Hemofilie je porucha krevní srážlivosti způsobená nedostatkem srážecího faktoru v krvi. Postižení jedinci tedy, dle stupně závažnosti choroby, krvácejí více a déle než zdraví lidé, snadno se jim tvoří modřiny a někdy trpí také vnitřním krvácením do kloubů, svalů nebo dokonce mozku. Poslední jmenovaná útrapa je při současné dobré lékařské péči spíše vzácností, dříve však představovala nesmírné nebezpečí. 

Nemoc vzniká defektem genu na pohlavním chromozomu X a v naprosté většině případů se týká pouze mužů. Žena, která nese defektní gen, je přenašečkou. Vzhledem k tomu, že má ale druhý zdravý chromozom X, se u ní onemocnění neprojeví. Stává se tak jen v extrémně vzácných případech, kdy by měla například vadný gen na obou chromozomech. 

Muži však mají jen jeden chromozom X; předá-li jim tedy matka ten s defektem, jsou vždy nemocní. Má-li muž hemofilik dceru, předá jí chromozom X a učiní ji přenašečkou; v případě, že má syna, který dostane chromozom Y, však jeho potomek onemocnění nezdědí. Přenašečka má padesátiprocentní šanci, že porodí malého hemofilika nebo další přenašečku.

Nejčastější je typ hemofilie A, který se vyznačuje nedostatkem srážecího faktoru VIII, méně častý je pak typ B, při němž chybí srážecí faktor IX. Existují však i nemoci spojené s malým množstvích jiných srážecích faktorů.

Velice vzácná je například hemofilie typu C. Při hemofilii typu C chybí faktor XI. Na rozdíl od typů  A a B je krvácení mírnější, také se ale obtížněji léčí. Riziko nadměrného krvácení totiž není provázáno s hladinou faktoru v krvi. Někdy tak lidé, kteří ho mají méně, netrpí sklony k tak silnému krvácení, jako ti, jež jsou na tom na první pohled lépe. 

Zajímavostí je, že sužuje zpravidla aškenázské Židy. Poprvé byla ostatně diagnostikována v roce 1953 poté, co dvě dívky z americké židovské rodiny nezvykle silně krvácely po zubním zákroku a odstranění mandlí.

Tým lékařů později zjistil, že nedostatkem faktoru XI trpěli i někteří další příbuzní z této rodiny. Na rozdíl od hemofilie typu A a B nemoc navíc postihuje jak muže, tak ženy, neboť je způsobena mutací genu na nepohlavním chromozomu 4. 

Postrach evropských dvorů

Ale zpět k prvním dvěma typům. Ve zhruba třetině diagnostikovaných případů není vysledována žádná rodinná anamnéza, nemoc tedy v tomto případě vznikla spontánní mutací genu. Právě to byl patrně případ jedné z nejslavnějších přenašeček v dějinách - britské královny Viktorie. Její otec, princ Eduard, totiž nebyl hemofilik, a ačkoliv by její matka Victoria mohla být eventuálně přenašečkou, nejsou v její rodinné historii stopy po této nemoci.

Probírají se sice i pikantní spekulace o tom, že princ Eduard, v době narození dcerky jednapadesátiletý, nebyl jejím biologickým otcem, ovšem vzhledem k tomu, že hemofilici se tehdy dožívali zpravidla velice nízkého věku, je tato teorie dost nepravděpodobná.

Hemofilik byl jeden z královniných synů - princ Leopold, který podlehl vnitřnímu krvácení poté, co se v 31 letech uhodil do hlavy. Princové Eduard, Alfréd a Arthur se ale narodili zdraví.

U princezny Heleny je to, zda zdědila defektní gen, otázkou. Dva z jejích synů zemřeli velice krátce po narození, dva se dožili dospělosti a nebyli diagnostikováni jako hemofilici a její dvě dcery zůstaly bezdětné. V linii nejstarší královniny dcery Viktorie, provdané na pruský dvůr, se hemofilici neobjevili, potvrzenými přenašečkami však byly princezny Alice a Beatrice.

Nejmladší královnina dcera Beatrice měla dva syny-hemofiliky, prince Maurice a Leopolda, kteří se sice dožili dospělosti, ale Maurice v pouhých 23 letech nepřežil zásah šrapnelem v první světové válce, Leopold se dožil 32 let, avšak podlehl komplikacím spojeným s operací kyčle.

Její nejstarší syn Alexandr rodinné zátěži unikl, jediná dcera Viktorie Evženie však nikoliv, a "uvedla" tak hemofilii na španělský královský dvůr. Ta tentokrát zanechala tragické stopy v podobě předčasného úmrtí jejího nejstaršího a nejmladšího syna - jak Alfonso, tak Gonzalo zemřeli po autonehodách, při nichž utrpěli vnitřní krvácení. Gonzalovi během následné operace selhalo srdce. 

Ještě před oběma španělskými princi zahynul koncem 20. let po autonehodě kvůli krvácení do mozku také další z pravnuků britské královny Viktorie přes linii jejího hemofilního syna Leopolda - Rupert, vikomt Trematon. Zemřel bez potomků, nebylo mu ani jednadvacet.

Španělská královna Viktorie Eugenie se svými dětmi - zleva Maria Cristina, Alfonso, Gonzalo, Juan, Jaime, Beatriz. Další z jejích synů Fenrando zemřel v roce 1910 jako miminko | zdroj: Profimedia

Osudově pak hemofilie zamíchala dějinami v linii potomků britské princezny Alice. Šlechtična provdaná do velkovévodství Hesenského porodila vedle dvou zdravých synů také hemofilika Fridricha, kterého nemoc zabila před třetími narozeninami. Dvě z jejích dcer, Irena a Alix, pak břímě nesly dál.

Irena, provdaná do Pruska, porodila tři syny, závažnou nemoc zdědili dva - syn Jindřich ve čtyřech letech nepřežil pád ze židle, který by pro zdravé dítě dle lékařů nebyl fatální. Nejstarší Valdemar se jako hemofilik dožil mnohem vyššího věku - šestapadesáti let. Skonal na sklonku druhé světové války poté, co nedostal potřebnou krevní transfuzi. Zemřel jako bezdětný a také jako poslední hemofilik mezi potomky královny Viktorie. 

Tragédie carské rodiny 

Princezna Alix se stala poslední ruskou carevnou a právě na ruském dvoře se hemofilie nebývale promísila s politikou. Car Mikuláš a carevna, jež přijala jméno Alexandra, nejdříve dlouho čekali na mužského potomka. Teprve v roce 1904, po 12 letech manželství a čtyřech dcerách, přišel na svět Alexej.

Vytoužený carevič však trpěl těžkou formou hemofilie a i banální zranění pro něj mohla být smrtelná, což carevnu nesmírně tížilo. A v souvislosti s tím začal také známý velkolepý příběh venkovského léčitele Rasputina, který (dodnes se spekuluje jakými způsoby) dokázal Alexejovi ulevit a zároveň nabral značný vliv v politice, proslavil se sexuálními výstřelky a poškodil image carské rodiny.

Zleva - velkokněžny Marie, Taťána, Anastázie a Olga a carevič Alexej | zdroj: Profimedia

Nakonec byl v roce 1916 zavražděn skupinou svých odpůrců, k nimž patřil i manžel carovy neteře Iriny Felix Jusupov. O dva roky později bolševici zabili cara, carevnu i jejich syna a dcery a právě s touto tragédií a pozdějším hledání těl obětí souvisí také symbolický dovětek k břemeni evropských šlechticů.

Zatímco ostatky carského páru a tří velkokněžen - Olgy, Taťány  a Anastázie - byly nalezeny už počátkem 90. let, těla careviče Alexeje a poslední velkokněžny Marie objevili až v roce 2007.

O dva roky později také vyšlo najevo, jaký typ nemoci rozvětvenou rodinu sužoval. Potomci královny Viktorie trpěli méně běžnou variantou hemofilie typu B. Také se ukázalo, že jedinou přenašečkou z dcer carevny Alexandry byla právě Marie. Tím se vysvětluje i to, proč mladičká velkokněžna v roce 1914 nebývale silně krvácela po operaci mandlí. 

Hemofilici a přenašečky (červeně) mezi potomky královny Viktorie | zdroj: Wikipedia.org

I přenašečky mohou mít problém

A tím se dostáváme zpátky do současnosti a k tomu, že ač ženy hemofilií zpravidla netrpí, i přenašečky se mohou potýkat se zvýšenou krvácivostí - jak po úrazu, tak třeba i během běžné menstruace. Tudíž je lepší o svém přenašečství vědět, samozřejmě i proto, aby se žena lépe psychicky připravila na možnost, že porodí malého hemofilika, nebo další přenašečku. 

Posledních pár desítek let je přitom život hemofiliků, alespoň v zemích s kvalitní lékařskou péčí, na hony vzdálen děsům, jež zažívali i výše představení příslušníci nobility. 

Léčba pro hemofiliky přišla v 60. letech, kdy se na trh dostal první dostupný koncentrát koagulačního faktoru VIII. Předtím byla očekávaná průměrná délka života jedince s touto diagnózou pouhých 11 - 13 let, což se bohužel i v současnosti týká nemocných bez přístupu k dobré lékařské péči.

V oblastech, kde se lidem dobrého ošetření dostává, je ale délka života hemofilika v průměru o 10 let kratší, v porovnání s dožitým věkem mužů bez hemofilie.

Mimochodem: v Česku k letošku žije 1066 hemofiliků - 930 jich trpí hemofilií typu A, zbylých 136 hemofilií typu B. A zhruba třetinu tvoří děti do 18 let.

Hemofilici jsou od raného dětství podrobeni takzvané profylaktické léčbě, při níž si aplikují dávku potřebného srážecího faktoru a žijí celkem normální život.

Ačkoliv by se děti hemofilici měly vyvarovat vysloveně rizikových aktivit, odborníci zdůrazňují, že by se neměly stranit "bezpečnějších" sportů - například turistiky, plavání, nebo cyklistiky - samozřejmě s ochrannými prostředky.

Stigmatizovaný teenager 

Počátkem 80 let byly strašákem pro hemofiliky nemoci jako HIV nebo žloutenka přenášené koncentrátem srážecích faktorů distribuovaných bez potřebné kontroly. Jedním z nejznámějších hemofiliků, jenž se tehdy tímto způsobem nakazil virem HIV, byl americký teenager Ryan White, který po už tak šokujícím zjištění viru v těle, kdy mu lékaři předpovídali šest měsíců života, zažil i další otřesnou zkušenost.

Tehdy dvanáctiletý chlapec, který podle lékařů neznamenal žádné riziko pro své okolí, chtěl pokračovat ve vzdělávání, ale mnoho učitelů a rodičů jeho spolužáků se tomu pokoušelo zabránit - s tvrzením, že je pro děti nebezpečný.

White se stal nakonec jedním z obránců práv do té doby těžce stigmatizovaných, HIV pozitivních lidí. A prognózu lékařů mnohonásobně překonal. Zemřel roku 1990, v 18 letech, pár týdnů před dokončením školy.

Slibná genová terapie?

I nyní v rámci kvalitní substituční léčby některé nemocné trápí vážné komplikace  - hlavně lidé s těžkým stupněm nemoci se někdy potýkají s tvorbou protilátek proti srážecímu faktoru, který je jim do těla dodáván, případně s alergickou reakcí. 

Pro ně by mohla být v budoucnu řešením genová terapie, do níž jsou, i přes mnohé neúspěšné pokusy, vkládány nemalé naděje.

Na sklonku loňského roku například proletěla médii pozitivní informace o úspěchu britských vědců, kteří aplikovali vybraným nemocným hemofilií typu A, které trápilo například časté spontánní krvácení do kloubů, dávku klíčového genu. Stav 13 pacientů, kteří dostali vyšší dávku, se výrazně zlepšil.

Podle optimistických předpovědí to může vést k nalezení efektivní léčby s dlouhodobějšími účinky, cesta to však patrně bude ještě pořádně dlouhá.