Vyrůstal jsem se svou sestrou Janou v jedné domácnosti. Byl jsem o tři roky starší, a tak se automaticky očekávalo, že budu ten zodpovědnější. Jenže právě v tom byl problém, nebyl jsem. Jana se naučila zvládat věci po svém, zatímco já měl pocit, že rodiče věnují veškerou pozornost právě jí. A tak jsem se vydal vlastní, často ne zrovna nejlehčí cestou.

Byl jsem na ni zlý, protože jsem si tehdy myslel, že si to zaslouží

Jana byla vždy ta „správná“. Při každém hodnocení známek to zaznělo z tátových úst: „No jo, tatínkova holčička.“ Reagoval jsem sarkastickým úšklebkem a uštěpačnou poznámkou a hned jsem jednu schytal. Ségra mě chtěla obejmout, ale já couvl. „Šprtko. Mazánku,“ procedil jsem mezi zuby, protože jsem se snažil působit tvrdě.

V té době jsem ji nenáviděl. Nenáviděl jsem celý svět. Byl jsem puberťák, který jen těžko snášel, jak dokázala být navzdory všemu pořád tak klidná, milá, svoji. A hlavně, jak ji všichni měli rádi. Jednou za mnou přišla, objala mě a tiše řekla: „Ty to máš těžký. Ale věřím ti. Jednou se z toho dostaneš a budeš ten nejlepší z nejlepších.“ Paradoxně slova, která bych čekal spíš od táty než od ní. A přesto právě tahle věta zůstala se mnou.

Když jsem se konečně rozhodl ji chránit, bylo už pozdě

Jednoho dne jsem se rozhodl, že jí dám větší šanci. Přijmu ji víc jako sestru, ne jen jako tu, kterou jsem nespravedlivě odstrkoval. Řekl jsem si, že nastal čas se o ni postarat. Bylo jí teprve dvanáct a svět plný nástrah na prahu puberty. Jenže ten okamžik přišel příliš pozdě.

Nevrátila se domů. Všichni jsme ji začali hledat. Nebyla typ, co by utíkal z domova, a celá situace nám připadala podivná. Když zazvonil telefon, seděl jsem poblíž. „Jak se mohla utopit, proboha, v březnu?“ slyšel jsem tátova slova do sluchátka. Někdo ji prý strčil do řeky. Byla to nehoda. Tak zněl oficiální verdikt, který k nám nakonec dorazil.

Byl jsem v šoku. Nedokázal jsem uvěřit, že moji malou sestru už nikdy neuvidím. Vždyť to byl anděl. Ztráta, která otřásla celou naší rodinou, mě zasáhla nejvíc právě ve chvíli, kdy jsem se jí konečně chtěl přiblížit.

Myslel jsem, že nám bůh požehnal, že ztráta mi přivede zpět vztah s tátou. Mýlil jsem se a to dost. Táta mě začal víc řezat, skoro za každou maličkost, chtěl abych byl dokonalý jako ona. 

Doufal jsem, že nás to s tátou spojí

Myslel jsem, že nám Bůh požehnal. Že nám bolestná ztráta sestry pomůže znovu najít cestu k sobě s tátou. Mýlil jsem se a to hodně. Místo přiblížení přišla tvrdost. Táta mě začal víc bít, trestal mě za každou maličkost, jako by čekal, že se proměním v někoho dokonalého. V někoho, kým byla Jana.

Čím víc mě dusil svými požadavky, tím víc ve mně rostl vzdor. A jednoho dne, když mi bylo šestnáct, mě prostě vyhodil z domu. Máma jeho chování nedokázala zastavit. A tak jsem skončil na ulici. Hladový, špinavý, s obrovským strachem a nulovou nadějí. Domů jsem se vrátit nechtěl, za žádnou cenu.

Máma mě nakonec našla. Prosila, ať se vrátím, že se všechno spraví. „Táta to nedává, Petře. Miloval ji. A já taky… ale nechci přijít i o tebe,“ říkala se slzami v očích. Nakonec mi pomohla najít útočiště u babičky. Dala mi klid. Máma mi posílala peníze, starala se, jak jen mohla. Každý den dávala najevo, že o mě stojí.

I když je to můj táta, nikdy ho tak oslovovat nebudu

Po dvou letech jsme se znovu setkali s tátou na oslavě babiččiných narozenin. Bylo to její velké přání, aby se naše rodina usmířila. Jenže já na to připravený nebyl. „Já s ním nechci a nebudu mluvit. Nemám tomu člověku co říct,“ řekl jsem tiše, ale dost nahlas na to, aby to slyšel.

Táta se otočil a bez váhání reagoval: „Já nejsem jen tak nějaký člověk. Jsem tvůj táta a ty mi tak budeš říkat.“

Podíval jsem se mu zpříma do očí. „Ty jsi mě nikdy neměl rád. A proto ti tak říkat nebudu,“ odpověděl jsem klidně a odešel.

Od té chvíle jsme se už nikdy nesetkali. A pravděpodobně ani nesetkáme. Uvnitř sebe mě táta dávno ztratil a já jeho.