Žofie Chotková (1868-1914), celým jménem Žofie Marie Josefína Albína rozená hraběnka Chotková z Chotkova a Vojnína, se narodila 1. března 1868 ve Stuttgartu, kde tehdy coby vysoký diplomat v rakousko-uherských službách působil její otec Bohuslav Chotek z Chotkova. Manželství s hraběnkou Vilemínou Kinskou bylo požehnáno celkem devíti dětmi - osmi dcerami a jediným synem.

Slavné doby starobylého českého rodu Chotků původem ze čtrnáctého století, jehož členové po určitou dobu zastávali i nejvyšší úřady rakouské i české vládní správy (nejvyššího purkrabího Království českého Karla Chotka dodnes připomínají Chotkovy sady či Chotkova ulice v Praze), byly ovšem už minulostí. Rodina neoplývala velkým majetkem ani vlivem a pobývala na zámku Velké Březno v severních Čechách.

Kdy a jak došlo ke vzájemnému "zajiskření" budoucí známé partnerské dvojice je dodnes otazníkem. Na plese císařské dcery Marie Valerie, při němž byla Žofie coby sedmnáctiletá uvedena do společnosti, se s Františkem Ferdinandem d´Este setkala poprvé. Přátelské zalíbení později přešlo do hlubokého citového vztahu.

Roky tajných setkání

Dvojice si začala psát a po několik dlouhých let se setkávala "na zapřenou", neboť nerovný vztah pro budoucího následníka trůnu nepřicházel v úvahu. "Růže, tulipán, karafiát, každá z těch tří květin zvadne, kámen a železo se zlomí, jenom moje láska ne," napsal v dubnu 1894 František Ferdinand své tajné přítelkyni.

Žofie jezdila do Drážďan za svými neprovdanými sestrami a nemocným otcem, a cestou se zastavovala na Konopišti, které František Ferdinand velkoryse přebudoval z loveckého zámečku. Tajně podnikli plavbu parníkem Liburnia. Jindy cholerický arcivévoda psal své první milostné dopisy, a jak mohl, ujížděl od své posádky. Do Vídně, Prahy a pod záminkou návštěvy příbuzenstva či lovu také do Prešpurku čili Bratislavy.

Tam Žofie nastoupila po smrti své matky na místo dvorní dámy u dvora Isabely z Croy. Krásná a dominantní kněžna byla manželkou arcivévody Bedřicha Rakousko-Těšínského, "markýze Gera" slezského barda Petra Bezruče (Nutno dodat, že arcivévodovi, snažícímu se na svém panství zlepšit podmínky hospodářské i sociální, se nechtěného zviditelnění dostalo poněkud nespravedlivě – zavedl např. systém sociálního a penzijního zajištění zaměstnanců, jejich vdov a sirotků).

Přívěsek jako důkaz

František Ferdinand se u bratislavského dvora počal objevovat dosti často a pravidelně, a paní domu tak nabyla dojmu, že budoucí následník trůnu projevuje zájem o jednu z jejích osmi dcer. Netrpělivě čekala, až se vyjádří. Natolik nedočkavě, že když koncem roku 1898 zapomněl František Ferdinand v koupelně své kapesní hodinky, kněžna neodolala a otevřela jeden z jejich přívěsků.

Namísto očekávané podobizny své starší dcery Kristýny nalezla k nemalému překvapení portrét dvorní dámy Chotkové, podle tehdejších kriterií nijak zvlášť krásné, nemladé (třicetileté) a chudé partie. Rozhořčena na nejvyšší míru informovala samotného císaře.

Žofie byla propuštěna a nastaly jí krušné časy. Téměř bez prostředků musela využívat pohostinnosti svých příbuzných – nejprve saských, poté slezských, a nakonec bydlela u svého bratrance fotografa ve Velkém Březně (mimochodem i sama Žofie byla velmi dobrou fotografkou, jak dosvědčují mnohé z jejich dochovaných prací).

Svou lásku nezapřel, právě naopak

"Když má našinec někoho rád, najde se vždycky v rodokmenu nějaká maličkost, která zakazuje manželství. Tak se stane, že u nás vždycky muž a žena jsou navzájem dvacetkrát příbuzní. Výsledkem je, že polovina dětí jsou blbci a idioti," pravil následník trůnu František Ferdinand.

Také pro něj nastala nelehká doba. Zachoval se ovšem jako správný gentleman. Žofii nezapřel, ba naopak, vydal se k císaři, ke vztahu se přiznal a požádal o povolení k sňatku. Marně, jak správně tušil předem.

Pravidla domu habsburského určovala, že příslušníci dynastie mohou uzavírat sňatky pouze s členy panovnických dynastií. A mezi ně Chotkové nepatřili. Neposlušný synovec dostal jednoroční lhůtu na rozmyšlenou, ostatně mohl by také o své následnictví přijít. To by František Ferdinand věru nerad, ale nechtěl se vzdát ani milované Žofie.

Svého otce císaře uprosil

Jistá zarputilost v povaze arcivévody měla v tomto případě své výhody. Roční zkouška nebyla vůbec lehká, neboť okolí se všemožně snažilo nerovnou dvojici rozdělit. Na jaře roku 1900 zaslal František Ferdinand císaři prosebný dopis: "V tísni a strastiplné situaci, ve které se již tak dlouho nacházím, obracím se ještě jednou na otcovské srdce Vašeho Veličenstva s nejvřelejší prosbou o vyplnění mého jediného, nejvřelejšího a nejmilejšího přání, od kterého závisí celá má budoucí existence, mé štěstí, můj klid a má spokojenost. Manželství s hraběnkou je jediný prostředek, abych se stal tím, čím chci a musím být: mužem, který je věren svému povolání, šťastným mužem."

…

"A jinou svatbu uzavřít nemohu a nikdy neuzavřu; neboť příčí se mi a nemohl bych bez lásky spojit se s jinou, učinit ji a sebe nešťastnými, zatímco mé srdce náleží hraběnce a bude jí náležet věčně."

Která z dam by nestála o podobné vyjádření! Neoblomný císařský strýc nakonec povolil, ovšem pouze sňatek "nerovnorodý“, a neoblíbený synovec musí veřejně složit tzv. renunciační přísahu, v níž se vzdává postu císařovny a královny pro svou ženu a následnictví trůnu pro budoucí potomky: "My, arcivévoda František Ferdinand d´Este, prohlašujeme naše pevné a dobře uvážené rozhodnutí pojmouti za manželku vysoce urozenou hraběnku Žofii Chotkovou. Dříve, než přikročíme k uzavření manželského sňatku, prohlašujeme, že naše manželství není rovnorodým, nýbrž morganatickým, a za takové má být na věčné časy považováno, následkem čehož ani naší paní manželce, ani dětem nepřináležejí práva, pocty, tituly, erby, výhody, a zejména jim pak nepřísluší právo na následnictví trůnu." Dále se zavázal, že se nikdy nepokusí prohlášení odvolat, oslabit či zrušit. O tři dny později se oženil.

Ovečky na usmířenou

Sňatek proběhl 1. července 1900 na zámku v Zákupech, vdovském sídle Františkovy oblíbené nevlastní matky, která se spolu s dcerami zúčastnila svatebního obřadu. Nikdo další z habsburského příbuzenstva nedorazil. Žofii v den svatby povýší císař na kněžnu z Hohenbergu, vévodský titul obdržela o devět let později.

Manželství se nad očekávání vydařilo. Žofie je svému muži "oporou, přítelkyní, manželkou, matkou, vším jeho štěstím". A že toho bylo zapotřebí! Ono totiž vyjít s Františkem Ferdinandem nebylo zrovna lehké, a prudkou až cholerickou povahou si arcivévoda nadělal nejednoho nepřítele.

Svou vyvzdorovanou ženu a tři děti Žofinku, Maxmiliána a Arnošta ale miloval nade všechno. Jedna výstižná rodinná vzpomínka: Žofie dostala od manžela brož v podobě ovečky, kterou ráda nosila při oficiálních příležitostech. Když zjistila, že manželova temperamentní povaha hrozí výbuchem, na ovečku nenápadně ukázala, a František Ferdinand věděl, že se má krotit. Ostatně porcelánových oveček věnoval během společného života své ženě na usmířenou hned několik.

Poprvé a naposledy na společné cestě

Společný život manželů probíhal především na Konopišti, které se arcivévoda snažil spolu s hospodářstvím dostatečně zmodernizovat (zámek tak získal ústřední topení či hydraulický výtah). Rovněž známý benešovský pivovar Ferdinand je jeho dílem. Čechy měl arcivévoda rád (oproti Maďarům, kde byly antipatie vzájemné), a vážil si jich. Kdo ví, jak by vypadaly české dějiny nebýt osudného Sarajeva?

Při státních ceremoniích nesměla Žofie zaujmout místo vedle svého muže, ani ho nemohla oficiálně doprovázet na jeho cestách. Příležitost vystoupit společně oficiálně na veřejnosti se naskytla po čtrnácti letech.

První a poslední cesta vedla - do Sarajeva. Tam 28. 6. 1914 vystřelil na automobil následníka trůnu mladý srbský student Gavrilo Princip (1894 – 1918), doživší později v těžkých vězeňských podmínkách českého Terezína.

"Žofinko, Žofinko, neumírej! Zůstaň na živu pro naše děti!", zněla poslední slova Františka Ferdinanda d'Este. "Nic mi není," odpověděla Žofie. Oba manželé výstřelům podlehli. Co následovalo, všichni víme.