Vědci se nestačí divit: Lidstvo se před 800 tisíci lety zásadně změnilo. Poznatky by mohly pomoci i dnešní medicíně

Zatím úplně přesně nevíme, kdy začali lidé doopravdy naplno využívat oheň. Záleží totiž na definici, co vlastně považujeme za využívání. A odhady se různí.

Víme prakticky jistě, že naši předkové si uvědomovali možnosti využití ohně už v době před zhruba 2 miliony let. Pravděpodobně ale oheň ještě neuměli rozdělat. Rovněž víme, že v době zhruba před 800 tisíci lety už lidé začínali na ohni vařit a sedat okolo táboráků. Někteří vědci ale odhadují, že ve skutečnosti uměli naši předci opanovat oheň mnohem dřív, klidně již před 1,5 milionu let.

Tak či tak, přijetí a ovládnutí ohně představovalo jeden z nejzásadnějších zlomů ve vývoji lidstva jako takového. A vědci nyní zjistili, že nás kdysi vytvarovalo nejen použití ohně, ale také s ním spojená nebezpečí.

Závěry nové studie publikované v odborném časopise BioEssays totiž naznačují, že klíčovou roli ve vývoji lidské genetiky nehrály jen aspekty spojené s využíváním ohně, ale také s opakovanému vystavení popáleninám. Což dává logický smysl, k ohni přeci jen tak nějak patří.

Popáleniny podle vědců působily evoluční tlak, který nás pomohl oddělit od lidoopů.

„Teorie selektivního tlaku kvůli popáleninám je pro evolučního biologa obzvlášť vzrušující, protože se jedná o úplně novou formu přirozeného výběru. Takovou, která se odvíjí od kultury. Popáleniny jsou tak vlastně jedním z důvodů, proč se z lidí stali lidé. Vůbec jsme o tom dřív netušili,” prohlašuje spoluatuor studie Armand Leroi v tiskovém prohlášení.

„Popáleniny jsou zranění, které ohrožuje prakticky jen lidi. Žádný jiný druh nežije blízko vysokých teplot a neriskuje popálení tak jako my,” doplňuje hlavní autor studie, doktor Joshua Cuddihy.

„Náš výzkum ukazuje, že evoluce upřednostnila optimalizaci a lidé se vyvíjeli tak, aby snadno zvládli přežít po malých a středních popáleninách. Ty se totiž dějí nejčastěji. Zároveň to ale znamená, že rozsáhlé popáleniny představovaly a stále představují o to větší nebezpečí,” vysvětlil.

Generace a generace popálených lidí totiž daly vzniknout genům zaměřeným na snížení zánětlivosti, buněčnou regeneraci, léčení tkání a obranu před infekcí. Což jsou všechno záležitosti, které pomáhají při stabilizaci a ochraně tkáně při běžné malé popálenině.

Jenže při rozsáhlém zranění jsou naopak na škodu: Mohou způsobit ostrou imunitní reakci, která člověka namísto záchrany ještě víc ohrozí a může vést klidně třeba i k selhání orgánů.

Podobné poznatky jsou nicméně extrémně hodnotné i z dnešního pohledu. Pochopení, jak se utvářel náš genom pod vlivem ohně a s ním spojených zranění totiž může například významně zkvalitnit způsob, jakým léčíme popáleniny i dnes.