"Njan má před sebou na plochém kameni hrudku jílu a modeluje nějakou figurku. Už dvakrát jí uhodil o zem, když se mu nepovedla, jak chtěl, a začal potřetí znovu. Tentokrát přimíchal do hlíny hodně moučky z rozdrcených mamutích kostí."

Zvláště starší ročníky si jistě vybaví úvodní scény Lovců mamutů. Věstonickou venuši propašoval Eduard Štorch hned na začátek. Ze stesku po zemřelé družce ji modeluje truchlící otec hlavního hrdiny Kopčema. Rovněž na obrazech malíře pravěku Zdeňka Buriana objevíme slavnou sošku s jejím fiktivním tvůrcem.

Jedinečná, nikoliv jediná

Je sice jedinečná, leč ne jediná. Tzv. venuší, nazvaných dle římské bohyně lásky, drobných pravěkých figurek se zvýrazněnými pohlavními znaky, je povícero a nacházejí se po celém euroasijském prostoru. Mladopaleolitické krásky většinou z kamene či kosti - keramická je raritou - rozhodně nezobrazují oblíbené múzy pravěkých výtvarných umělců. Účel? Téměř jistě magický, související s kultem plodnosti. Zatím nejstarší venuše vyřezaná z mamutoviny byla objevena nedávno ve Švábských Alpách. Měří pouhých šest centimetrů a stará je neuvěřitelných 35 000 roků.

Naše venuše je o něco větší - 11,5 cm dlouhá a 4,3 cm široká v bocích. A také mladší, datovaná do let 29 000 až 25 000 před Kristem. Uhnětena byla z jednoho kusu místní věstonické hlíny, obsahující úlomky kostí, popel a uhlíky z ohniště. Slavná soška ležela v pravěkém popelišti rozlomená na dva kusy. Jak už to u venuší bývá, její stylizovaný obličej postrádá rysy. Čtyři vpichy na temeni naznačují, že hlava mohla být ozdobena ptačími pírky. Další zajímavost odhalil nedávný detailní průzkum - malý otisk prstu na levé půlce hýždí. Vznikl ještě před vypálením sošky, a nemusel tak patřit přímo tvůrci paleolitické krásky. Archeologové spekulují o adolescentovi či drobné ženě.

Roku 1953 byla na vrchu Landek v Petřkovicích u Ostravy objevena venuše další, známá jako Landecká či Petřkovická. Bezhlavé ženské torzo z krevele s nezvykle štíhlými proporcemi měří necelých pět centimetrů, je však o několik tisíc let mladší.

Nález není možný bez nálezce, dle tradice archeologa, paleontologa a krasového badatele Karla Absolona. Informace je poněkud zavádějící, pan profesor byl sice vedoucím věstonického výzkumného archeologického týmu, leč 13. července 1925 se právě nacházel ve Francii. Slavný nález tak ohniště lovců mamutů, nacházející se mezi Pavlovem a Dolními Věstonicemi, vydalo dělníkovi Josefu Seidlovi a technickému vedoucímu výzkumu Emanuelu Daniovi. Přesto nebýt Absolona, možná by k žádnému průzkumu ani nedošlo.

Kdo je nálezcem Věstonické venuše?

Karel Vítězoslav Absolon (1877-1960), muž houževnatý a poněkud kontroverzní, se narodil 16. června 1877 v moravských Boskovicích. Jeho maminka sbírala pověsti a pohádky z Moravského krasu a Absolonovým dědečkem nebyl nikdo menší než Jindřich Wankel, "otec moravské prehistorie" a objevitel pravěkého pohřebiště v Býčí skále. Není tedy divu, že se pro krásu speleologie a archeologie nadchl i malý Karel.

Na gymnáziu se fyzicky zdatnému mladíkovi příliš nedařilo, dokonce propadl a musel odmaturovat až v jednadvaceti letech. Zato byl vášnivým cyklistou, který vyhrál i krajský přebor. Pro jistotu pod pseudonymem Karel Stránský, pedagogický sbor nebyl totiž podobným "sportovním výstřelkům" příznivě nakloněn.

Přesto jej nakonec čekala Univerzita Karlova v Praze. Původně zoologické zaměření změnil Absolon na geologické, zabýval se Moravským krasem a ponornou Punkvou. Celkem pětkrát sestoupil do Macochy, kde spolu s přáteli pobyl několik dní, a vyvrátil tak všeobecně sdílený názor, že na jejím dně nelze přenocovat. Byl výborným fotografem, neměl tedy nouzi o bohatou dokumentaci svých výzkumů. Rovněž jeho neúnavná snaha o zpřístupnění nejslavnější moravské propasti přinesla ovoce. V roce 1909 došlo k objevu Punkevních jeskyní a pět let poté bylo dno Macochy propojeno z Pustého žlebu tzv. suchou cestou. Na lodičky si ovšem turisté museli počkat do roku 1933.

A Venuše? K archeologické vědě se Karel Absolon paradoxně propracoval teprve později. Od roku 1908 působil jako kustod zoologických sbírek Moravského zemského muzea. Když po smrti významných amatérských archeologů Maška a Kříže získalo muzeum jejich sbírky, ujal se jich právě Karel Absolon, zabývající se do té doby jinými obory. Když v roce 1923 nalezl student, sbírající v okolí Věstonic kamenné nástroje, vzácnou sošku mamuta, pustil se profesor do intenzivního výzkumu zdejší oblasti. Dva roky nato objevil jeho tým Věstonickou venuši.

Jako skvělý odborník a popularizátor dovedl Absolon zainteresovat potřebné lidi (např. reportéři povinně procházeli nově zpřístupněnými jeskyněmi) a své objevy rovněž úspěšně prodat. Výsledky vykopávek publikoval v prestižních vědeckých časopisech, a udělal tak moravskému paleolitu světovou reklamu.

Člověk a jeho rod

K desátému výročí vzniku republiky v roce 1928 podpořil prezident Masaryk Výstavu soudobé kultury v Československu. Absolon na nově vzniklém Brněnském výstavišti vybudoval expozici Člověk a jeho rod, kde soustředil nejvýznamnější pravěké nálezy. Největší atrakcí byla socha mamuta v životní velikosti. Původně se nápad organizátorům nelíbil a mamuta zamítli. Absolon se nedal odradit a oslovil podnikatele Tomáše Baťu: "Činím Vám návrh, zdali byste nechtěl využít tohoto mamuta pro svoji reklamu, že byste zvlášť těžkou a trvanlivou obuv pro těžké práce dělníků, při pracích kanalizačních či horolezeckou obuv prostě nazval chráněným názvem Mamutovky."

Baťa nakonec přispěl nemalou částkou třicet tisíc korun. Kolosální mamut se srstí z vláken kokosových ořechů, jehož stavba trvala čtyři měsíce, se dochoval do konce války, kdy byl při osvobozovacích bojích poškozen vojáky Rudé armády. Brňané jej posléze rozebírali na kousky, dokonce se prý v jeho útrobách schovávali dělníci při poledních přestávkách. Několik měsíců nato byl kvůli špatnému stavu zlikvidován. Současný brněnský mamut je tedy mamutem číslo dvě.

Za druhé světové války byl Karel Absolon z muzea vykázán. A po ní? V nové době už pro něj nebylo místo, starý profesor tedy zpracovával dávné jeskynní objevy a připravoval svůj atlas chvostoskoků. Vědec a popularizátor světového formátu zemřel 6. října 1960. Dva roky po Absolonově smrti vznikl v Brně-Pisárkách jeho celoživotní a neuskutečněný sen - Pavilon Anthropos.