"O případu se dlouho moc nevědělo, v literatuře jsou různé mýty," upozorňuje v rozhovoru pro Tiscali.cz historik Ondřej Kolář, který se událostí starou osmdesát let zabývá.

• Za jakých okolností se incident v Liptani odehrál?

Okolnosti, pokud začnu ze široka, byly dány politickým kontextem a věcí, na kterou se trochu zapomíná. Tedy že už před Mnichovem probíhala diplomatická jednání o osudu takzvaných Sudet. A již v počátku třetí zářijové dekády československá vláda na základě jednání v Berchtesgadenu a Bad Godesbergu de facto vyslovila předběžný souhlas s tím, že by byla ochotna Německu odevzdat část pohraničních území.

Což si henleinovci vyložili v podstatě jako vítězství, impuls k nějaké akci k zabrání Sudet. Euforii využil i Hitler, který právě 22. září vydal rozkaz sudetoněmeckému freikorpsu a dalším bojůvkám, aby obsadily pohraniční výběžky.

Mělo to vypadat, že sudetoněmecký lid dává najevo nadšení, přebírá spontánně kontrolu nad územím, "obnovuje pořádek" poté, co se československé jednotky stáhnou. Jenže se nestáhly.

Dvaadvacátého nicméně začalo v různých místech pohraničí odzbrojování jednotek Stráže obrany státu. Zpravidla byly odzbrojeny pod příslibem volného odchodu, ale jejich příslušníky pak internovali, odvezli do Německa, a tam je drželi zpravidla tři až šest týdnů. Většinou odzbrojení proběhlo poměrně pokojně. Četníci, finanční strážníci, vojáci a další neměli instrukce, chyběl jim přehled o tom, co se děje, jak se zachovat a jaká je celková politická situace i direktivy.

Často postrádali i telefonní nebo telegrafní spojení.

• To je zásadní i pro Liptaň, že zde bylo nějaké zpoždění informací?

Přesně tak. V té době v Praze a v dalších větších městech propukly masové demonstrace proti odstoupení Sudet, které vyústily v pád Hodžovy vlády, nástup takzvané "vlády obrany státu" a následné vyhlášení mobilizace. To ovšem v pohraničí nevěděli ani českoslovenští představitelé státní moci, ani povstalci.

U Liptaně je ale problém a rozdíl například oproti Vidnavě. Ve Vidnavě byly také nějaké oběti, ale i přeživší, kteří o události už tehdy referovali, stejně jako existovala dobová svědectví o incidentech v západních Čechách a jiných regionech, která se dostala do tisku. Konaly se i státní pohřby.

V Liptani se ale vše odehrálo v tichosti, padlí byli oficiálně považováni za nezvěstné. A vlastně až v průběhu února a března 1939 se jejich rodiny oficiálně z Německa dozvídaly, že jsou jejich blízcí po smrti.

Uvádělo se, že zemřeli v zajetí, při pokusu o útěk, nebo při střetu s německým vojskem. Protože další atypická věc pro Liptaň je, že k této události se nacistická propaganda odmítala hlásit. Byli tam postříleni už odzbrojení lidé. Nacisté byli schopni přiznat případy, kdy došlo k přestřelce, což vydávali za obranu před československou agresí. Ale toto nemohli obhájit, tak mlžili. Což je další důvod, proč se o tom dlouhá léta příliš nevědělo.

Vše se začalo mapovat až po válce. A to ještě tak, že když první poválečný velitel SNB v Liptani začal z vlastní iniciativy vyšetřovat, bylo mu řečeno, ať to nechá být, protože věznice jsou přeplněné, Němci budou stejně odsunuti a v podstatě "to nikoho nezajímá" a bude s tím práce.

• Co se v osudný den stalo, alespoň podle toho, co lze na základě pramenů rekonstruovat?

Lze předpokládat, že to byla akce sudetoněmeckého freikorpsu, či nějaké bojůvky. Nikdo z vyšetřovaných to pak nepřiznal, ale váže se k tomu zajímavost, kterou jsem zjistil celkem nedávno. Vypadá to, že někteří lidé z Liptaně byli i u odzbrojení četnických stanic v Třemešné a dalších obcích, což utvrzuje předpoklad, že se jednalo o cílený plán – do něhož však zdaleka ne všichni byli zasvěceni.

Do určité míry se ale dění vyvinulo i spontánně. Někteří vypovídali o tom, jak se bavili, že po odchodu československých jednotek převezmou kontrolu. Údajně chtěli "požádat" osazenstvo četnické stanice o vydání zbraní a po jejich evakuaci je zastoupit, než přijde německá armáda.

Kolem osmnácté hodiny 22. září se tedy u nádraží v Liptani začaly vydávat zbraně, které byly pašovány z Německa přes vesnici Pelhřimovy. Vytvořila se tu skupina asi 150 až 180 osob. Některé prameny píší o "zfanatizovaných mladících", ale když se podíváme na lidi vyšetřované po válce, jedná se vesměs o pány mezi 30–40 lety. Žádní mladí floutci, kteří by nevěděli, co dělají, ale chlapi, jež za sebou měli vojenskou službu v československé armádě, ti starší bojovali třeba i v první světové válce.

Pak se skupina vydala k četnické stanici, která sloužila i jako sídlo družstva Stráže obrany státu. Tam dorazili kolem půl osmé. Čímž se dostáváme k jedné věci, která se traduje, a to že telefonní spojení bylo přerušeno. Jenže existují svědectví minimálně tří četníků ze stanice v Třemešné, kteří ještě o té půl osmé mluvili s velitelem liptaňské stanice Rudolfem Mokrým.

Říkal jim, že vidí přicházet nějakou skupinu, půjde vyjednávat a uvidí, co se bude dít. Takže tím padá mýtus o odříznutí. Není důvod předpokládat, že by si toto někdo vymyslel. Nu a pak je tu ještě jedna důležitá věc – Mokrý v Liptani sloužil pouze tři týdny, nastoupil 1. září 1939.

• Odkud byl?

Odněkud z Moravy, dlouhou dobu sloužil v Petřvaldu na Těšínsku. A potom strávil asi dva roky předtím právě v Třemešné. Znal tedy region, ale Liptaň detailně zřejmě ne.

• Píše se, že právě Mokrý neuměl moc dobře německy…

Traduje se to. Jenže základ mít musel, jinak by nemohl dělat velitele v pohraničí, to by bylo příliš divoké. Koneckonců i na Těšínsku žili nějací Němci. Navíc je zajímavé, že podle německých svědectví se vyjednávalo v němčině, normálně, bez problémů.

Ta osádka stanice, kde byli tři nebo čtyři muži, počet je též jednou z otázek, se nakonec nechala odzbrojit. Neměli důvod se domnívat, že by jim hrozila smrt.

Ostatně pokud by se cítili ohroženi, tak měli na stanici minimálně jednu bednu granátů, mohli by se efektivně bránit. Budova tehdejší četnické stanice je navíc zděná a stabilní – pokud by se opevnili, vydrželi by několik hodin. Zároveň ale věděli, právě díky onomu telefonátu, že sousední Třemešná je též už odzbrojená a vše se odehrálo bez krveprolití.

Přistoupili tedy na podmínky, odevzdali zbraně, byli internováni a teď přichází zásadní problém.

Nevíme totiž, kdo s nimi v budově zůstal. Jestli tam byl jistý Alfred Selig, bratr vedoucího místní Sudetoněmecké strany Franze Seliga, se samopalem, nebo nějaká silnější hlídka.

Vše se však pak muselo seběhnout maximálně v rámci několika desítek minut po odzbrojení. Dle výpovědí Franz Selig sháněl někoho, kdo by odvezl četníky do Hlubčic, do internace. A během této chvíle došlo k tragické náhodě, když ke stanici přijížděla na motorce nic netušící dvoučlenná hlídka finanční stráže.

Vjela do davu 150 henleinovců, spustila se střelba, není však známo, že by stříleli ti financové. Možná měli pušky na ramenou, či pistole v poboční kapse, i tak by však za jízdy dost dobře střílet nemohli.

Udává se, že hodili do davu granát, který nevybuchl. Osobně si myslím, že ho možná cíleně hodili neodjištěný, neboť měli rozkazy nezavdat v pohraničí příčinu ke krveprolití, čímž by vyšli vstříc propagandě nacistů.

Ovšem ať následná přestřelka proběhla jakkoliv, na místě nakonec zůstali tři mrtví. Je předpoklad, a přiznali to později i někteří z německých svědků, že se pozabíjeli mezi sebou navzájem, neopatrností, když několik desítek mužů začalo střílet.

Z matriky se mi později podařilo dohledat, že mrtví byli třicátníky, tedy opět žádní mladíci. Dokonce dle svědectví jeden z těch tří padlých byl první, kdo začal střílet. A teď je tady další velká otázka – jak vše pokračovalo?

Všechny poválečné německé výpovědi jsou shodné v tom, že dva financové doběhli na četnickou stanici. A lidé v reakci na zjištění, že jsou tam tři mrtví, začali volat po odvetě.

Načež prý vzal Alfred Selig samopal a všechny uvnitř postřílel. Nevíme však, zda byl na stanici kromě Alfreda i někdo další, kdo by ty dva finance, kteří zřejmě měli minimálně pistole, odzbrojil, zajal a následně je zabil všechny naráz. Anebo jestli oni, což mi přijde z logiky věci pravděpodobnější, doběhli na stanici s tím, že netušili přítomnost německé hlídky. A tam je v podstatě někdo zastřelil hned mezi dveřmi. Pro to hovoří i poválečné rekonstrukce, kdy se udává, že leželi v jiné místnosti, než ostatní.

Později nikdo ze svědků nepřiznal, že by byl v době střelby v budově, možná tam kromě Alfreda Seliga opravdu nikdo nehlídal. Čímž se dostáváme k další dosud nevyřešené otázce v rámci celého případu. Svědkové, kteří později zajišťovali odvoz těl a úklid, mluvili o pěti padlých, to se uvádělo i v prvních vyšetřovacích spisech. Dnes ale víme, že jich bylo šest. Není však jasné, jestli ten šestý, František Čech, příslušník Stráže obrany státu v Rudolticích, byl tehdy na stanici, zda jej zastřelili někde v okolí, nebo prostě potom, když sem přišel například jako spojka s nějakým vzkazem.

Záhada kolem hrobů

• Kdo tedy na stanici zemřel?

No tak co víme s jistotou, byl tam velitel stanice Rudolf Mokrý, pak také Vilém Leher.

• To byl Němec?

To byl Němec. Jeho otec byl paradoxně členem nacistické strany. Leher se s rodinou moc nestýkal. Nikdo se po válce moc nestaral ani o jeho exhumaci v Hlubčicích.

Tak to jsou ti dva četníci. Pak tam prokazatelně byl z finanční stráže Ludvík Svoboda a ona hlídka, tedy Vítězslav Hofírek a Inocenc Dostál. Těchto pět je jasných, u Františka Čecha je však otazník ohledně toho, co se mu stalo.

Já byl z počátku nakloněn tomu, že mohl padnout někde jinde, pro což svědčí i to, že když se v roce 1939 řešila exhumace Hofírka, tak farář v Hlubčicích řekl jeho bratranci, že tam těch pohřbených bylo dokonce sedm. Je možné, že do Hlubčic mohli sváželi další mrtvé posbírané v pohraničí. Ale pak je tady pramen, který na incident reagoval jako první. A to kronika města Albrechtice, z roku 1939, čili dopisovaná s odstupem několika měsíců. Tam už se píše, že v Liptani bylo zastřeleno šest příslušníků Stráže obrany státu.

Kronika to líčí z hlediska nacistické propagandy, pokud však píše o šesti mrtvých, mělo by jich tam být šest, přesto určitá pochybnost zůstává. Neboť máme detailní svědectví jednoho z těch mužů, kteří zajišťovali převoz. A ten popisoval, kde těla ležela. A mluví prostě jenom o pěti. Takže stále nemohu vyloučit možnost, že František Čech to tam "koupil" někde v lese.

• Alfred a Franz nicméně nebyli jediný Seligové v případu...

No, další rodinný příslušník Karel Selig byl vlastníkem likérky a patřil k místní honoraci. Byl též majitelem budovy, kde sídlila četnická stanice. A jeden ze svědků po válce vypověděl, že tam při odzbrojování přišel rovnou s klíči od budovy…

• Hlavní aktéři po incidentu zmizeli?

Ti čtyři označení za hlavní pachatele, tedy bratři Seligové, Karel Reichel a František Grölich, byli pryč. Což svádí k otázce, jestli opravdu oni byli ti klíčoví, nebo se to na ně prostě takto hodilo. Podařilo se mi dopátrat, že když se v 60. letech v Československu obnovilo vyšetřování, bylo zjištěno, že Reichel zemřel počátkem 60. let a přinejmenším jeden z údajných pachatelů v Německu stále žil.

To byl zmíněný Franz Selig. Když se o něj v roce 67-68, začala československá Státní bezpečnost zajímat, tak cíleně nepožádala o jeho vydání, ale snažili se ho sledovat. Doufali, že by je mohl dovést ke svému bratrovi, kterého považovali za hlavního pachatele. Ale pak po roce 1968 a počátkem normalizace byla věc odložena ad acta, i v důsledku personálních změn, záznamy o další akci chybí.

• Alfred se tedy také ztratil…

O Alfredově další činnosti jsem nenašel jedinou větu. Ani zda byl na frontě – i vzhledem k věku lze předpokládat, že byl. Franz pracoval jako železničář, u něj je možné, že zůstal v týlu někde u dráhy, neboť se jednalo o strategické odvětví, železničáři na frontu nemuseli. Alfred, pokud válku přežil, se už zřejmě nevracel do Československa. Ze zajetí či v rámci repatriace se mohl dostat někam do Německa, či pak dál do ciziny.

U Alfreda je další zvláštnost, byť se to hůře určuje, když nemáme prameny přímo osobní povahy. Alfred žil totiž u nějakých vzdálenějších příbuzných, stranou od té rodiny, protože jeho blízcí na něj zřejmě neměli peníze. Dělal také nekvalifikované práce - na rozdíl od Franze, který byl státní zaměstnanec a který pak dělal i kariéru v partaji.

Působí to tak, že Alfred mohl být trošku zakomplexovaný člověk, který si prostě potřeboval něco dokázat. Jenže pak za to střílení též nějak zvlášť oblíbený nebyl. Neboť když trochu vychladly hlavy, spousta místních se k incidentu stavěla, jako že: "Proč střílet zajatce?" Že to je v podstatě věc, která se nedělá. Na druhou stranu je Alfreda v podstatě těžko nějakým způsobem hodnotit, protože přímo o něm téměř nic nevíme. Nemá spis ani v kartotéce NSDAP okresu Krnov, na rozdíl od Franze. Fond se nedochoval kompletní, ale o jeho členství nic netušíme. Nebo jestli prostě v devětatřicátém narukoval a pak někde zmizel.

• Kdo zajistil zmíněný převoz mrtvých?

Sehnali hostinského s náklaďákem ze sousední vsi. Nebyl nadšený. Převoz se uskutečnil další den, kdy místní zřejmě už reagovali na zprávy o mobilizaci. A viděli, že to nebude tak jednoduché, že ještě není vyhráno.

Někteří muži také z Liptaně utekli preventivně do Německa. Mezi nimi i Karel Selig, který tam oficiálně odjel na obchodní jednání. Trochu ho podezírám, že mohl být zákulisním spoluiniciátorem incidentu. Není známo, že by měl nějakou veřejnou funkci, ale jako podnikatel a zaměstnavatel mohl mít určité slovo.

V Hlubčicích se konal pohřeb, nedopátral jsem se však zatím nějaké knihy pohřbených, či zda o tom byl veden zápis. Tím, že se Hlubčice staly po válce součástí Polska a byl zde proveden odsun, je to s hledáním materiálů v polských archivech problematičtější.

Ondřej Kolář je vedoucím oddělení historického výzkumu ve Slezském zemském muzeu. Co bylo z jeho pohledu na rekonstrukci případu nejsložitější? A jak dopadlo poválečné vyšetřování? To se dovíte z druhé části rozhovoru, kterou vydáme v neděli 23. září večer.