Vilém z Rožmberka málem polským králem

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Renesanční velmož Vilém z Rožmberka, starší bratr slavného Petra Voka, jedna z nejvýznamnějších postav Království českého druhé poloviny šestnáctého století. Chybělo jen málo, a usedl na polský královský trůn. A to hned dvakrát.

Vilém z Rožmberka

Vilém z Rožmberka , zdroj: Wikipedie.cz

"Festina lente" neboli "Pospíchej pomalu". Svému heslu, které si dle dobového zvyku zvolil ve svých dvanácti letech, zůstal pan Vilém (1535-1592) věrný po celý život. Ačkoliv už coby šestnáctiletý mladík musel převzít odpovědnost za správu rozsáhlého rožmberského dominia a zapojit se do nejvyšší politiky, svému úkolu dostál se ctí. Charakteristická uvážlivost a diplomatická řešení namísto konfliktů získaly "českému místokráli" respekt a uznání přátel i protivníků.

Starší bratr Petra Voka

Vilém z Rožmberka se narodil 10. března 1535 na hornorakouském zámku Schützendorf Joštovi III. z Rožmberka a jeho druhé ženě Anně z Roggendorfu. Ze sedmi potomků dynastického svazku se dožily dospělosti ještě sestry Alžběta, Bohunka a Eva. A benjamínek Petr Vok, narozený jen čtrnáct dní před otcovou smrtí. Poručnictví nad nezletilým potomstvem převzal Vilémův strýc Petr zvaný Kulhavý, a když po pár letech zemřel, připadly rožmberské statky desetiletému Vilémovi, přesněji jeho šlechtickým správcům.

Vilém se zatím vzdělával. Nejprve v Mladé Boleslavi, poté v biskupské škole v Pasově. Dvorské vystupování a první politické zkušenosti získal na vídeňském císařském dvoře a vedl si natolik dobře, že byl panovníkem předčasně zplnoletěn. Na bedra šestnáctiletého mladíka dolehla tíže správy rodového dominia plnou vahou. S malým odkladem: ještě se připojil k výpravě českého poselstva do Itálie s úkolem uvítat novomanželku následníka trůnu. Sedmiměsíční kavalírská cesta přinesla Vilémovi cenné styky i celoživotní lásku k renesanční kultuře. A nemalé výdaje, jak zapsal rožmberský kronikář Václav Březan: "Vlaši dobře Čechům měšce přetřásli."

Po návratu Viléma čekal svět politiky a správy dědictví. Pod vlivem italských dobrodružství nechal vylepšit rodový znak - k červené pětilisté růži přibyly červené a stříbrné pruhy se zlatým břevnem jako symbol údajného spříznění s italským rodem Orsini. A také medvědi na krumlovský zámek, orsa totiž znamená italsky medvědici.

Rozsáhlé rožmberské dominium zahrnovalo panství krumlovské, rožmberské, třeboňské, novohradské, choustnické, miličínské a helfenburské, město Prachatice, několik klášterů (Vyšší Brod, Zlatá Koruna a další) plus menší majetek v Rakousku. Později přibyla Roudnice, Vimperk, Stráž a Sedlčany, Drslavice, Lhenice a něco málo ve Slezsku. Výnosy doplňovaly pivovary, poplužní dvory a také rybníkářství, spjaté především se jménem Jakuba Krčína z Jelčan. Těžba rud však příliš úspěšná nebyla.

Druhé nejvýznamnější centrum alchymie

Snad s ní souvisela i jedna z mála Rožmberkových vášní, tedy alchymie. Po pražském rudolfínském dvoře bylo Vilémovo jihočeské dominium hned druhým nejvýznamnějším centrem alchymistických snah. Nalezli bychom zde seriózní badatele i podvodníky většího či menšího kalibru. Lékař a přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku, klasik české alchymie Bavor Rodovský z Hustiřan či císařův lékař Sinapius tak laborovali vedle Antonína Michala z Ebbersbachu, slibujícího elixír života a věčné mládí nebo anglických alchymistů Edwarda Kelleyho a Johna Dee s transmutací rtuti ve zlato. Dee si ostatně rožmberskou Třeboň natolik oblíbil, že svého syna pojmenoval Theodor Třeboňský (Theodorus Trebonianus).

Přes alchymistické záliby byl však pan Vilém mužem na svém místě a postupem času zastával pěknou řádku důležitých postů. Od úřadu zemského sudího a nejvyššího komořího postoupil až k nejvyššímu purkrabímu. Ke konci života jako teprve třetí český šlechtic získal prestižní Řád zlatého rouna. Však se mu také dostalo ocenění od všech panovníků, kterým sloužil (Ferdinand I., Maxmilián II. a Rudolf II.). Sousední polská šlechta jej dokonce chtěla za svého krále.

Vilém z Rožmberka stál v čele mise, prosazující kandidaturu císařova syna na polský trůn. Ta sice kvůli protihabsburské averzi neuspěla, leč rožmberského velmože si Poláci v dobrém povšimli a část polského sněmu se vyslovila pro něj. Pan Vilém v císařských službách však mohl těžko přijmout. Nakonec zvítězil Francouz Jindřich z Valois, který přijal polské jméno Henryk Walezy. Tomu se nová vlast příliš nezamlouvala, počasí bylo chladné a lidé "barbaři", šlechta navíc naléhala na splnění nereálných předvolebních slibů. Když dorazila zpráva o náhlé smrti francouzského krále, dlouho neváhal. V noci z 18. na 19. června 1574 prchnul z Krakova, aby převzal uvolněný bratrův trůn, přestože od polské korunovace uplynulo jen pár měsíců. Poláci mohli začít nanovo.

Řady nových pretendentů zatím zhoustly. Švédský Jan III. Vasa, sedmihradský Štěpán Báthory, ferrarský Alfons d'Este, z domu habsburského pak císař Maxmilián II. s bratrem. A opět Vilém z Rožmberka. Ten si totiž udělal u sousedů dobré oko, a protože se většina Poláků rozhlížela po králi příbuzné národnosti, jeho šance byly veliké. Byl tu však háček - Rožmberk by se stal sokem vlastního panovníka. Po případném označení za velezrádce by následovala ztráta cti, hrdla i majetku. Vedl tedy svá jednání nanejvýš tajně, občas i šifrovaně. Nakonec byl Vilém ušetřen těžkého rozhodování, když zvítězil sedmihradský Štěpán Báthory, strýc neblaze proslulé "čachtické paní". Nešetřil úplatky a neváhal se oženit s o deset let starší dědičkou trůnu.

Čtyři manželství - a bez potomků

Také Rožmberk zvládnul vstoupit do stavu manželského, a to rovnou čtyřikrát. V soukromém životě se mu však nedařilo. Dvě první ženy neprožily v manželství ani tři roky a pouhých dvaceti let se dožila také třetí Anna Marie Bádenská. Ani jedna z manželek mu nedarovala potomka, přestože čtvrtá Polyxena z Pernštejna (1566-1642), s níž se stárnoucí velmož oženil v lednu 1587 ve Svatovítské katedrále, syna později porodila. Po Vilémově smrti se provdala za nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic a stala se pramátí lobkovického rodu. Právě Polyxena věnovala pražským karmelitánům slavné Pražské Jezulátko, které u kostela Panny Marie Vítězné můžeme obdivovat dodnes.

Diplomatických služeb předposledního Rožmberka bylo zapotřebí ještě jednou - když v Polsku opět volili krále. Tentokrát stáli proti sobě švédský princ a bratr Rudolfa II. Císařská strana prohrála a Maxmilián Habsburský upadl do zajetí. Musel tedy nastoupit pan Vilém, těšící se stále všeobecnému respektu, a navzdory závažné nemoci se vydat na cestu. Dopadla úspěšně. Počátkem roku 1589 byla sjednána mírová dohoda a arcivévoda získal svobodu.

To už však "českého místokrále", jak v cizině s úctou pana Viléma nazývali, pomalu opouštěly síly a stáhl se z veřejného života. Poslední dny trávil v rožmberském paláci na Hradčanech. Několik dní před smrtí zavolal sekretáře, "aby pánu na inštrument zahrál, chtěje tudy nějakého polehčení užíti. Ale tudy v nejmenším nemoc a bolest svú k ukrocení přivésti nemohl". Ulehčoval si i vínem, "kteréhož požádal a napil se dvakrát, ježto sice vína nikdy nepil". Bezdětný vladař domu rožmberského zemřel 31. srpna 1592. Svému bratrovi zanechal jedno z největších panství v Čechách, ovšem silně zadlužené. Inu, život v nejvyšších patrech nebývá zadarmo.

Českou a evropskou politickou scénu opustila osobnost, jakých bylo málo. Ve věcech politiky i náboženství vynikal pan Vilém snášenlivostí, konflikty řešil umírněnou diplomacií. Přestože zastával nejvyšší funkce, zůstal člověkem důvěryhodným a úctyhodným. To bychom dnes mohli prohlásit o málokterém z našich politiků…

Tagy: domácí Česko Rožmberk české dějiny dějiny a fakta Polsko

Zdroje: vlastní