Brikcius neboli Brikcí nazývaný z Cimperka (asi 1535-1599) se narodil do zvonařské rodiny. Dodejme, že do významné zvonařské rodiny. Už jeho otec Ondřej a děd Bartoloměj, oba s přídomkem Pražský, se proslavili svými zdařilými výrobky, potomek je však překonal oba.

Brikcího zvony jsou mimořádné a sám mistr z Cimperka je považován za nejlepšího z našich zvonařů. Během svého života odlil nejméně osm desítek mistrovských děl, z nichž nejznámější jsou zvony v bazilice sv. Petra a Pavla na pražském Vyšehradě.

Deus adjutor et protector meus

Jako mladík sbíral Brikcí zkušenosti doma i v zahraničí, přesněji v Německu a Polsku. Oženit se stihl hned dvakrát, po smrti paní Voršily se jeho životní družkou stala Alžběta z Volfenburku. Ta vedla manželovu dílnu na Novém Městě pražském i po jeho smrti, a to za pomoci zvonaře Daniela Tapiena, autora tzv. konšelské desky v Kutné Hoře s pravidly pro správné chování městských zastupitelů.

Kdokoliv jsa v radě sem za úřadem vstupuješ,
před těmito dveřmi soukromé své náruživosti odlož:
hněv, násilnictví, zášti, přátelství, pochlebenství.
Obci své osobní starosti podrob,
neboť jakou měrou tu jiným spravedlnost neb křivdu učiníš,
tou i tobě na božím soudě odplatu očekávati a snášeti bude.
Léta Páně 1595.

Nadčasový text ocenili i za hranicemi, kopie nápisu totiž visí nad vchody do zasedacích síní OSN v Ženevě a v New Yorku.

Šlechtický predikát s přídomkem z Cimperka (z Cinnberga, von Zinnberg či latinsky a Stannimonte) obdržel Brikcí roku 1571 od císaře Maxmiliána II. Znakem byl stříbrný lev na červeném pozadí, držící zlatý zvon nad trojitým pahorkem, mottem 'Deus adjutor et protector meus', tedy Bůh je můj pomocník a ochránce.

Kromě zvonů vyráběl Brikcí také cymbály (neplést s moravským cimbálem, jde o kovový zvoncovitý nástroj), hmoždíře, křtitelnice, stolní zvonky, ale i cínové rakve či nádobí. Paleta vskutku pestrá. Coby vážený měšťan zasedal v zemském sněmu, navíc byl mistr zvonař zdatným zpěvákem, hudebníkem a milovníkem umění.

Když 10. září 1599 podlehl morové nákaze, sužující tehdy hlavní město, pokračovali v rodové tradici jeho synové a vnuci. Z celkem sedmi potomků známe Brikcího mladšího, Jana Krištofa, Bartoloměje a dceru Annu, provdanou za Ondřeje Kocoura z Votína, jednoho ze sedmadvacítky popravených českých pánů z roku 1621. V té době také mizí rodová stopa.

A jaké že byly Brikcího zvony? Většinou bohatě celoplošně zdobené, s detailními reliéfy a nápisy (biblické citáty, informace o donátorovi, zvonaři i původu zvonu), skvěle odlehčené a velmi melodické.

Zvony měli už ve staré Mezopotámii

Nejstarší zvony známe už z třetího tisíciletí před Kristem z Mezopotámie, později z Palestiny, Egypta a Číny. V antice jimi Římané vyzváněli při otevírání lázní. Nebyly to však zvony dnešního typu, nýbrž menší a tepané. Odlévání do hliněné formy se totiž objevilo teprve v pátém století. O rozšíření zvonů se zasloužil papež Řehoř Veliký a dle legendy též biskup Paulinus z Noly, napodobující z kovu kvítky modrých zvonků. Ten je také jedním z patronů zvonařů, mezi nimiž najdeme i sv. Barboru, Zuzanu a Agátu.

V našich zemích jsou zvony doloženy od století devátého, první zvonařské dílny zakládali benediktinští mniši. Nejstarší dochovaný umíráček z roku 1281 opatruje chebské regionální muzeum. A zvon největší? Samozřejmě svatovítský Zikmund, který však není dílem mistra Brikcího, ale o generaci staršího Tomáše Jaroše z Brna.

Zvony nesloužily jen při bohoslužbách či ke svolávání na modlitby, ale také při význačných událostech a jako poplašný signál (mlha, požár, cizí vojsko). Pověrečně se "zvonilo na mraky" k zahnání špatného počasí. Z klášterů a chrámů se postupně přesunuly i do zvoniček, především zásluhou císařovny Marie Terezie, která ve svém "ohňovém patentu" z roku 1751 přikázala zřídit v každé obci zvonici k varování před požárem.

Velké zvony mívaly vlastní jména, volené většinou dle Krista, Panny Marie, významných světců či českých patronů (Josef, Anežka, Václav, Jan Nepomucký aj.). Datace se prvně objevila okolo 12. století, nejprve pomocí římských, poté arabských číslic, někdy chronogramů. Původní nápisy v latině vystřídala čeština s němčinou.

Od renesance se české zvonařství nijak výrazně nezměnilo

V době renesance dosáhlo české zvonařství svého vrcholu, a ač to zní překvapivě, výraznějších změn od té doby nedoznalo. Dnes sice vytápí zvonařskou pec koks či elektřina, teplotu zvonoviny měří teploměr a zvonař si obléká žáruvzdorný oblek, základním materiálem je ale stále bronzová zvonovina, slitina 78 procent mědi a 22 procent cínu, odlévaná do hliněné formy. Pro tu se užívá speciálně připravená hlína z osvědčené lokality, promíšená s poněkud nečekanými přísadami.

Nejen že hlína po několik týdnů kvasí s nepasterizovaným pivem, ale přidávají se také podivnosti jako plátno, mokrý papír, grafit, sláma, spálená rohovina nebo třeba kobylince, vše záleží na jednotlivém zvonaři. Přísady shoří a způsobí poréznost formy, která chladne několik dnů až týdnů.

A ještě k samotnému zvonu. Snad každý ví, že se skládá z těla a srdce, které musí být měkčí než zvonovina, aby se zvon nepoškodil. Tělo dělíme na čtyři části: věnec, krk, čepec a korunu. Do dolního věnce bije srdce, čepec je část horní, oblast mezi nimi nazýváme krk čili plášť, na němž jsou umístěny reliéfy a nápisy. K upevnění zvonu slouží koruna složená z uch neboli ramen. V Kouřimi a Rovensku pod Troskami najdeme i dříve častější tzv. rebelantské či husitské zvony, zavěšené opačným způsobem. Do normální polohy se spouštěly teprve při vyzvánění, což vedlo k častým úrazům, kvůli čemuž nechal císař Josef II. většinu z nich převěsit.

Starobylému zvonařskému řemeslu se i v moderní době často věnuje více příslušníků jedné rodiny, a tak se jako kdysi dědí z otce na syna. Také u nás působí velké zvonařské dílny, a to hned dvě - v Praze na Zbraslavi rodina Manoušků, v Brodku u Přerova pak Dytrychové, jejichž dílem je i zvon pro papeže Jana Pavla II. odlitý v roce 1990.

A kdy vlastně zvonař pozná, že se dílo podařilo a vše dobře dopadlo? Teprve tehdy, až na nový zvon poprvé zazvoní. Však také jedno z anglických rčení zní "he's amazed like a bellfounder" (je udivený jako zvonař).