Marie Tereza byla jediným dítětem arcivévody Ferdinanda Rakouského-Este a jeho ženy Alžběty Františky, vnučky císaře Leopolda II. Ta se vdávala v šestnácti letech, v osmnácti letech (v roce 1849) přivedla v Brně na svět právě Marii Terezu a téhož roku také ovdověla. Osmadvacetiletého Ferdinanda zabil tyfus.

Malá Marie Tereza vyrůstala po nějaký čas v Brně a kromě němčiny, italštiny, francouzštiny a maďarštiny si osvojila i češtinu. Jedináčkem nezůstala dlouho.

Alžběta Františka se měla nejdříve stát nevěstou samotného císaře Františka Josefa, jeho matka Žofie však byla proti. A mladá žena se tak v roce 1854 provdala za arcivévodu Karla Ferdinanda Rakousko-Těšínského.

Spolu pak měli šest dětí (čtyři chlapce a dvě dívky). Manželství trvalo 20 let, po smrti Karla Ferdinanda Alžbětě s potomky pomáhal švagr Albrecht Rakousko-Těšínský a tři přeživší synové se též stali jeho dědici.

V té době už byla Marie Tereza "mladou paní". V osmnácti letech se provdala za Ludvíka z dynastie Wittelsbachů, vnuka bavorského krále Ludvíka I.

Oba se přitom seznámili za tuze pochmurných okolností. V roce 1867 Ludvík přijel do Rakouska na pohřeb své sestřenice Matyldy Rakouské, dcery výše zmíněného Albrechta. Matylda, s níž se Marie Tereza přátelila, v pouhých osmnácti letech uhořela. Údajně se snažila před svým otcem utajit, že si zapálila cigaretu, od níž pak vzplály její tylové šaty.

To, že se Marie Tereza rozhodla pro mladého bavorského šlechtice, prý poněkud naštvalo samotného císaře, protože pro ni zamýšlel jiného ženicha - ovdovělého Ferdinanda IV. Toskánského.

Rok nato nicméně už byli Marie Tereza a Ludvík svoji. Svatba se konala 20. února 1868 ve Vídni a císař, jehož zřejmě popuzení přešlo, na ní nechyběl.

Byla dobrou partií

Marie Tereza vedle peněz dostala věnem i zámky v Ivanovicích na Hané a nedaleko uherského města Szombathely, což Ludvíkovi významně finančně přilepšilo. Díky příjmům z těchto majetků zakoupil sídlo v Leutstettenu, z něhož v průběhu let vybudoval jedno z největších a nejvýdělečnějších panství v Bavorsku.

Ačkoliv si drželi sídlo v Mnichově, pobývali manželé převážně v Leutstettenu - i se svou rychle se rozrůstající rodinou. Jejich soužití prý bylo velice šťastné, vzešli z něj čtyři synové a devět dcer, princezny Notburga a Dietlinde bohužel zemřely v dětském věku.

V půli 70. let se Marie Tereza, po smrti svého bezdětného strýce Františka, vévody z Modeny, stala následnicí britského trůnu podle jakobitské posloupnosti. Takzvaní jakobité uznávali za britské panovníky osoby, které by se jimi staly, pokud by v roce 1701 nebyl přijat takzvaný Zákon o nástupnictví.

Ten vylučoval z nástupnictví katolíky nebo ty, kteří si katolíka vezmou. Z pořadí tak byli vymazáni potomci konvertity Jakuba II. Stuarta, krále sesazeného během takzvané Slavné revoluce. Zákon naopak nástupnické právo zajistil protestantským potomkům Žofie Hannoverské, nejmladší dcery Fridricha Falckého a Alžběty Stuartovny.

Po vymření Stuartovců v roce 1807 přešlo jakobitské nástupnictví na dynastii savojskou, následně na linii Rakouští-Este, tedy rodinu Marie Terezy, a po její smrti skrze nejstaršího syna, korunního prince Rupprechta, na Wittelsbachy. Už v době života jeho matky však tento nárok-nenárok nikdo vážně neuplatňoval.

Překotné politické a osobní změny však zasáhly i do životů Ludvíka a Marie Terezy. V roce 1871 bylo vyhlášeno Německé císařství a Bavorsko se stalo jednou z monarchií nově vzniklého státu. V roce 1886 byl pak Ludvíkův bratranec - známý bavorský král Ludvík II. - zbaven svéprávnosti a brzy nato za nevyjasněných okolností utonul v jezeře.

Na scénu přichází tchán Marie Terezy Luitpold, který byl v regentské funkci jak v závěru života "šíleného krále", tak i poté, co se bavorským králem stal jeho další synovec Ota. I mladší bratr zesnulého Ludvíka však byl psychicky nemocný, a Luitpold tak de facto vládl až do své smrti v roce 1912.

Poté převzal úlohu prince regenta právě jeho syn Ludvík, který se v roce 1913 prohlásil bavorským králem Ludvíkem III. A Marie Tereza se stala královnou. Na pouhých pár roků.

Během první světové války se Marie Tereza, stejně jako řada dalších šlechtičen napříč Evropou, věnovala charitě. Na podzim 1918 pak přihlížela tomu, jak se Bavorsko stalo první zemí z hroutícího se císařství, která ztratila svou "vznešenou" hlavu ve víru revolučních změn.

S manželem, jehož oblíbenost za války dramaticky poklesla, uprchla z Mnichova už v první půli listopadu. Ubytovala se na zámku Wildenwart, kde se velice zhoršilo její zdraví. Zemřela 3. února 1919, pochována byla v tamní kapli. Manžel ji přežil o dva a půl roku, na podzim 1921 byli společně uloženi v mnichovské katedrále.