Václav Havel, duchovní otec Visegrádské skupiny, by se divil, jak tenhle spolek zparchantěl. Sdružení, které vzniklo pod heslem „zpátky do Evropy“, by si dnes mohlo zvolit slogan „dál od Evropy“. Stala se z něj parta remcalů a potížistů.

V západní Evropě má stejně mizernou pověst jako Bratrstvo kočičí pracky mezi čtenáři Rychlých šípů. Není snad nejvyšší čas se z něj odporoučet?

Pokud ovšem Visegrád neměl být rozpuštěn už se vstupem jeho členů do Evropské unie. Takovou možnost připouští třeba poslanec Evropského parlamentu Luděk Niedermayer. „Myslím, že na začátku chyběl někdo, kdo by vzal papír, tužku a něco spočítal. Visegrád jsou čtyři země, které mají leccos společného, ale je to málo na to, aby to představovalo rozhodovací skupinu v rámci Evropské unie. Je to příliš málo na to, aby to blokovalo rozhodnutí,“ píše na svém webu.

Další angažmá ve Visegrádu by každopádně mělo být téma k zamyšlení pro příští českou vládu, která vznikne po volbách do sněmovny (20. a 21 října).

Byznys míří na západ

Visegrádskou skupinu založili v roce 1991 v maďarském městě Visegrád prezidenti Československa, Maďarska a Polska – Václav Havel, József Antall a Lech Walesa. Prvním cílem bylo společnými silami zatlačit na sovětské vedení a rychle rozpustit Varšavskou smlouvu i Radu vzájemné hospodářské pomoci, druhým co nejdříve vstoupit do NATO a Evropské unie, tehdy ještě Evropských společenství.

Obojí se podařilo. Nebylo to však zásluhou Visegrádu. O vstupu do Evropské unie, jak jinak, vyjednávala každá země zvlášť a do NATO se v první vlně rozšíření po pádu berlínské zdi nedostalo Slovensko. Cíl byl každopádně splněn. Přesto se členové Visegrádu rozhodli pokračovat (po rozpadu Československa ve čtyřce), byť až na období uprchlické krize a odporu V4 ke kvótám, jejich spolek jen paběrkoval.

Jistě, dalo by se namítnout: Proč ne Visegrád, když v unii fungují jiná regionální spojenectví? Třeba Benelux.

Benelux je však úplně jiný případ. Nevznikal jako lobbistická skupina, ale jako ekonomické sdružení. Belgičané, Lucemburčané a Nizozemci chtěli odstranit fronty kamionů na hranicích, a tak spolu domluvili celní unii, kterou později povýšili na unii hospodářskou. 

Bylo to v roce 1948, tedy ještě před tím, než se ke svému velkému evropskému dílu rozhoupali Francouzi a Němci. Benelux byl pro ně inspirací.

Česko, Maďarsko, Polsko a Slovensko jsou však součástí Evropské unie, nacházejí se na jejím vnitřním trhu, kde platí volný pohyb lidí, zboží, služeb i kapitálu. Obchodní překážky tedy nebylo potřebné odstraňovat. Odstraněny už byly, bez podílu Visegrádu. A pokud bychom chtěli budovat partnerství založené na byznysu, je zřejmé, že jsme se spíš měli obrátit na západ – k Německu.

Němci jsou naši největší obchodní partneři. Spolu s Nizozemci v Česku nejvíc investují. Do Německa míří třetina českého exportu. Vyvážíme tam zhruba dvakrát tolik, než do třech států Visegrádu. Z Německa také podstatně víc dovážíme než ze zemí tří zbývajících véčkařů.

A kdybychom k tomu hledali někoho duchovně a kulturně spřízněného do regionální party, pak jsme mohli přibrat Rakousko. Máme s ním několik staletí dlouhou společnou historii, nejen z habsburské monarchie, ale i z éry Přemyslovců, a česká legislativa vychází z rakouského, nikoli z maďarského nebo polského práva.

A konečně, abychom dostali čtyřku, tak jsme mohli vzít do party souputníky z Československa, kteří žijí na opačném břehu řeky Moravy.

Politici hledí na východ

Česká vláda si však vybrala družbu na východě a koaluje s autoritářskými režimy v Maďarsku a v Polsku. A tak se kamarádíme s národovcem Viktorem Orbánem, který řadí mezi velké maďarské státníky Hitlerova spojence Miklóse Horthyho, i s Jaroslawem Kaczyńským, paranoidním nacionalistou, který obviňuje opozici, že zavraždila jeho bratra, dvojče Lecha.

Jací to vlastně jsou spojenci? Maďarský ministr pro národnostní politiku Árpád János v parlamentu ujišťuje, že Orbánova vláda usiluje o zrušení dekretů prezidenta Edvarda Beneše, na jejichž základě byli po válce vysídleni z Československa sudetští Němci a Maďaři. A nikdo z české vlády ho neokřikne. Je snad Visegrád posvátný?

Byli to poslanci za vládní stranu Fidesz, kteří pomohli zařadit do zákona 4. červen jako Den národní soudržnosti. Tento památný den připomíná „porobu“ po přijetí Trianonské smlouvy, která po první světové válce vzala Maďarsku část někdejších území a dala ho sousedům (i Československu). Obdobně se Fidesz zasadil o to, aby 12. duben byl vyhlášen dnem památky vysídlených Maďarů z „Horních Uher“ (ze Slovenska).

Také polská vláda strany Právo a spravedlnost rozdírá staré rány. Připravuje sousedům fakturu za válku. Na podzim chce Němcům předložit požadavek na reparace – 72 let (!) po druhé světové válce. A obdobně jako před sedmi lety po nástupu k moci Fidesz likviduje i ona nezávislost veřejných médií a justice.

Je přitom zjevné, že vládní elity v Maďarsku a Polsku chtějí Visegrád využít pro svou politiku, kterou analytik Péter Krekó z budapešťského Politického institutu popsal jako „kulturní kontrarevoluci proti liberální mu pojetí Evropy“ (zde).

A co slovenská vláda? Její předseda Robert Fico vypadá vedle Kaczyńského a Orbána skoro jako klaďas Mirek Dušín vedle záporáků Bohouše a Štětináče.

Jenže jeho zájmy leží v eurozóně, ne ve Visegrádu. Není proto divu, že odhodil populistické předvolební sliby i ujištění, která dával na schůzkách V4 a nakonec přijal několik desítek uprchlíků. Tím se vyhnul řízení před soudním dvorem unie. Češi tak u soudu vystupují s nacionalistickou internacionálou Poláků a Maďarů.

Nahlíženo z Česka, nedostali jsme se do vybrané společnosti. To je patrné. Stejně jako to, že současný Visegrád je omylem české politiky.