Na čem "král Bavor", narozený 6. srpna 1697 v Bruselu bavorskému kurfiřtovi Maxmiliánu II. a dceři polského krále Tereze Sobieské, zakládal své údajné nároky na český trůn? Popravdě, příliš slavné to nebylo. Prvním "právem" byla zhruba dvě stě let stará závěť císaře Ferdinanda I., slibující při vymření Habsburků po meči vládu bavorským Wittelsbachům. Druhým bylo manželství s Marií Amálií, dcerou někdejšího císaře Josefa I., jež ovšem coby dědička přicházela v úvahu až jako čtvrtá v pořadí.

Vše mělo další háček. Podmínkou sňatku Karla Albrechta byl slavnostní slib novomanželů dodržet tzv. Pragmatickou sankci, zaručující panování potomkům Karla VI. Tím se manželská dvojice zároveň vzdala možných nároků na český trůn.

Jako supi

Jakmile ovšem v říjnu 1740 císař Karel VI. naposledy zavřel oči, ti, kteří se zavázali Pragmatickou sankci dodržet, se vrhli na teprve třiadvacetiletou Marii Terezii jako supi. Mezi prvními bavorský Karel Albrecht, kromě něj Fridrich Pruský, Sasové a Francouzi. Habsburské ozbrojené síly byly proti nepřátelské koalici třetinové, zaostávaly rovněž ve výzbroji a výcviku. Je tedy malým zázrakem, že během dvou let dokázala mladičká rakouská panovnice zvrátit situaci ve svůj prospěch.

"Bez peněz, bez úvěru, bez armády, bez vlastních zkušeností a vědomostí," vzpomíná Marie Terezie na první rok svého panování. V létě 1741 obsadili Bavoři Horní Rakousy, Karel Albrecht získal Linec, o záboru Slezska Fridrichem Pruským nemluvě. V září se porcovaly rakouské državy. Francie žádala habsburské Nizozemí, Španělé území v Itálii, Prusko potvrzení slezské anexe. Karel Albrecht chtěl Čechy a Horní Rakousy.

Koncem listopadu 1741 stála nepřátelská vojska před Prahou. Česká metropole na boj připravena nebyla, naposledy zažila obléhání Švédy. Přestože vyjednávači nabízeli kapitulaci, město s asi třítisícovou posádkou překvapivě odmítlo.

Šestadvacátého listopadu 1741 začal hlavní útok. Půlnoční výpad proti Strahovské bráně byl pouze zastíracím manévrem, který měl zaměstnat většinu posádky. Současně útočili další vojáci - Sasové proti Bruské, dnes Písecké bráně, Novou branou vniklo do města jezdectvo, od jihu postupovali Bavoři. Okolo páté ráno celou Prahu obsadily nepřátelské jednotky. Kapitulace byla neodvratná, vzdala se i vzdorující vyšehradská citadela. Ztráty nebyly vysoké - devadesát Pražanů, dvacítka Sasů a pouze jediný Francouz. Ani k rabování nedošlo, snad si chtěl Karel Albrecht vylepšit reputaci. Zato výpalné Pražany neminulo.

Pomazaný Karel III.

Počátkem prosince 1741 se "král Bavor" nechal pod jménem Karel III. prohlásit novým českým panovníkem. Byl sice slavnostně pomazán, leč korunován být nemohl - Svatováclavská koruna se nacházela ve Vídni. Hold českých stavů následoval 19. prosince. Aby se "nemocní a zaneprázdnění" nemohli na nic vymlouvat, ustanovil jim vzdorokrál hned dva náhradní termíny. Ačkoliv právoplatnou panovnicí byla stále Marie Terezie, ve Vladislavském sále poklekla a novému králi políbila ruku většina pánů. V opačném případě mohli počítat s majetkovými konfiskacemi.

Praha byla úspěšně dobyta, ale válka pokračovala. Francouzské velení nicméně odmítlo Karlovy návrhy k dalšímu boji a rozhodlo se přezimovat v Praze, čímž umožnilo Habsburkům nabrat síly. Navíc už 29. prosince opustil Karel III. Čechy a vyrazil za císařskou korunou, kterou získal v lednu 1742, kdy byl s podporou francouzské armády korunován jako císař Karel VII. Poněkud paradoxně se zároveň stal exulantem - už následující měsíc obsadila rakouská vojska jeho Bavorsko.

Po českém zemském sněmu požadoval vzdorokrál slušnou finanční částku - šest milionů zlatých coby válečné reparace. Odnesla to především Praha a okolí. Inu, ještě že tu byli Židé, kteří museli spolu s kláštery dorovnat pěkným půl milionem hned první splátku.

Vztahy obléhaných a obléhatelů nebyly zase tak špatné, Francouzi v Praze a okolí ovšem hospodařili po svém – likvidovali vinohrady a štěpnice, káceli stromy ("od Bruské brány k Bubenči všechny lípy od sta let stáří posekali a do gruntu zkazili"), nevyhnuli se ani královské zahradě. Budovali opevnění, sháněli zásoby potravin, zbraně a munici, dokonce plánovali zaplavit novoměstský příkop. Alespoň že vybudovali novou silnici do Zbraslavi.

Z obléhatelů obležení

Zatím se situace pomalu obracela ve prospěch Marie Terezie. V létě 1742 uzavřela mír se Saskem a Pruskem a mohla zaměřit svou pozornost na české země i obsazenou Prahu. Koncem června se na Bílé hoře objevili první rakouští husaři. Netrvalo dlouho a z obléhatelů byli obležení.

V metropoli se začalo nedostávat potravin, panovala drahota. Nakonec hladověli všichni. "Jestli v míru stála kopa vajec 20 krejcarů, nyní se za tu cenu nedalo koupit ani jedno. Cenová hladina stoupla na dvaceti- až třicetinásobek. Libra masa šla z 5 krejcarů na 2 zlaté, husa z 15 krejcarů na 8 zlatých, kráva z 8 na 200 zlatých" (jeden zlatý se rovnal šedesáti krejcarům a běžná denní mzda zedníka byla jednadvacet, tesaře osmnáct krejcarů). Z oné doby pochází vtip, že rakouský jezdec má koně pod sebou, zato francouzský v sobě. Velká legrace to však nebyla. Šířily se nemoci jako tyfus a úplavice.

K okupaci Prahy se váže i několik pověstí. Dle jedné po vyšehradských hradbách dodnes bloudí francouzské strašidlo. Majorův duch byl původně více než drsný - děsil chodce, přepadával stráže a uškrtil pár vojáků. Uklidnil jej až nadporučík, který mu pěkně po vojensku vzdal čest. Od té doby se dotyčný proměnil v ducha spokojeného, nicméně při spatření pro jistotu salutujte!

Koncem listopadu dostal francouzský velitel rozkaz k tajnému ústupu. Čtrnáctitisícový kontingent spolu s třiceti děly se z města vytratil v noci 16. prosince 1742. Rukojmí posloužili k výměně za cca tři tisícovky nemocných a raněných Francouzů, ochraňovaných dvoutisícovým sborem vojáků, kteří zůstávali v Praze. Prchající vojsko za nemalých ztrát dorazilo do Chebu. "Pražským" Francouzům byl kvůli hrozbám zapálení města a zničení Hradu umožněn volný odchod. Do zbídačelé metropole vstoupili rakouští vojáci 2. února 1743. V květnu téhož roku byla v Praze slavnostně korunována Marie Terezie. Vláda vzdorokrále Karla III. skončila.

A jeho další osudy? Do Bavorska, vypleněného mezitím uherskými pandury, se Karel Albrecht vrátil na podzim 1744. Dvacátého ledna 1745 zde v pouhých sedmačtyřiceti letech zemřel. Syn Maxmilián III. se následně zřekl veškerých nároků na český trůn a uzavřel s Marií Terezií mír.