Za života týraná manželka, po smrti nejznámější Bílá paní

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Perchta z Rožmberka, ochranný duch Rožmberků, či skutečná historická postava? Tak trochu obojí, i když s bílou paní ztotožnil renesanční šlechtičnu ze slavného jihočeského rodu teprve barokní historik Bohuslav Balbín v 17. století.

Percha z Rožmberka

Percha z Rožmberka,zdroj: Archiv

Ačkoliv zní jméno Perchta našemu uchu cize, jedná se o staročeskou zkomoleninu německé Berty ("berath" ve významu "zářící" či "skvělá"). Pro zajímavost - Bertou byla třeba matka císaře Karla Velikého, bílá paní Perchta-Berta, trestající zlo a odměňující dobro, vystupuje rovněž v některých pohádkách.

Naše rožmberská Perchta (asi 1429 - 1476) byla dcerou mocného jihočeského šlechtice Oldřicha II. z Rožmberka a Kateřiny z Vartenberka. Na dětech byla rodina požehnaná, kromě Perchty měli urození rodiče tři syny a dvě dcery, nějaká "dobrá partie" tedy rozhodně nebyla k zahození. Pro Perchtu se jedna taková našla roku 1449, kdy se jejím životním partnerem stal čerstvý vdovec Jan neboli Hanuš z Lichtenštejna.

O svazek z lásky vskutku nešlo – ačkoliv Lichtenštejnové vlastnili rozsáhlé državy na jižní Moravě i v Rakousku, oplýval novomanžel nemalými dluhy a od dalšího sňatku si sliboval především výraznou finanční injekci. Perchtin otec zase předpokládal, že vdává dceru za vlivného a movitého zetě, který nebude požadovat příliš velké věno. Spletli se oba.

Peníze jako kámen úrazu

Novomanželé se odebrali na Mikulov, kde pobývala rovněž manželova matka Hedvika z Pottendorfu s dcerami Barborou a Alžbětou, z nichž jedna pravděpodobně trpěla duševní chorobou. Tchyně a švagrové připravily Perchtě očistec na zemi.

"Stará paní zjednala se šafářem, že kuchyní i sklepem a vším vládne. A jest to zrádce a zloděj zjevný, ježto ho nikdo žádný přijmouti nechtěl, než pán své mateři k libosti jej přijal. Ten jí pomáhá s i jejími dvěma dcerami, i v těch věcech jim pomáhá, jakž jsem Tvé Milosti onehdy psala. On se starou paní a s jejími dcerami bydlí a veliké zlosti páší," psala rozčileně Perchta domů.

Pokud se domnívala, že ji bude manžel bránit, ošklivě se spletla. Ba naopak, v Janovi z Lichtenštejna získala dcera Rožmberků i na tehdejší poměry obzvláště surového a lakotného manžela. Ano, nemalým kamenem úrazu byly finance, neboť nastaly problémy s věnem. Nevěsta měla přislíbených tisíc kop grošů - slušná suma, i když na muže formátu Oldřicha z Rožmberka nepříliš velká. Vyplácena však byla, slušně řečeno, velmi váhavě.

Perchta tedy od manžela nedostala žádné peníze na domácnost. Zastavila své šperky, přesto byla zanedlouho zadlužena na všech stranách a musela prosit o finanční výpomoc otce a bratry.

"Milý bratře Jindřichu, prosím tě, rozpomeň se probůh nade mnou a pošli mi peníze, ať své dluhy zapravím. Jsem třicet kop grošů dlužna, a od něho nikde nic nemajíc; slíbil mi peníze dáti, ale nedal mi nic. A vím to, dá-li mi co, aby mi jedině oči zamaže. A napomínati ho nesmím, aby se nepohněval. Já jsem napsána v krčmě i v masných krámech jako nějaká žebračka a již mi za to hanba, komu jsem co dlužna. Můj milý bratře, vzpomeň na tu lásku, již tak dobře znáš, kterou jsem k tobě nade všecky živé lidi měla a mám." 

Psychicky i fyzicky týraná manželka

Mladá žena strádala i fyzicky, kromě urážek také zimou, hladem a bitím. "Můj milý bratře. Ráda jsem uslyšela, že se dobře máš, ale já se dobře nemám, a bojím se, že snad ještě hůř bude. Když s tím mým hříšným pánem kdosi mluvil, aby jinak se mnou bydlel, když už ne pro mě a pro mé přátele, tak aspoň pro jiné lidi, že o tom velmi lidé mluví, kterak je se mnou zle, on mu tak odpověděl, že pro to nic na světě nemůže učiniti, by se ke mně ochotně postavil. A klnul na všechny, kdo mu k tomu radili, že se se mnou oženil, že toho úmyslu nikdy neměl, než se jsou ho k tomu připravili. A že kdyby mne rok neviděl, že by na mě nevzpomenul, a že když mě uzří, že mu ze mě srdce lekne. A ten se ho tázal, proč to mluví, zda ke mě jakou vinu má, a on řekl, že ke mně žádné viny nemá, ale že nemůže se mnou ochotně bydliti, že jaktěživ na žádnou ženu nikdy laskav nebyl." Inu, škoda, že mu to nepřekáželo ve sňatku.

Ani po narození syna s dcerou, které manželé navzdory všemu přivedli na svět, nepřišlo velké zlepšení. Mikulovská paní musela bydlet s dětmi v nevytápěné komůrce u kuchyně, kde prosila i o peřinu, jak se dozvídáme z listu Jindřichovi z Rožmberka, zaslaného dokonce Perchtinou komornou:

"Vaše Milost slíbila přijeti, kdyby se nám nejhůř dálo. A již se paní tak zle děje, že je nám těžko se dívati i každému, kdo ji vidí, a Tvá Milost stále nepřijíždí. Říkají, že kdyby selku pojal, že by tolik netrpěla jako paní. A čím je jim ona povolnější, tím je k ní on i bába horší. Pravila mi, že chce Tvé Milosti prositi o peřinu a o duchnu. Milý pane račiž jí dáti, neboť jí bába jednoho pírka půjčiti nechce." 

Nakonec se Perchta obávala o holý život. "Milý pane, rač věděti zajisté, že jsem častokrát od dobrých a poctivých lidí vystříhána byla, abych se varovala před mateří i před ním, že na to jdou, aby mě otrávili, že by se mi to již dávno přihodilo, ale že mi toho nesmějí kvůli mé čeledi učiniti, bojíce se, že by Tvé Milosti dali vědět. Aby to směl učiniti, rád by všecky pryč poslal, aby k tomu mohlo dojíti. A tomu já sama dobře rozumím, že by mě rádi ze světa sprovodili."

Po mnohaletém utrpení dostala Perchta svolení opustit Mikulov, snad dokonce na zásah krále Jiřího z Poděbrad, přímé doklady však nemáme. Odešla za dcerou do Vídně, kde pobývá v benediktinském klášteře Schottenstift. Zcela volná byla teprve po Lichtenštejnově smrti (1473), ovšem nemilovaného manžela o dlouho nepřežila a 2. května 1476 zemřela po úmrtí dcery, pravděpodobně na morovou nákazu při ošetřování nemocných.

Smutné nahlédnutí do života obyvatel renesančního sídla! Zachovanou sbírku dopisů nešťastné Perchty uchovává rožmberský archiv v Třeboni. Každý z nich je podepsán Perchtiným dívčím jménem, nikdy však paní z Lichtenštejna či Mikulova.

Jako bílá paní bloudí po rožmberských hradech

Však také pověst praví, že Jan z Lichtenštejna žádal před smrtí svou ženu o odpuštění, které mu ona neudělila. Jako ochránkyně rodu tak prý dodnes bloudí po rožmberských hradech. Zjevuje se především v nočních hodinách, někdy i za poledne. Má-li bílé rukavičky a usmívá se, dojde k čemusi příznivému jako třeba k narození potomka, v případě neštěstí či smrti si obléká rukavice černé. A v ohnivě rudém šatu varuje před požárem.

Bílá paní po staletí bděla nad potomky rodu Rožmberků, které ráda brávala do náruče a konejšila, když chůvy usnuly. V obzvláštní oblibě měla malého Petra, posledního z rodu. Zeď, za kterou zmizela, nechal prý již dospělý Petr Vok strhnout a našel za ní skrytý poklad.

Opravdu bohatý poklad (a rovněž vysvobození bílé paní) má ovšem slíbeno ten, komu se podaří rozluštit záhadné znaky z Perchtiny slavné podobizny na hradě Rožmberku. Má to však malý háček – na obraze zřejmě vůbec není paní z Rožmberka, nýbrž zcela jiná šlechtična. S Perchtou jej ztotožnil teprve jezuitský barokní historik Bohuslav Balbín, který v 17. století objevil v rožmberském archivu Perchtiny dopisy, Ale nakonec, co na tom?

Naposledy se prý bílá paní rožmberská zjevila během druhé světové války, a to děvčatům z Hitlerjugend, která si chtěla na Českém Krumlově vytvořit základnu. Gestapo celou událost vyšetřilo a nezjistilo nic. Záhada tedy přetrvává dodnes.

Tagy: Česko domácí Rožmberk Panovníci a šlechta dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: vlastní