Vrazi a oběti: Jak dopadlo vyšetřování masakru v Sudetech?
Záhadná smrt československých četníků v Liptani je stále předmětem bádání. Okolnosti případu a nejasnosti kolem obětí i pachatelů přiblížil v první části rozhovoru (ZDE) pro Tiscali.cz historik Ondřej Kolář. Co bylo z jeho pohledu na rekonstrukci událostí nejsložitější? A jak dopadlo poválečné vyšetřování?
Od tak zvané liptaňské tragédie uplynulo 22. září osmdesát let. Není to jediný případ, kdy henleinovci v pohraničí povraždili příslušníky československých bezpečnostních složek. Masakr četníků je ale dodnes obestřený řadou otázek.
- Co bylo na rekonstrukci této události z pohledu historika nejsložitější? Svědkové zmizeli, byla to zvláštní oblast. Říkal jsi, že pracuješ s prameny. Co zásadního se ti dostalo do ruky?
Literatura o tom v podstatě není, nebo jsou jen různé zmínky. Věnuji se dějinám četnictva a k Liptani jsem se dostal víceméně oklikou v rámci projektu, kdy zpracováváme činnost Mimořádného lidového soudu v Opavě. V několika spisech se řešily právě liptaňské události, což byl základ pro práci. Nicméně to byl také fond donedávna badatelům nepřístupný.
Těžké bylo zorientovat se i v jednotlivých svědectvích podaných s odstupem několika let. A výpovědi a získané materiály porovnat. Samozřejmě jsem to chtěl doplnit i německými kronikami, z Liptaně ovšem žádná není. Ale jak jsem říkal, v okolních se o tom nějakým způsobem zmiňovali.
- Liptaňská kronika se ztratila?
Z Liptaně opravdu není vůbec nic. Kolem Liptaně se přitom vytvořilo několik tradovaných mýtů. Někteří třeba odkazují na novinový článek, který cituje údajnou liptaňskou kroniku – ta však prokazatelně v žádném tuzemském archivu neexistuje. Ani žádné jiné důležité písemnosti z období okupace nebyly nalezeny. Takže ta citace, v níž se detailně popisuje dobíjení raněných, je patrně vymyšlená. Nemůžeme tvrdit, že se to nestalo, ale za nacistické okupace by žádný kronikář něco takového nenapsal. To se mohlo objevit maximálně v soukromé korespondenci. Na 99 procent se tedy jedná o falzifikát.
- Jak dopadlo to poválečné vyšetřování? Padly tam i nějaké tresty smrti?
Padly tři tresty smrti, těch obviněných bylo třináct. Několik se jich před soud nedostalo, protože je nedopatřením zařadili do odsunu. A hodně pikantní je to v případě Karla Seliga, kterého po válce zatkli – a on jim utekl.
- Takže se před válkou vrátil na Osoblažsko?
U Karla Seliga ani nevíme, zda byl na frontě. Po válce je pak zajímavé, že jim v roce 1946 utekl, aniž by s ním byl sepsán výslechový protokol. Od jiných, kteří byli třeba odsunuti, nebo též utekli, alespoň výslechové protokoly existují. Máme jejich verzi událostí. Od velice důležitého Seliga to chybí. Až mi to místy smrdí nějakou konspirační teorií, jestli ho Státní bezpečnost nepustila za příslib nějaké spolupráce.
Na druhou stranu v retribučním soudnictví a vězeňství tehdy musel být strašný chaos, řešila se spousta lidí…
- Kdo případ vyšetřoval?
Uskutečnilo se to ve dvou liniích. Prvním vyšetřovatelem byl Josef Šimák, poválečný velitel stanice v Liptani, který s tím začal z vlastní iniciativy. Vedl vše střízlivě, věcně, stručně, jasně. Jenže, jak jsme zmínili výše, neměl páky, aby vyšetřování prosadil, potýkal se s nepříznivými okolnostmi.
Pak se do toho vložil poručík Václav Černý, předválečný důstojník četnictva, po válce velitel školy pro výcvik příslušníků SNB v Krnově. Právě Černý to dokázal protlačit. Vyšetřoval po vlastní linii, vyslýchal spoustu lidí už i v krnovském odsunovém středisku. Ale nejsou dochované protokoly, což je další problém. Někteří svědkové a obvinění odvolávali výpověď, to se dělo běžně. Ale tím, že ty protokoly nejsou, nemůžeme zároveň vyloučit, že si Černý něco přimyslel či zařadil do schématu tak, jak se mu to lépe hodilo.
Z jeho vyšetřování se dlouhou dobu vycházelo, protože na podzim roku 1945 sepsal pamětní spis, který je poměrně známý. Potom to posílal v desítkách kopií na různé úřady, aby o tom vzbudil povědomí, což se mu podařilo. A což je jeho velká zásluha. Ale zároveň je ten spis z badatelského hlediska prostě problematický.
Nebere v potaz ty novější okolnosti, novější zjištění, protože proces byl ukončen až v roce 1946. Takže mezitím je v podstatě skoro nějaký rok dalšího vyšetřování, kdy se do toho vložila řada dalších, kteří hledali Čechy, kteří před válkou žili v Liptani, nebo Němce, kteří třeba byli v zajateckých a odsunových táborech různě po republice. Černého spis je prostě zpracovaný poměrně precizně, ale je nekompletní. Nemáme agendu, na jejímž základě k popsaným závěrům došel.
- Kdo dostal ty tresty smrti?
Prvním byl Josef Schlusche, který je zajímavý tím, že původně mezi obviněnými vůbec nebyl, přidali ho dodatečně. Naběhl si sám tím, že jako jediný přiznal, že se toho odzbrojení účastnil se zbraní v ruce.
Dalším popraveným byl Bruno Peschke - celý ten soudní proces byl nazván Bruno Peschke a spol. Z těžko pochopitelného důvodu se dostal do popředí, přestože nebyl nějaká výrazná figura.
Ale tam zřejmě rozhodlo to, že v podstatě jeho, Schluscheho a třetího později popraveného Aloise Steffana právě Černý jako předválečný znalec regionálních poměrů označil za hlavní exponenty Sudetoněmecké strany. Aloisi Steffanovi potom přitížilo i to, že dostal takzvanou Sudetoněmeckou medaili za osvobození, kterou zřejmě neměl pro nic za nic. Právě od něho jediného máme také dochovanou fotografii.
Jeho manželka totiž našla fotku, kde sedí u piva s nějakým četníkem. Chtěla ji použít jako doklad toho, že měl dobré vztahy s četnictvem, že nebyl nepřítelem československého státu a tak dále.
Takže tady ti tři byli popraveni a další tresty se pohybovaly zhruba od patnácti let do doživotí.
- Když se odsouzení dostali ven, byli odsunuti?
Vesměs. Velká část jich byla amnestována kolem poloviny 50. let. V Československu zůstal zřejmě jediný z nich – Friedrich Kolbe, který pak pracoval v Tišnově.
- Ví se, proč neodjel?
Těžko říct. Faktem je, že to následné vysídlení se dělo většinou na vlastní žádost. Respektive pokud dotyčný zažádal, tak měl šanci na předčasné propuštění, aby se o něj republika nemusela starat.
Spoléhám na to, že příjmení Kolbe není tak běžné. V republice jsou snad čtyři lidi, kteří je nosí. A někteří žijí dokonce v regionu.
Bylo by dobré, kdyby nějací příbuzní měli třeba starou fotografii z Liptaně 30. let. Protože to je v podstatě případ, ke kterému - kromě fotky Aloise Steffana s "krýglem" v ruce - není jediná fotografie.
- Takže jsou k dispozici jen podoby obětí?
V podstatě. Což mi připomíná – oběti. To je taky věc. Dlouhou dobu například nebyla dostupná fotografie Viléma Lehera, respektive nebylo jisté, zda je to on. Teď už je potvrzené, že jsou asi tři jeho různé fotky, na kterých lze komparovat jeho podobu. Ale je obrovský zmatek v pohřbených a exhumovaných. Všude se píše, že po válce exhumovali Inocence Dostála a Františka Čecha. Plus se mi podařilo dohledat, že Mokrý, o kterém se všude píše, že ještě leží v Hlubčicích, byl například exhumován už v roce 1939.
- Zažádali o to příbuzní?
Ano, manželka. Je zpopelněn. Má dochovaný náhrobek ve Frýdku-Místku. A podle nejnovějších zpráv se známému podařilo, neboť na jeho hrobě nechal dopis, kontaktovat rodinu. Snad tedy budou i nějaké novinky.
Hofírek byl také exhumován už v následujícím roce. Ten je pohřbený v Řícmanicích. A Františka Čecha, který měl být údajně exhumován až po válce, pohřbili v domovském Dobřínsku též už koncem 30. let. Náhrobek je tam dochovaný dodnes.
Mokrého zpopelnili. Jak proběhl pohřeb u dalších, je zatím nejasné. Ale minimálně Leher a Svoboda by měli stále ležet v Hlubčicích.
Pokud by byla pravda, že v Hlubčicích leží čtyři oběti ze šesti, mělo by smysl požádat úřady, kopnout tam a pokusit se provést soudní pitvu. Po 80 letech by to asi nic moc nedalo, ale pokud by se našly například zbytky projektilů, dala by se minimálně potvrdit teorie, že všechny zastřelil jeden člověk z jedné zbraně. Ale tím, že minimálně jedna oběť byla zpopelněna a ostatní jsou pohřbeny na různých místech neznámým způsobem, je otázka, jestli by nějaké forenzní vyšetřování mělo smysl. Z justičního hlediska je to samozřejmě promlčeno, pachatelé mrtví.
- Kdo po válce vypovídal?
Desítky Němců. Protože, jak jsem zmínil, čeští svědci v podstatě nebyli. A ještě jedna zajímavá věc, co se týče těch svědků. Šimák totiž od začátku vycházel z informací od konfidenta, který nikdy nebyl identifikován.
Mám asi tři pracovní teorie, kdo to mohl být. Protože zde několik lidí vypovídalo celkem věcně a s distancí, nesnažili se mlžit. A lze předpokládat, že pokud ten konfident prostě s několika dalšíma desítkami liptaňských Němců pobýval v odsunovém středisku, tak se prostě nehodilo říct: "To je ten člověk, kdo vás prozradil."
ČTĚTE TAKÉ: Nacisté mu vyvraždili rodinu, komunisté ho nepustili ven ze země. Příběh Alexandera Feuersteina
Osobně si myslím, že se jednalo o jednoho důchodce, který bydlel naproti stanici a viděl všechno z okna.
Poměrně věcné jsou také výpovědi lidí, kteří nebyli u přepadení, ale účastnili se převozu padlých. Neměli důvod si vymýšlet, jednalo se navíc o lidi z okolních vesnic.
Ale jinak je problém, že většina svědectví nebo výpovědí je jednoznačně tendenční. Ovšem srovnáním se dá dobrat k určitým informacím.
- A otázka na závěr, v souvislosti s bratry Seligy. Je šance dohledat je například ve spolupráci s německou stranou?
Pevně doufám, že ano. Minimálně o Franzovi tedy víme, že byl ještě v 60. letech v Německu. Jsou tam nějaké detaily, takže si myslím, že přes Centrum pro postihování nacistických zločinců v Ludwigsburgu by se dalo něčeho dopátrat. Rád bych se do toho dále pustil. Bylo by zajímavé zjistit alespoň to, co se potom s těmi lidmi prostě stalo.
Ondřej Kolář je vedoucím oddělení historického výzkumu ve Slezském zemském muzeu
Kurzy
Finance
Kurzovní lístek: 21.11.2024 Exchange s.r.o.
EUR | 25,250 | 25,390 |
USD | 24,030 | 24,210 |