Vede cesta do Polska a Maďarska kolem Stanislava Křečka?

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Jaroslav Bican

Milion chvilek ve spojení se zvolením Stanislava Křečka veřejným ochráncem práv a dalšími událostmi varuje před rozvratem institucí a nebezpečím, že se můžeme ubírat cestou Maďarska a Polska. Tedy států, které mají podle spolku vlády s autoritářskými sklony. Jak si nástup Křečka na místo ombudsmana vykládat? A jak čelit trendu, jehož je součástí?

Lidé ze spolku Milion chvilek volají do boje a nehodlají se jen tak vzdát

Lidé ze spolku Milion chvilek volají do boje a nehodlají se jen tak vzdát , zdroj: MICHAL SVÁČEK / MAFRA / Profimedia

Bývalý zástupce veřejné ochránkyně práv a někdejší dlouholetý poslanec za ČSSD Stanislav Křeček byl minulý týden zvolen ombudsmanem. Lze to interpretovat různě, bezesporu to však určitou vypovídací hodnotu má a o něčem to svědčí.

Členové spolku Milion chvilek již předem avizovali, že pokud se tak stane, oznámí termín, kdy vyjdou do ulic. Nakonec v této souvislosti pořádají demonstraci s názvem "Postavme se rozvratu institucí! Nechceme jít cestou Maďarska a Polska!", která se uskuteční 1. března na Staroměstském náměstí.

V anotaci k demonstraci spolek zdůrazňuje, že přituhuje. Mikuláš Minář a spol. mimo jiné poukazují na to, že ochráncem veřejných práv se stal člověk, který naprosto popírá smysl této instituce. Podle Milionu chvilek je to ale jen další z mnoha ilustrací mnohem vážnějšího problému.

"Čtyřkoalice ANO+SPD+KSČM+Hrad za asistence části ČSSD postupně systematicky rozkládá důležité demokratické instituce, které mají kontrolovat pravidla a sloužit všem občanům, nikoli vybraným politikům. Pokud to takhle půjde dál, stane se nakonec to, co v Maďarsku či Polsku. Justice, média, státní správa a veřejné zakázky budou podřízeny politikům. V takové situaci už nelze hovořit o zcela svobodných volbách, protože vládní politici mají naprosto odlišné možnosti než opoziční. Zabetonují se u moci pokřivením systému. Tohle se děje i v České republice," uvádí spolek.

Začněme s bývalým předsedou Sdružení nájemníků ČR Křečkem. Jeho zvolení ombudsmanem se dá považovat za reakci na řadu kauz, které cloumaly veřejnou debatou během šesti let, kdy post veřejné ochránkyně práv zastávala Anna Šabatová - od tzv. šátkové aféry se studentkou pražské Střední zdravotnické školy, které bylo bráněno nosit hidžáb, až po případ s romskou figurantkou, které nebyla realitní makléřkou umožněna prohlídka bytu na základě toho, že je Romka.

Křečkovo hluboké nepochopení a dialog

Křeček ombudsmance v těchto a dalších otázkách veřejně oponoval, a co se týče problematiky lidských práv a diskriminace, zaujímal jiné postoje než ona. Výsledkem je, že byl posléze veřejným ochráncem sám zvolen a nyní své názory může uplatňovat z pozice ombudsmana.

Nejde jen o to, že by se část poslanců chtěla škodolibě vysmát a udělat just (anebo se případně zalíbit prezidentovi Miloši Zemanovi, který Křečka navrhl) Milionu chvilek a dalším, kteří se ve výše zmíněných kauzách ztotožňovali s postojem Šabatové - a nikoli Křečka - a dávali najevo, že ho za veřejného ochránce práv nechtějí. Uvedené případy, ve kterých se projevily jisté způsoby uvažování o lidských právech a diskriminaci, se staly symbolem a vyvolaly silnou protireakci části veřejnosti.

Samozřejmě, leckdo si na kritice Šabatové či někdejšího ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera a dalších honil triko a snažil se na tom získat politické body, kdy jim šlo pouze o vlastní zájmy. Ovšem to nic nemění na tom, že pár případů a témat zastínilo zbytek práce Kanceláře veřejného ochránce práv a přispělo k tomu, že minimálně zčásti začala být vnímána jako instituce, která se věnuje jenom několika málo problematikám.

Tahle vlna, která má svoji odezvu mezi politiky, již se z ní snaží těžit, v posledku vynesla do čela úřadu Křečka, který svou kritikou tohle chápání veřejného ochránce celou dobu podporoval. Plyne z toho jednoduchá věc. Pokud někdo v nějaké oblasti tlačí na pilu, musí počítat s protireakcí a s vlnou nevole, která se zvedne. Smutné je, že nejde ani tak o to, jaká je skutečnost, ale jaký je její mediální obraz a jak se jeví navenek.

profimedia-0489146175 Prosincová demonstrace spolku Milion chvilek v Plzni, zdroj: Petr Eret / MAFRA / Profimedia Proto není možné podceňovat komunikaci s veřejností a už vůbec se nelze spoléhat na to, že kdo se zastává slabších a hájí dobrou věc, prosadí svou jednoduše tím, že na tom bude skálopevně a neochvějně trvat. Čím vehementněji někdo něco prosazuje a čím jednoznačnější postoje zaujímá, tím více musí s občany komunikovat a své postoje vysvětlovat. Určitě se dá namítnout, že Šabatová a její úřad nic nezanedbaly a počínaly si velmi mírně a diplomaticky. Problém je, že to zkrátka nestačilo a část společnosti na to měla odlišný názor.

Před více než dvěma lety, když jsem s ombudsmankou Šabatou dělal rozhovor, na adresu Křečka prohlásila: "On si myslí, že musíme sledovat názor lidu. To znamená, že když si 80 procent lidí něco myslí, měli bychom si to myslet také nebo tomu nějak vycházet vstříc. Podle mě to je hluboké nepochopení toho, co to je základní právo člověka, že o základních právech druhých osob se prostě nehlasuje. Ano, je to otázka dialogu, jak se to ve společnosti etabluje a prosazuje, to nepochybně, ale upřít někomu právo jenom proto, že si 80 procent lidí myslí, že by se mu mělo upřít, když to řeknu takhle vulgárně, to opravdu nelze."

Slabost a uznání převahy protivníka

Takový postoj měl své opodstatnění za minulého režimu, kdy Šabatová působila ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V situaci, kdy je veřejnou ochránkyní práv volenou poslanci a poslankyněmi, však tato slova mohou být snadno dezinterpretována a vyvolávají otázku, kde začínají a končí ona práva, o nichž se nehlasuje, kdo o tom rozhodne, kam až sahá onen dialog a kdy končí a nastupuje právní vymáhání toho, o čem se nehlasuje.

Další potíž je, že jsme se dostali do stavu, kdy se u nás skoro veškeré politické zápasy a veřejné debaty vedou na sílu. Strany, hnutí či jiné subjekty (respektive i jednotlivci), které mají větší množství voličů nebo více zástupců ve sněmovně, anebo zrovna zaujímají tu či onu významnou funkci, případně mají v zádech značnou podporu veřejnosti, moc nehledí na druhou stranu a nesnaží se jí vycházet vstříc, dělat smířlivá gesta a usilovat o hledání konsensu.

Ve skutečnosti to dnes není ani příliš možné, protože se to vykládá jako slabost a uznání protivníkovy převahy. Takže se jede na sílu a ukazují se svaly. Předvádí je Babiš se svou hlasovací mašinérií v dolní komoře a celým svým mocenským aparátem, ovšem stejně tak i Milion chvilek se statisíci demonstranty na Letné a vyhrocenou rétorikou o Maďarsku a Polsku, kterou užívají ve spojení se svou aktuálně plánovanou demonstrací.

Křeček pouze využil toho, že nemalá množina občanů v některých případech a otázkách Šabatové nerozumí. Její postoje jim zřejmě připadají vzdálené, zdá se jim, že se na ně pro samé menšiny zapomnělo, nebo se jim prostě vzdaluje svět, na který jsou zvyklí. Mohou v tom hrát zásadní roli jejich subjektivní dojmy, které mají s realitou jenom máloco společného, bývalý zástupce veřejné ochránkyně je však dokázal uchopit.

Pasoval se do role veřejného oponenta Šabatové a prezident Zeman ho v tom spolu s poslanci podpořili, protože ho vnímají jako svého spojence a někoho, kdo je s nimi na jedné lodi (popřípadě je jim kancelář ochránce práv ukradená a Křeček je jim aspoň v něčem blízký).

Velký a malý belzebub

Co s tím dělat? Lidé ze spolku Milion chvilek volají do boje a nehodlají se jen tak vzdát. Mají za to, že naše demokracie stojí před velkým nebezpečím, a pro její udržení hodlají udělat maximum. Jistě, v mnohém mají pravdu a jejich obavy nejsou zcela mimo mísu. Rovněž jsou namístě i ty spojené s Křečkem a jeho nástupem do funkce ombudsmana.

Přesto je třeba si dávat pozor na to, aby tím, že budeme někoho vykreslovat jako belzebuba, jsme z něj toho belzebuba ještě více neudělali, a svým konáním tím pádem nepřispívali k tomu, že z malých belzebubů se stávají větší, případně že z nastalých okolností budou těžit právě ti největší.

Z toho, jaké tendence můžeme prozatím pozorovat a jaká je celková atmosféra ve společnosti, lze očekávat, že ať budou protesty a hlasy varující před tím, co nám hrozí, sebehlasitější, stejně se s vysokou pravděpodobností stane to, že například do Rady České televize budou v březnu zvoleni kandidáti, u nichž se Milion chvilek a spol. nejvíce obávají, že jsou přímo či nepřímo napojeni na politiky.

A to z jednoduchého důvodu. Odpor, který se proti nim u části občanů zvedá, je pro ty, kteří je prosazují, a nakonec asi i zvolí, dokladem toho, že jde o lidi na svém místě a uchazeče, kterým stojí za to dát hlas. To je totiž situace, ve které dnes jsme.

Jak se z tohoto začarovaného kruhu vymotat? Nejprve je potřeba střízlivě zhodnotit, jaká je povaha průšvihu, ve kterém jsme se ocitli. I představitelé Milionu chvilek jsou si toho místy, zdá se, vědomi a vybízejí k toleranci jiných názorů, důvěře mezi lidmi a klidnější a kultivovanější komunikaci. Nedá se ale říct, že by se toho úplně důsledně drželi. Co třeba hledat některé menší belzebuby v hnutí ANO i jinde a mluvit s nimi? Možná z toho něco vzejde, a možná taky ne, je však dobré se o to aspoň pokusit.

profimedia-0489146185 Lidé ze spolku Milion chvilek volají do boje a nehodlají se jen tak vzdát, zdroj: Petr Eret / MAFRA / Profimedia

Tagy: Česko domácí česká politika lidská práva rasismus a diskriminace ombudsman Maďarsko Polsko veřejnoprávní média Česká televize Český rozhlas hidžáb pronájem bytů hnutí Ano demokracie diktatury a neliberální demokracie

Zdroje: Vlastní