Luisa přišla na svět na zámku Heiligenberg nedaleko Darmstadtu do rodiny Ludvíka z Battenbergu. Ten se stal občanem Británie a vstoupil do služeb tamního námořnictva, kde to nakonec dotáhl na admirála. Luisinou matkou byla Viktorie Hesenská, sestra poslední ruské carevny Alexandry Fjodorovny. Luisa měla tři další sourozence - sestru Alici, právě ta byla maminkou prince Phillipa, a bratry Louise a George.

Vyrůstala v harmonickém prostředí, její rodiče se měli rádi. Rodina kvůli Ludvíkově práci často cestovala, zásadní však pro ně byl Darmstadt a drželi si také sídlo v Británii. Luisa také se svou matkou během dětství často jezdila za prababičkou, královnou Viktorií. 

Co se změny rodinného jména týče, došlo k ní za první světové války, kdy v Británii panovaly protiněmecké nálady. Ludvík z Battenbergu se vzdal svých německých titulů a poangličtil si jméno na Mountbatten. 

Ale zpátky k Luise. Jak bylo pro dívky z její společenské vrstvy zvykem, prošla převážně domácím vzděláváním. V roce 1914 také navštívily Luisa a její matka Rusko. Mladá šlechtična se setkala se svou tetou a také prý se znepokojením pozorovala silný vliv Rasputina. 

Návštěvu přerušilo vypuknutí první světové války. Viktorie a Luisa se musely rychle vrátit domů. Vracely se přes Švédsko, kde strávily nějaký čas ve společnosti korunního prince Gustava Adolfa a jeho milované manželky Markéty z Connaughtu. Nikdo nemohl tušit, že za pár let život Luisu zavede právě na Markétino místo. 

Řada nepodařených vztahů 

Luise bylo počátkem války téměř 25 let. A co se nápadníků týče, dlouho neměla štěstí. V roce 1909 dostala nabídku k sňatku od portugalského krále Manuela II., odmítla ji - chtěla se vdávat z lásky.

Tajně se zasnoubila s Kryštofem Řeckým a Dánským, nejmladším synem řeckého krále Jiřího I., ovšem nakonec byli donuceni svůj vztah ukončit. Krátce před válkou se pak Luisa zamilovala do muže, kterého přijala i její rodina, ovšem přišlo neštěstí - dotyčný padl. Také navázala vztah s poněkud extravagantním umělcem Alexandrem Stuartem-Hillem, ani ten však nakonec neskončil svatbou. 

Se Stuartem-Hillem se nicméně poznala v lazaretu, neboť se během války stala sestrou Červeného kříže a pracovala ve francouzských  lazaretech v Nevers a v Pavalers, za což se jí později dostalo ocenění. Po válce se pak věnovala charitativní práci zaměřené na děti z chudých londýnských rodin. 

Princ, který ztratil a našel svou ženu

V roce 1920 postihla švédskou královskou rodinu velká tragédie. Markéta, milovaná manželka korunního prince, zemřela v pouhých 38 letech na sepsi. Zůstalo po ní pět dětí, šesté čekala. O tři roky později přijel Gustav Adolf do Velké Británie a začal se čtyřiatřicetileté Luise dvořit. Ta sice kdysi prohlašovala, že si nevezme vdovce, ani krále, nakonec však kývla na nabídku muže, který ztratil ženu - a měl být králem. 

Ovšem kvůli tomu, že si Luisa bere korunního prince, byla před svatbou nějakou dobu potíž. Nebylo totiž jasné, zda Luisa vyhovuje zákonným požadavkům na manželku budoucího švédského panovníka. Její původ a "vhodnost" se řešily jak na švédské, tak na britské půdě - nakonec byla cesta k plánovanému sňatku otevřena. 

Konal se 3. listopadu 1923 v královské kapli Svatojakubského paláce v Londýně. 

Jak už bylo zmíněno, Gustav Adolf byl otcem početné rodiny. Luisa se tedy po svatbě stala nevlastní matkou tehdy sedmnáctiletého Gustava Adolfa, šestnáctiletého Sigvarda, třináctileté Ingrid, jedenáctiletého Bertila a teprve sedmiletého Karla Jana. Sama 30. května 1925 porodila mrtvou dceru a jiné potomky už neměla.

I přes tyto těžkosti, v roce 1947 navíc během leteckého neštěstí zahynul její nejstarší nevlastní syn, však bylo manželství Luisy a Gustava Adolfa spokojené. Luisa dobře vycházela i se svou tchyní, královnou Viktorií. Ta trávila hodně času mimo Švédsko, a Luisa tak převzala část jejích povinností, kterých ještě přibylo poté, co Viktorie v roce 1930 zemřela.

Plachá Luisa, která kdysi "nechtěla být královnou", tak fakticky působila na pozici královny 20 let předtím, než se jí oficiálně stala. Později poznamenala, že to pro ni nebylo jednoduché, byla zvyklá na civilnější život. 

Nezapomněla také na svou válečnou zkušenost a snažila se o zlepšení pracovních podmínek švédských zdravotních sester a ošetřovatelek. A podporovala práva žen na vzdělání a kariéru. 

Během druhé světové války bylo Švédsko oficiálně neutrální a Luisa této pozice využívala k pomoci lidem v různých zemích, zároveň se nadále věnovala charitě a během finské zimní války také ve Švédsku zřídila útulek pro finské sirotky. 

Nástup na trůn ve zralém věku 

V roce 1950 zemřel Luisin tchán. Její muž se stal králem Gustavem Adolfem VI., ona královnou se vším všudy. Šlechtičnu, která byla smýšlením demokratkou, okázalost stále zneklidňovala, mínila, že se nástupem na trůn nestala "o nic zvláštnější". Na okázalost si nepotrpěl ani její muž, ostatně pár nakonec vylepšil image královské rodiny.

Luisa prý byla temperamentní, sebeironická, měla smysl pro humor a dobrosrdečnou, ale i vznětlivou, povahu. Odmítla také striktní, staromódní protokol a tak jej odlehčila. Místo okázalých setkání zavedla například neformálnější dámská posezení s pracujícími ženami. Zároveň však byla velkou patriotkou své "vyvdané" země a milovala i švédskou přírodu.

Letní prázdniny s manželem pravidelně trávila v Itálii a mezi její zvyky patřilo to, že odtamtud odjížděla trochu dřív, aby si ještě užila procházek po Londýně. Když se zas v roce 1964 setkala s francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem, řekla mu, ať omluví její francouzštinu - že mluví tou, jíž se mluvilo v zákopech první světové války. 

Královnou byla nakonec 15 let. Zemřela 7. března 1965 v důsledku těžké nemoci. Gustav VI. Adolf přežil i svou druhou ženu - o osm let.