Rudou ale v Želarech odložila. A spolu s ní i všechno, co charakterizovalo městskou ženu. A právě v téhle filmové nahotě- nejen fyzické- se zrodil výkon, který nestárne.

Když v roce 2003 vstoupil do kin film Želary, byl jako zjevení. V době, kdy česká kinematografie hledala rovnováhu mezi historickým dramatem a současností, přišel snímek, který spojil obojí. Příběh o lásce uprostřed válečného ticha. Vyprávění o mladé lékařce ukryté během války v horské vesnici se dotklo témat, která překračují dobu: identita, přežití, proměna, láska bez pozlátka.

Film, který mluvil jinak

Režisér Ondřej Trojan sáhl po próze Květy Legátové- konkrétně po povídkách „Želary“ a „Jozova Hanule“- a vytvořil dílo, které na české poměry působilo nezvykle dospěle. Autenticita, ticho, syrovost prostředí a vnitřní napětí mezi postavami- to všechno se podařilo přenést na plátno s přesností, která diváky zasáhla. Film se zařadil mezi nejvýraznější díla porevoluční české kinematografie a dostal se až k nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Ale největší ocenění přišlo jinak- v tichu po závěrečných titulcích.

Právě ticho se stalo jazykem celého filmu. V době, kdy domácí kina byla plná lehčích dramat a komedií, přišly Želary jako úder- tiché, syrové drama, kde se mluví málo, ale sděluje hodně. Želary se neuchylují ke zbytečným dialogům, efektním zvratům nebo okázalým gestům. Mluví obrazem, tichem mezi větami, nenápadným pohledem z okna. A v tom všem stojí Anna Geislerová, téměř bez make-upu, bez brnění, jaké obvykle nosí herečky jejích kvalit.

Od rudé rtěnky k tváři bez ochrany

Kdo Geislerovou sledoval už tehdy, dobře věděl, že rudá rtěnka nebyla jen stylový detail- byl to její rukopis. Výraz, který nešlo přehlédnout. V Želarech ji ale odložila. A spolu s ní i všechno, co dřív ztělesňovala: městskost, intelekt, jistotu. Její postava Elišky se z lékařky a kulturní ženy stává Hanulí, manželkou prostého muže v horách. Nejde však o přestrojení, ale o skutečnou přeměnu, kterou ztvárnila s odzbrojující přesností. Její výkon je nenápadný, ale hluboký, nehraje na “efekt”, její síla je v nuancích- pohledech, mlčení, napětí v těle. Herečka si tehdy sáhla hlouběji než kdy dřív. V rozhovorech později přiznala, že to byla jedna z rolí, které jí změnily přístup k herectví.

Nahota bez senzace

Ve filmu se objevují i scény nahoty, ale jsou daleko od laciné erotiky. Jsou to chvíle zranitelnosti, důvěry a lidské blízkosti. Nejde o tělo jako objekt, ale o tělo jako křehkost. Geislerová zde není herečka, která „ukazuje víc, než by musela“. Je to žena, která se zrodila z úplně jiného života a hledá, co v sobě ještě má. Nahota v Želarech není provokací. Je to jazyk. Stejně jako ticho.

Láska, která se nehledá, ale vzniká

Nečekaná a pomalu vznikající láska mezi Eliškou a Jožou (v podání Györgyho Cserhalmiho) je jedním z nejsilnějších motivů filmu. Nepřichází hned. Ani snadno. Přesto se rodí- z každodennosti, z malé pomoci, z přijetí jinakosti. Nejde o filmovou romantiku, ale o vztah, který se buduje pomalu, těžce, skrze přežití. Zatímco v jiných filmech jsou city často vyjádřené velkými slovy, tady přichází v detailech: pohledech, dotecích, tichu u stolu, v nesamozřejmých gestech. Kamera se dívá zblízka, ale bez nátlaku. A Geislerová opět ukazuje, že méně je víc.

Dvacet let poté

Dnes, víc než dvacet let po premiéře, působí Želary jako film, který nezestárl. Možná naopak- v době, kdy jsme zahlceni rychlostí, sdílením a hlučnými emocemi, je jejich tichá síla cennější než dřív. Dnešní publikum zvyklé na rychlé střihy a výbušné konflikty, může být překvapeno pomalým tempem filmu. Ale kdo se nechá vtáhnout, najde v Želarech silné téma- jak se člověk mění, když nemá na výběr.

Dnešní doba poznamenaná konflikty, izolací a hledáním identity, dává filmu nový kontext. Eliščina cesta je univerzální, otázky, které si klade, jsou stejné jako ty, které řešíme dnes- kdo jsme bez své práce, bez své bubliny, bez kontroly? Eliška není ideální, není silná ve všech směrech, ale přežije. Otevře se a změní.

Výkon Anny Geislerové v tomto světle získává nové barvy. Byla to role, kde se neskrývala za styl, výraz nebo intelekt. Byla tam- celá, nahá. A právě tím vznikla postava, která nestárne. Která mluví dál. Anna od té doby ztvárnila mnoho dalších silných rolí, ale právě Želary bývají často označovány jako jeden z vrcholů její kariéry. Možná proto, že role Elišky nebyla jen postava. Byla to výzva a Anna ji přijala s pokorou a odvahou.

Proč Želary vidět znovu

Pokud jste Želary už dlouho neviděli, zkuste si na ně najít čas. A nesledujte je jen jako historické drama, ale jako záznam přeměny- ženské, lidské, tiché. A sledujte Annu Geislerovou. Hraje, i když nic neříká.