V Evropě společně? Raději každý zvlášť...

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Říká se, že v jednotě je síla, a potvrzuje to i nejedna pověst, jako třeba ta o Svatoplukových prutech. Přesto lze na základě historické zkušenosti vycházet z toho, že pokud by někdy vznikly jakési Spojené státy evropské, byly by zranitelnější, slabší a mnohem méně stabilní, než je Evropská unie ve své současné podobě.

Příjezd Giuseppa Garibaldiho do Neapole

Příjezd Giuseppa Garibaldiho do Neapole,zdroj: Profimedia.cz

Několik předních evropských politiků - třeba bývalý šéf europarlamentu a pozdější neúspěšný předseda německých sociálních demokratů Martin Schulz nebo francouzský prezident Emmanuel Macron - se už vyslovilo pro vytvoření čehosi na způsob Spojených států evropských. Není sice jasné, co přesně si pod tím máme představit, hlavní idea je ale jasná: Měl by vzniknout globální evropský mocenský blok s vlastní armádou, vládou, rozpočtem, daněmi a pod vlastní vlajkou, který by ve finále měl být národním státem Evropanů. Čili jakousi protiváhou k USA.

Němci i Francouzi zkrátka těžce nesou, že od konce války jsou v podstatě vydáni na milost a nemilost blahovůli a náladě Spojených států. Neuvědomují si přitom, že Evropa jako jeden velký mnohonárodnostní stát by byla nakonec mnohem slabší, než jako sdružení několika národních států, jak je tomu nyní.

Itálie jako EU v malém

O tom svědčí jeden příklad z relativně nepříliš dávné historie. Představme si Itálii jako jakousi miniaturu Evropské unie. Bývala roztříštěná na řadu regionů a v letech 1815 až 1870 se odehrálo takzvané "risorgimento", čili hnutí za svobodu a jednotu Itálie. Jedním z důvodů byla frustrace z příliš silného vlivu okolních zemí (Francie a Španělska),

V březnu 1861 se oblasti sjednotily pod vládou savojské dynastie jako Italské království, a vytvořily tak od Římské říše první italský stát na území celého Apeninského poloostrova. V čele země stanul král Viktor Emanuel II., který měl ještě jako sardinský panovník na vzniku nového státu velkou zásluhu společně s národním hrdinou Giuseppem Garibaldim. Později se Itálie rozrostla ještě o Benátsko či Jižní Tyrolsko, a získala tak více či méně dnešní podobu. Ponechme stranou, že monarchie nevydržela ani sto let a rok po válce byla nahrazena republikou.

Nová Itálie ale byla navzdory sjednocení hned od počátku velmi slabým státem. "Založili jsme Itálii, teď zbývá ještě stvořit Italy," prohlásil tehdy bývalý ministerský předseda Sardinského království Massimo d'Azeglio. Dobře si uvědomoval, že není tak snadné sjednotit lidi pod stejným praporem, i když hovoří více či méně stejným jazykem.

Itálii máme, teď ještě sehnat Italy

Benátčané, Miláňané, Římané, Neapolci, Sardiňané, Sicilané, Florenťané a spol. v podstatě postupovali v duchu hesla "pokud má všechno zůstat, jak je, musí se všechno změnit". Přizpůsobili se sice nové realitě společného státu, ve své podstatě se ale nezměnili. Prostě nebyli "svým" uměle vytvořeným státem nijak zvlášť nadšeni. A nechtělo se jim trpět pro jakési pofidérní obecné blaho, protože žádný společný italský zájem z jejich pohledu zkrátka neexistoval.

Není proto divu, že Itálie prohrávala války jak na běžícím pásu. Bez bojového ducha se prostě vyhrávat nedá. Například britští vojáci nevěřili svým očím, když za druhé světové války vytlačili Italy z Egypta a obsadili jejich pozice. Našli tam ty nejparádnější uniformy a neodeslané dopisy domů, kde si italští vojáci stěžují, jak se jim stýská po maminčiných špagetách a jak jim schází něžná ruka jejich děvčat. Britští vojáci, kteří museli chodit v uniformách z hrubé látky a baštili hovězí z konzervy, se s něčím takovým nesetkali a bylo to nad jejich chápání. Oni přece bojovali za královnu a za vlast a za obojí byli připraveni položit životy. Ne kňourat, ale bojovat.

Tento italský postoj se přitom dodnes prakticky nezměnil. Zatímco v jiných zemích mají šanci na znovuzvolení i ti politici, kteří dělají nepopulární opatření typu snižování nákladů a zvyšování daní, v Itálii by neměli šanci. Tam by se něco takového rovnalo politické sebevraždě. Taková Margaret Thatcherová, Mariano Rajoy nebo Mark Rutte by tu žalostně pohořeli. Mimo jiné i proto se dnes zadluženost Itálie pohybuje nad 130 procenty HDP.

Italové prostě stále odmítají podřizovat své soukromé zájmy dlouhodobým zájmům celé země. I to je zřejmě jeden z důvodů, proč se Itálie nikdy nestala mocností typu Francie či Velké Británie, které jsou přitom víceméně srovnatelné co do rozlohy i počtu obyvatel.

Vyspělejší italský sever platí přemrštěné daně, které centrální vláda následně cpe do zaostalejšího jihu. To udržuje tuto chudší oblast při životě, což ovšem v důsledku vede k tomu, že tamní obyvatelstvo nepociťuje potřebu vyvíjet nějaké přehnané úsilí. Česky řečeno – že se prostě nepředře. A to zároveň oslabuje konkurenceschopnost severu. Prostě začarovaný kruh, který ve finále škodí všem.

Sytý hladovému nevěří

Lze předpokládat, že podobné přesuny mezi bohatšími a chudšími oblastmi by měly stejný důsledek i v rámci sjednocené Evropy. A stejně jako v Itálii by se v Evropě snažili ti bohatší obcházet daňové zákony a v době krize by se tvrdě stavěli na zadní, kdyby šlo o zvyšování daní. Ve jménu solidarity by ve finále chudli všichni - jak bohatí, tak chudí.

Důsledkem by byl nárůst dluhů, ekonomická stagnace, pokles občanské morálky a ztráta důvěry ve společný stát, což by ve druhém plánu vedlo k poklesu porodnosti. Ta totiž v Itálii nyní činí 1,34 dítěte na jednu ženu. A když k tomu přičteme fakt, že jen za loňský rok odešlo ze země 153 tisíc mladých lidí – a to ještě převážně mimo EU do Švýcarska, USA nebo brexitové Velké Británie – docházíme k závěru, že se Itálie pomalu vylidňuje.

Sečteno podtrženo: Jednotný italský stát se nedá označit za nějak bůhvíjak úspěšný projekt. Občanské povědomí není nijak silné (sport budiž čestnou výjimkou), státní dluh vysoký, mezinárodní politický i vojenský vliv prakticky zanedbatelný.

Kdyby se tedy Evropská unie měla stát jednotným politickým, vojenským a hospodářským útvarem, s největší pravděpodobností by ji stihl podobný osud, jako právě Itálii. Přestanou si tedy přední evropští politici hrát na novodobého Garibaldiho, poučí se z dějin a upustí od svých představ vyměnit nynější Evropskou unii za slabé Spojené státy evropské? Zvlášť nyní, kdy euroskepse v mnoha zemích sílí, kdy by se jen málokdo chtěl vzdát národní identity ve prospěch evropského celku a kdy se dokonce uvažuje o obnovení hranic?

Ruku na srdce: Byly by bohatší státy ochotné se smířit s tím, že budou platit vyšší daně jen proto, aby se snížila evropská zadluženost, kterou nezavinily? Byli by čeští vojáci ochotni umírat třeba pod bulharským velením za evropskou vládu, v jejímž čele by stál, dejme tomu, Rumun? A chce vůbec někdo "více Evropy", když už i ta současná porce unijního vlivu se leckomu zdá být ažaž? 

Tagy: Evropa Itálie zahraničí Evropská unie dějiny a fakta

Zdroje: vlastní,Tichy's Einblick