Vilma (60): Od té doby, co se k nám přistěhovali noví sousedé, jsem se bála doma usnout

Ve vesnici, kde žiji už více než čtyřicet let, jsem prožila mnoho. Přestěhovala jsem se sem jako mladá nevěsta ke svému muži a z městské holky se během pár let stala opravdová vesničanka. Na ruch města jsem si odvykla a naplno si zamilovala klid a ticho venkova. Před třemi lety mi manžel podlehl vážné nemoci a já v našem domě zůstala sama. Máme sice tři děti, ale jejich návštěvy se většinou omezují jen na víkendy. A já si vždycky říkala – co by se mi tady, na vesnici, kde každý každého zná, vlastně mohlo stát?

S netrpělivostí jsem čekala, jací budou moji noví sousedé

A jak se říká – ten krásný klid byl jen tichem před bouří. Před rokem se totiž soused Jiřík rozhodl, že venkov už mu nestačí, a našel zalíbení v městském ruchu. Se svou partnerkou se odstěhoval a dům vystavil na prodej. Nedávno se mu konečně podařilo najít kupce.

Noví sousedé se měli přistěhovat každým dnem a já jen napjatě čekala, kdo vlastně přijde. Můj syn Pavel mi volal a s nadsázkou komentoval můj dosavadní svobodný život: „Třeba jsou mladí a mají i svobodného dědu v záloze.“ Smála jsem se a v duchu si říkala: „No to by mi ještě scházelo, starat se o nějakého dědka.“

Sebrala jsem odvahu a šla se s nimi seznámit

Bylo 1. září, když se před sousední dům přiřítil stěhovací vůz. Nový manželský pár, kterému mohlo být něco málo přes čtyřicet, vypadal na první pohled docela sympaticky. Trochu jsem si oddechla: „Zapadnou jedna dvě,“ pomyslela jsem si. Děti neměli, zřejmě hledali jen klid a to mi nevadilo. Vnoučat jsem měla dostatek sama.

Jenže vesnice má své tempo i svou síť. Dřív než se stačili pořádně zabydlet, začaly se šířit drby. V obchodě šeptali, že mají opletačky se zákonem a do klidu utekli záměrně. Na poště zas někdo věděl, že muž pobírá zvláštní dávky, a prý nemalé. Na každém rohu se vyprávělo něco jiného – pokaždé jiný příběh, vždycky ale s nádechem senzace. Rozhodla jsem se proto sousedy poznat sama. A říkala jsem si: „Pokud by opravdu byli kriminálníci, se švestkovým koláčem v ruce mě snad za bílého dne nezabijí.“

Noční setkání s novým sousedem mě zaskočilo

Otevřela mi milá blondýnka s charismatickým úsměvem. Hned jsem se ujala slova: „Jsem vaše sousedka Vilma, bydlím hned tady naproti.“ Žena se podívala směrem k mému domu a odpověděla: „Jo, já vím, máte hezký dům. Jsem Alena a můj manžel Jakub, který teď zrovna spí, vás určitě taky rád pozná.“ Poděkovala za koláč a zavřela dveře.

No alespoň jsem znala jejich jména. Říkala jsem si, že se zítra zastavím znovu a seznámím se i s Jakubem. Nakonec to ale nebylo třeba. V noci jsem totiž byla celá nesvá. Ze zahrady se ozývaly podivné zvuky. Neustále jsem rozsvěcela a pátrala po jejich původu, ale nic jsem neviděla. Když hluky zesílily, přepadl mě strach. A pak někdo zaklepal na dveře. Otevřela jsem  a přede mnou stál muž, kterého jsem do té doby znala jen od vidění. „Vy jste Jakub?“ zeptala jsem se nejistě. Neodpověděl. Jen se otočil a odešel. Bylo to děsivě zvláštní a mrazivé

Začínala jsem být ze souseda na dně

Den poté jsem se znovu vydala k jejich domu, chtěla jsem aspoň nějaké vysvětlení. Jenže scénář se opakoval. Otevřela mi Alena a s klidem oznámila, že Jakub spí. Zdálo se téměř nemožné ho během dne vůbec zahlédnout.

V noci se však dělo totéž. Stejné zvuky, stejné bušení na dveře  a za nimi znovu stál Jakub. Nemluvil, nereagoval, jen na mě upřeně a děsivě hleděl. Postupně jsem kvůli těmto nočním návštěvám přestávala spát. Bloumal po verandě, díval se mi do oken a znovu a znovu bušil na dveře. Měsíce plynuly a já byla úplně vyčerpaná, na dně, neschopná usnout bez strachu, co přijde dál.

Ptala jsem se Aleny, co se děje, proč ke mně její muž v noci chodí a děsí mě. Ale ona se jen pousmála a pokrčila rameny, jako by se vlastně nic nedělo.

Můj syn celou záhadou okamžitě vyřešil

Brzy jsem už nevěděla, co si počít, a zoufale jsem se svěřovala dětem po telefonu. Až se můj syn rozhodl, že tomu přijde na kloub. Přespal u mě a čekal na noční návštěvu souseda. Ta přišla přesně tak, jak jsem ji popisovala. Pavel otevřel dveře a oslovil Jakuba. Ten však jen stál, mlčel a nereagoval. Pavel se pousmál: „Mami, vždyť on je náměsíčný. Podle mě ani neví, že tady je.“ Jeho odhalení mě úplně zaskočilo.

Druhý den jsem zašla za Alenou a požádala ji, aby na něj v noci víc dohlížela. Přiznala jsem se jí: „Chtěla jsem na něj kolikrát zavolat policii, ale měla jsem z něj velký strach. Lidé z vesnice mi tvrdili, že jste kriminálníci.“ Alena se mi tehdy otevřela – právě proto se prý odstěhovali na vesnici. Ve městě to bylo stejné, Jakub jí v noci utíkal, bloudil a ona ho nedokázala uhlídat. Trpěl tím už od dětství a léčil se. 

Tento článek vznikl na základě skutečné události, použitá fotografie je pouze ilustrační. Prožili jste něco podobného? Podělte se s námi o svůj příběh a napište na info@tiscali.cz