Spor ohrožoval nejen tradiční konzervativní unii sesterských vládních stran -  Křesťanskodemokratické unie (CDU) kancléřky Angely Merkelové a bavorské Křesťanskosociální unie (CSU) ministra vnitra Horsta Seehofera, ale i budoucnost spolkové vlády a potažmo i celé Evropské unie.

Seehofer požadoval, aby na německých hranicích byli odmítáni migranti, kteří už byli registrováni v jiné zemi Evropské unie, ve Švýcarsku nebo Norsku, a míří tak do Německa protiprávně. Merkelová byla naopak proti, neboť se obávala dominového efektu na evropských hranicích. Nejdříve proto požadovala bilaterální dohody s jednotlivými unijními zeměmi.

Po tahanicích a ultimátech se nakonec v pondělí večer podařilo mezi Seehoferem a Merkelovou dosáhnout kompromisu. Ten spočívá v tom, že kancléřka souhlasila se zřízením tranzitních azylových center na hranicích s Rakouskem. Žadatele o azyl tedy nebudou jen tak mýrnyx týrnyx posílání zpátky, jak si to tři neděle tvrdošíjně proti kancléřčině vůli vydupával Seehofer. Odvedou je prostě do chystaných tranzitních center, a tam je budou podle všeho držet tak dlouho, dokud se ve zrychleném řízení nezjistí, zda mají v Německu nárok na regulérní azyl.

Pokud dotyčný žádal o azyl už v jiné zemi EU nebo v ní byl zaregistrován, pak jej pošlou šupem zpátky právě tam. A když vyřízení těchto žádostí bude v kompetenci státu EU, s nímž Německo nemá dvoustrannou dohodu o zpětném přebírání osob, předpokládá dohoda vracení žadatelů o azyl do Rakouska.

Z právního hlediska nebude pobyt v azylovém centru vůbec chápán jako vstup na německé území. V praxi je to tedy v podstatě totéž, jako vracet uprchlíky přímo z hranic, jak požadoval ministr vnitra.

Řešení je tedy pro Seehofera přijatelné, protože se hodně blíží jeho původnímu návrhu. Neztratí tvář a může s klidným svědomím zůstat ve funkci. A i kancléřka seznala, že je to schůdné, třebaže Seehoferův původní plán tak vehementně odmítala.

Nečekaná harmonie?

Kde se tedy vzala ona zázračná shoda a harmonie mezi oběma rivaly, když na sobě do té doby nenechali niť suchou?

Vyluštění této hádanky tkví v roli, kterou má v celé věci sehrát Evropa. Seehofer původně navrhoval, aby se prostě migranti přímo na jižních hranicích (o ty jde především) posílali zpátky do Rakouska. Podle nové, kompromisní dohody to sice bude také možné, ale až po vzájemné dohodě s Rakouskem a dalšími zeměmi, kam by se měli azylanti vracet.

Je ovšem otázka, zda Rakousko a další státy na takovou dohodu vůbec přistoupí. Rakouský kancléř Sebastian Kurz se nedávno nechal slyšet, že jeho země na jednostranná německá opatření zareaguje uzavřením svých hranic. A po dohodě Merkelové a Seehofera aktuálně oznámil, že Rakousko připravuje opatření k ochraně své jižní hranice.

Ať už tedy budou sousední země s Německem spolupracovat či nikoliv, směřuje to ve výsledku v podstatě k jedinému: vnitroevropské hranice se pro takzvané sekundární migranty de facto uzavřou a žadatelé o azyl se vrátí tam, kde poprvé vstoupili na území EU. Čili většinou do Středomoří. Nespokojenost v těchto zemích pak dále poroste, jako by už beztak nebyla dost velká. Summit EU jim sice minulý týden vyšel vstříc příslibem lepší ochrany vnějších evropských hranic a snahy zřídit záchytné uprchlické tábory mimo území Evropy. Ale zase to jsou zatím jen slova.

Kompromis bude fungovat jen těžko

Bude pondělní kompromis fungovat? Lze o tom pochybovat. Plán totiž musí nejdřív schválit i němečtí sociální demokraté (SPD) jako třetí vládní koaliční partner. A i kdyby jej odkývali, je tu ještě jeden aspekt: Navrhované řešení se totiž až nápadně podobá nynější regulaci, která přitom v praxi v podstatě nefunguje. I dnes přece existují pokusy se záchytnými centry, kam mají být deportováni migranti s minimální šancí na získání azylu. Tam by se měla jejich žádost ve zrychleném řízení zpracovat a následně by měli být vypovězeni ze země. Skutečnost je ale taková, že se tato řízení táhnou celé měsíce, nezřídka i déle než rok. Vedle obvyklých průtahů způsobených komplikovanými národními a mezinárodními procesy zdržují mnozí žadatelé o azyl řízení podáváním odvolání, žalobami… anebo tím, že prostě zmizí bůhvíkde. A teď si nás hledejte!

Podle nového návrhu by tranzitní centra měla řízení zvládnout během několika dní. Kde ale autoři berou jistotu, že to najednou jako mávnutím kouzelného proutku bude fungovat? Dosavadní praxe nasvědčuje spíš tomu, že nebude.

A otázek je víc. Bude vůbec možné zadržovat delší dobu migranty v těchto centrech proti jejich vůli? Bude Itálie ochotná přijímat uprchlíky zpět, když to ministerský předseda Giuseppe Conte minulý týden výslovně vyloučil? A na závěr kardinální otázka: Co měl ten spor mezi oběma německými konzervativními stranami, který skoro měsíc udržoval Spolkovou republiku a potažmo i celou Evropu v napětí, vůbec znamenat?

Už aby byli pryč...

CDU a CSU se tváří, že našly kompromis, ve skutečnosti ale mezi nimi jde jen o mír až do příští války. Celý problém navíc konzervativci de facto šikovně hodily na druhé: Na Rakousko, které na výsledek jednání musí nutně zareagovat, a na sociální demokraty. Ti mají nyní odkývat - ze svého pohledu nehumánní - zadržovací centra, která už v roce 2015 odmítli. Dělají sice drahoty, nemají ale příliš na výběr, protože pokud neodkývají, padne celá vláda a oni s ní.

Nevyhrála tedy ani Merkelová ani Seehofer. Ministr neprosadil vracení migrantů z hranic, kancléřka pohořela s navrhovaným evropským řešením. Výsledek je v podstatě politický tyátr, který má Němcům nakukat, že se podařilo dostat pod kontrolu proud běženců, který se před třemi lety vymkl kontrole. Spor o migranty mezi Merkelovou a Seehoferem trvá tedy již tři roky a jen nenapravitelný optimista může čekat, že jej vyřeší jedno večerní několikahodinové jednání.

Nikdo nevyhrál, nikdo neprohrál. Dny Seehofera a Merkelové ve vysoké německé politice se ale mílovými kroky blíží svému konci. Ve svých domovských partajích jsou stále více trpěni jen jako nutné zlo.