a systematicky ho potlačovala.

Optimální hranice růstu

Kromě toho existují i další faktory, které vedou k tomu, že touha po růstu se jeví jako logická a do značné míry jako opodstatněná. Pokud nevíte, co vás postihne za několik let (dokonce netušíte ani to, co se stane za měsíc, týden nebo ještě ten samý den), samozřejmě chcete být co nejlépe zajištěni, abyste případné problémy zvládli. Usilujete tedy o maximum, protože nevíte, co přijde.

Stejně tak platí, že žádná technologická novinka, pokrok a prosperita nebývá bez vedlejších efektů a nežádoucích doprovodných jevů (ať už jsou to civilizační choroby, závislost na chytrých telefonech a sociálních sítích, poruchy soustředění nebo i samotná klimatická změna). A všechny tyhle potíže a hrozby opět skýtají příležitost pro rozvoj nových služeb, technologií, vynálezů, výrobních postupů atd., a tudíž i pro ekonomický růst.

Další problém je, že nelze stanovit optimální hranici, u které si můžeme říct, že ekonomika vyrostla již dostatečně, spotřeba energie a životní úroveň lidí je právě tak akorát a pokračující růst nejenom že není potřeba, nýbrž je i kontraproduktivní.

Jak by se takový strop určoval? Jak by se vynucovalo, aby ho nějaká země či jednotlivci nepřekročili? A jakým způsobem by se naopak zajistilo, aby na ni všichni, kteří zaostávají, doputovali, a tak nějak plus mínus kolem ní se dlouhodobě drželi? Ve výsledku by muselo jít o velmi rigidní a nesvobodný systém, který by dost možná vedl k tomu, že by ještě mnohem více lidí než dnes bylo hluboko pod touto hranicí.

Obecná touha, kdy obyvatelé jednotlivých států i celé společnosti chtějí víc a víc, má mnoho ničivých dopadů a lze poukázat na řadu negativních důsledků, ke kterým přispěla. Zároveň jde o motor, který lidstvo v současné době pohání a napomáhá tomu, že se v mnoha oblastech posouvá vpřed. Pokud bychom k němu chtěli najít alternativu, musela by mít podobu brutálních zásahů shora, kdy některým zkrátka zakážeme růst.

Nakonec nám nezbývá nic jiného než vylepšovat to, co nefunguje, a napravovat to, co nás ohrožuje, a i s pomocí ekonomického růstu reagovat na problémy, které rovněž ekonomický růst přináší. Můžeme se sice snažit některými regulacemi ten nejvíce škodlivý růst omezit, ale to je tak všechno.