Zrušíme ponožky v sandálech a pizzu s ananasem aneb Předvolební sliby po italsku

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Italové za šest týdnů zase jednou napochodují k volebním urnám. Kýženou stabilitu a nezbytné reformy si ale od nového parlamentu příliš slibovat nemohou, protože podle posledních průzkumů skončí volby nejspíš patem. Neradostné vyhlídky si mohou zpestřit leda trochou srandy, k čemuž jim kandidující partaje dávají příležitostí více než dost.

Ilustrační foto

Ilustrační foto , zdroj: Profimedia.cz

Stále více populistický přístup všech velkých politických stran už donutil prezidenta Sergia Mattarellu k výzvě, aby před volbami přicházely s realistickými návrhy na řešení problémů země, zejména ekonomiky a nezaměstnanosti. Zatím se totiž spíše jen předhánějí v tom, co všechno plánují zrušit.

Expremiér Matteo Renzi například chce zrušit roční poplatky pro státní televizi RAI a univerzitní daň pro studenty, pravicová Liga severu chce zrušit povinné očkování dětí a euroskeptické Hnutí pěti hvězd navrhuje zrušit na čtyři stovky zákonů.

To, že politici chtějí leda tak všechno zrušit, svědčí o chybějící vizi do budoucna. Italové už se tomu smějí a pod hashtagem #AbolisciQualcosa (Něco zruš) na twitteru navrhují, co všechno by se ještě mělo zrušit: Pizza s ananasem, ostré hrany u nábytku, nošení ponožek v sandálech, malé porce těstovin, příbalové letáky u léků, vyskákání beďarů před důležitou schůzkou, nenalezitelný začátek izolepy, nápisy "sem" a "tam" na dveřích, zemská přitažlivost nebo lidi, kteří kašlou v kině.

Reálně hrozí povolební pat

Podle průzkumů existují tři silné politické tábory, které se s největší pravděpodobností budou po volbách navzájem blokovat. Jednak to je čtyřčlenná koalice stran pravého středu ('Vzhůru, Itálie' bývalého premiéra Silvia Berlusconiho, 'Liga severu', 'Bratři Itálie' a menší politické uskupení UDC). Ta se na plakátech pyšní stařeckým expremiérem Berlusconim, který by přitom kvůli předchozím trestům měl být do roku 2019 nevolitelný.

Pak tu je Hnutí pěti hvězd komika Beppeho Grilla, který ze stejného důvodu rovněž nekandiduje. A třetí je vládnoucí Demokratická strana premiéra Paola Gentiloniho, která ale jde do voleb s expremiérem Matteem Renzim, jenž před dvěma lety rezignoval po prohraném referendu o ústavní reformě.

Pod politickou stabilitou a seriózností si člověk obvykle představuje něco docela jiného – zvlášť když ani jeden z uvedených tří táborů nebude zjevně moci vládnout sám. Přitom každý ze tří subjektů možnost společného vládnutí s některým z obou dalších zásadně odmítá. Pokud ani jeden z nich nepřekročí vlastní stín, bude Itálie od března politicky ochromená, anebo bude mít v čele křehkou menšinovou vládu, která bude denně pracně hledat v parlamentu většinu. Prostě hodně podobná situace jako v české kotlině.

Itálie poznamenaná hospodářskou krizí přitom potřebuje hospodářské reformy a silnou vládu jako sůl. Co si ale počne země, která od zhroucení stranického systému v roce 1992 v podstatě žádnou stabilitu nezažila a kde to vypadá jen na reprízu starých mocenských tahanic?

Vláda římského šlechtice Gentiloniho se přitom může pochlubit řadou úspěchů. Ministr vnitra Marco Minniti zaujal tvrdou linii s důsledným vyhošťováním islamistů a díky spolupráci s Libyí omezil vlnu uprchlíků, kteří do Itálie míří na člunech přes Středozemní moře.

Ministr hospodářství Pier Carlo Padoan zase navzdory bankovní krizi a předraženému státnímu aparátu dokázal prozatím odvrátit finanční krach. A ministr zahraničí Angelino Alfano vzorně reprezentuje Itálii navenek, třebaže už oznámil, že po volbách v politice končí.

Pragmatické vlády kompromisních kandidátů mají vlastně v poválečné Itálii tradici. Po odstoupení Silvia Berlsuconiho v podstatě ještě žádný premiér nedokázal potvrdit svou legitimitu ve volbách. Po bankéři Mariovi Montim nastoupil technokrat Enrico Letta, protože levicový kandidát Pier Luigi Bersani po zpackaných volbách v roce 2013 nedokázal dát dohromady většinu. A po Renziho nešikovné rezignaci je nyní tedy u moci už čtvrtý ministerský předseda, který vládne bez pověření od voličů.

Berlusconi je zase na koni

Spousta Italů se tváří v tvář tomuto vývoji od politiky odvrací. Při regionálních volbách na Sicílii, kde přesvědčivě vyhrál Berlusconiho kandidát, zůstala doma více než polovina voličů. Ale lze jim to zazlívat, když vidí, že společnost je v sevření politické elity, která sama sebe královsky odměňuje, ale prakticky není schopná provést nutné reformy?

V zemi zkrátka chybějí konstruktivní návrhy, v posledních pěti letech Italové zažili leda tak zmatené zákonné iniciativy tří vlád. A příliš slibně nezní ani prohlášení premiéra Gentiloni, který řekl, že Itálie by měla být připravena čelit nestabilitě, ale neměla by se jí obávat, protože nestabilita je dnes běžná v mnoha evropských zemích.

Berlusconi nelení a poukazuje na to, že už několikrát dal dohromady u volebních uren většinu. Navíc se chlubí, že přitáhl Expo do Milána, že dostal do Parmy Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) a že prosadil do vedení Evropské centrální banky zachránce předlužené ekonomiky Maria Draghiho. Berlusconi se navíc prezentuje jako státník a záruka stability, přičemž poukazuje na rozhádanost levice a Hnutí pěti hvězd označuje za sektu nezkušených kverulantů, kteří jen podkopávají stabilitu země. Jako by nějaká byla.

Čtyřčlenná "Berlusconiho" koalice žádá nižší daně, méně byrokracie, méně omezení ze strany EU, více pomoci těm, kdo ji potřebují, více bezpečnosti pro všechny, reformu justice, revizi důchodového systému, zavedení rovné daně, ochranu italských firem a značky 'Made in Italy', podporu porodnosti a kontrolu imigrace.

Evropa jako obětní beránek: Za všechno může EU

Většina italských politiků zastává názor, že se Evropa musí změnit, aby zůstala Itálie ušetřena nepopulárních změn; podle průzkumů získají většinu křesel právě euroskeptické a protievropské strany. Takový je důsledek mnohaleté politické masáže, kdy Italům jejich politici vtloukali do hlavy, že za jejich současné problémy může Evropská komise, německá neústupnost, pokud jde o dohody a smlouvy, a euro.

Na dobu, kdy se platilo lirou, se v Itálii vzpomíná jako na učiněný ráj na zemi. Centrální banka tehdy natiskla tolik peněz, kolik si politici přáli, a krizím Itálie čelila devalvací měny.

Hospodářská krize, z níž se Itálie usilovně snaží vyhrabat, je totiž nejhorší v poválečné historii země. Přišla o devět procent národního důchodu, o čtvrtinu průmyslové produkce, milion pracovních míst a o statisíce mladých a vzdělaných Italů, kteří ze země odešli. Bude trvat ještě celé roky, než Itálie dosáhne alespoň na HDP z roku 2007.

Jádrem volebního programu protestního Hnutí pěti hvězd je proto už delší dobu referendum o vystoupení z měnové unie. Pravicová Liga severu Mattea Salviniho a Bratři Itálie Giorgie Meloniové dokonce slibují okamžité vystoupení, i když Liga severu dala zpátečku, protože si uvědomuje, že odstoupení od eura nelze dosáhnout, dokud se nezmění mezinárodní podmínky. Naopak bývalý premiér Berlusconi ohlásil, že zavede liru jako paralelní měnu: euro v oblasti mezinárodního obchodu a turistiky a lira k vnitrostátním účelům a pro veřejné zakázky.

Šéf středolevé Demokratické strany Matteo Renzi sice chce nadále setrvat v EU a v měnové unii, slibuje ale, že si vynutí určité ústupky, mimo jiné vytvoření evropského ministra financí. Velký evropský rozpočet by podle Renziho představ měl nacpat do Itálie další miliardy pro investice a sociální programy. Bývalý premiér navíc požaduje vyšší rozpočtové deficity, zatímco ostatní evropské země budou chránit Itálii před nedůvěrou finančních trhů a budou ručit za její dluhy, které už nyní dosáhly rekordní úrovně 130 procent HDP.

Sečteno a podtrženo: z pohledu většiny italských politiků se musí Evropa změnit, aby byla Itálie uchráněna před nepopulárními změnami a reformami. To všechno ale vychází z chybných předpokladů. V globální ekonomice, a ještě ke všemu s obrovskými dluhy, by Itálie nikdy nemohla obstát se starými recepty, jako je dělání dalších dluhů, tisknutí peněz podle libosti a devalvace měny. Jestliže se dnes tolik vyzdvihují ona báječná osmdesátá léta, zapomíná se na to, že právě tehdy se navršila ta obrovská hora dluhů, která dnes zemi tíží jako kámen. Dluhy tehdy narostly ze šedesáti na 120 procent HDP.

Země zkrátka žila na dluh, přičemž to nevedlo ani k růstu, ani k úsporným opatřením. Základní problémy Itálie zůstávají nevyřešené. Země si nedokáže poradit s důsledky globalizace, protože staré hospodářské struktury neumožňují dostatečnou konkurenceschopnost. Velké části odborů může být produktivita ukradená a jde jim jen o to, aby si udržely moc. Veřejná služba se nechápe jako služba, ale jako aparát klientelismu, mocenských zájmů a kupování hlasů.

V tomto ohledu se toho za posledních několik desetiletí mnoho nezměnilo, a Evropa proto už musela Italy v roce 1997 a 2012 dvakrát zachraňovat před finančním krachem.

Evropská pomoc byla zatím spíš na škodu

Evropské ústupky vůči Itálii přitom měly dosud spíše negativní důsledky. Záchranné akce, ručení za dluhy a "flexibilita" v rozpočtové politice ve výsledku pouze odrazují od toho, aby se provedly pořádné reformy. Nehledě na to, že s jídlem roste chuť. Ale jak dlouho má EU odměňovat italské politiky ústupky, které obcházejí reformy, brání jakékoliv diskusi o nutných změnách a navíc ještě dělají z EU obětního beránka?

Po volbách 4. března by tedy vleklá vládní krize mohla zachvátit další evropskou zemi, která by dokonce po vzoru Velké Británie mohla mít velké cukání se od EU trhnout.

ČTĚTE TAKÉ: 

Italská ekonomika, třetí největší v eurozóně, loni sice rostla nejrychleji od roku 2010, přesto náleží k nejslabším v Evropě. Míra nezaměstnanosti zůstává nad 11 procenty. I když má Itálie po Řecku největší veřejný dluh v eurozóně, všechny hlavní politické síly se zavázaly ke zvýšení rozpočtového deficitu v případě, že vyhrají volby. Ty se uskuteční už podle nového volebního zákona, který v říjnu schválil italský parlament a který kombinuje prvky poměrného a většinového zastoupení.

Lze samozřejmě politicky nekorektně namítnout, že italská mentalita má obecně tendenci k anarchii. Rychle se měnící, slabé vlády se tu potácely na okraji propasti mezi korupcí, předlužením, mafií, generálními stávkami, legální emigrací a nelegálními přistěhovalci. Po zavedení eura se ale prostor pro nové dluhy a devalvaci značně zúžil.

V tvrdé mezinárodní konkurenci globálního světa ztrácí tradiční značka "Made in Italy" rychle půdu pod nohama: ať už jde o těstoviny, módu, víno, kvalitní potraviny, turistiku nebo sportovní auta. Italové už jsou navíc z věčných vládních krizí unavení a nevypadá to, že by se jim jejich politici chystali dopřát alespoň chvilku oddechu.

Tagy: eurozóna Itálie zahraničí dluhy Parlamentní volby italská politika

Zdroje: vlastní,Die Welt,FAZ